Fotím, spím a cpu se palačinkama

Jsem nějaká lenivá... nebo možná jen všechno dělám pomaleji... nevím, zkrátka mi nezbývá čas na nic jiného než na focení a na spaní, proto furt nepíšu. Vždycky mi trvalo skoro hodinu než jsem se ráno vypravila z bytu. Oblečení, mejkap, ovesné vločky. Hodinu. Teď mi to trvá minimálně hodinu a půl. Oblečení, mejkap, ovesné vločky. Nechápu, čím to je. Smysl by to dávalo, kdybych už byla pořádně baculatá a pohyblivá jen jako hroch. Jenže zatím nejsem. Zatím vypadám tak, že není moc jisté, jestli jsem těhotná nebo jestli jenom jím až příliš mnoho palačinek. V posilovně se na mě dívají tak trochu s opovržením, jako by si říkali děvče, děvče, ty bys měla zabrat daleko víc a né si tady jen tak langsám běhat na kardiu a zvedat jednokilové činky. Ano, po hranolkách s kečupem už skoro ani nevzdechnu, v poslední době jsou v kursu palačinky s marmeládou a zakysanou smetanou. Když to na mě přijde, naše kuchyň se promění v takovou malou manufakturu. Alda nabírá těsto, reguluje teplotu a převrací palačinky ve vzduchu a já na ně plácám marmeládu a smetanu a roluju je. Polovinu konzumuju během přípravy, takže když si pak u stolu dám už jen dvě, mám ze sebe vždycky takový hezký, i když poměrně hodně zkreslený pocit, že se zas až tak moc necpu.
Jinak bych své těhotenské zkušenosti shrnula asi tak: miminko se tam dole vesele vrtí, což mě naplňuje pocitem radosti a štěstí. Alda mě velmi často nachází v pozici tichého šílence, kdy ležím s rukou na břiše, zírám do stropu a zubím se. Maminkovským diskusím na internetu jsem stále nepřišla na chuť, nečtu už žádnou literaturu o těhotenství a neposlouchám příběhy o tom, jaký kdo měl porod. Nemáme vymyšlená jména, miminku říkáme miminko a na 3D ultrazvuk se nechystáme. Krom dvou tašek s oblečením po Tomovi, přebalovacího pultíku a rozepsaného deníčku pro mimi nic nemám. Přesto myšlenky na toho prcka zabírají minimálně 70 procent všeho, co se mi honí hlavou. Možná, že jsem zoufale nepřipravená, když uvážím, že už jsem na konci pátého měsíce, ale nějak se nemůžu nabažit toho pocitu, že je zatím všechno v pořádku, že můžu pracovat a cvičit, jíst, co mi chutná a že jsme všichni zdraví.
Za ty dvě stovky, co to tady stojí, jsme si místo 3D videa koupili půlku velikonoční dovolené. Budeme si odpočívat v Kerry u nádherného jezera ve čtyřhvězdičkovém hotýlku v horách, který se jmenuje Carrig house a který doporučuje Michelinův průvodce. Na chodbách nás tam budou z reproduktorů tiše doprovázet Mozartovy klavírní koncerty, na recepci nás budou úklonkou zdravit opálení lidé s golfovými holemi a k snídani nám na požádání přinesou lososa na jakýkoliv způsob a šampaňské s jakůdkou. Hmmmm, naše první dovolená, kterou nebudeme trávit v hostelu nebo v B&B. No a právě místo těch golfových holí si bereme kalendář, který proškrtáme, sestavíme seznam, stanovíme priority a vybereme jména, abychom mohli jedno tomu miminkovi dát, až ho poprvé uvidíme. Tož tak.
Jinak jsme byli v lednu doma v Česku, nějaké fotky jsou nahoře v odkazu MOJE ALBA.
No a z toho, co fotím tady přikládám pár obrázků z posledních dvou fashion focení pro teenagerský časopis KISS (pracovně nazvaných „organic“ a „backstage“), které mě moc bavily, protože jsem měla čas hrát si se světly a protože holky byly zorganizované a všichni tak nějak věděli, co se děje. Snad je to na těch fotkách poznat.