Sunday, March 30, 2008
Mám nový web
Tadááá, konečně se mi podařilo pohnout zeměkoulí a mám stránku, na které jsou nějaké nové fotky, hlavně portréty, a taky svatby, protože chci tady v Irsku dělat velký bees knees :-). Nebo hlavně spíš pracovat tak, aby to bylo o víkendech. Kvůli miminku. Takže jsem si koupila na netu takzvaný "web template" a můj chytrý muž, který dokáže přijít úplně na všechno, mi do něj všechny ty obrázky nasázel a zavěsil ho na síť. Sice to není úplně to pravé, stoprocentně ořechové, a navíc je to ve fleši, který nemám moc ráda a myslím, že na byznis je docela nevhodný, ale na druhé straně je to asi ten nejjednodušší layout, který jsem našla a hlavně je hotový a je TAM. Tady. A nečekala jsem dva měsíce ani rok. Tak, ještě aby se mi začaly ozývat panny nevěstinky.
Tuesday, March 18, 2008
Mozart nebo Radiohead? Hlavně žádná kuřata!
Tak, a je po svátku svatého Patricka, což pro mě letos znamená to, že se mé těhotenství přehouplo na konec šestého měsíce. Už nevypadám, že mám špek proto, že se něčím cpu, už konečně vypadám, že čekám miminko. Už jsme taky trochu víc připravení ...kdyby se náhodou narodilo třeba zítra... Máme u Jany složený červenomodrý kočárek po Emilce a pod naší postelí rozloženou postýlku, kterou jsme v pátek koupili za padesát euro od Apú a Sandžaje. Matrace sice trochu zaváněla kari kořením, ale vymačkali jsme ji v aviváži, takže pokud vyschne a nezplesniví, jsme opravdu, jak se tady říká, ready.
A já... přemýšlím, jestli můžu napsat, že si to užívám, poněvadž „užívat si to“ je moje životní rozhodnutí (snad to nezní moc nabubřele a pánbůh mě za to nedá po papuli). Takže tak nějak hezky si to žiju. Pořád se můžu relativně rychle hýbat, i když některé pohyby už vyžadují trochu víc soustředění, pořád můžu fotit, ve čtvrtek a v pátek sice přestávám být použitelná, ale jak se můžu v sobotu dýl vyspat, všecko je hned růžovější. Krom toho, že se nacházím v jiném stavu, nacházím se též ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, zkrátka ve stavu, kdy je mi tak nějak všechno mírně jedno. Ne, že bych nic nedělala a měla jsem, jak se říká „na háku“. Spíš mám na mysli to, že nic neplánuju, je mi celkem fuk, co bude zítra, spousta věcí mi připadá srandovních a na většinu věcí nemám vůbec žádný názor. Skoro nic si nepamatuju, ale zjistila jsem, že i s tím se dá žít. Všechno funguje tak nějak samovolně, lehce, bez-přes-koleno-lámání...
Tuhle jsem si zakoupila Mozartovy klavírní koncerty a Bachovy houslové a hobojové koncerty, neboť jsem najednou nabyla pocit, by se u toho mohlo dobře usínat. Nikdy předtím jsem klasiku neposlouchala - teď, skoro deset let po studiu hudební výchovy na filozofické fakultě v Olomouci, už to snad můžu přiznat - ale prostě jsem si před dvěma měsíci jen tak řekla: mámo, chce to Mozarta a vypravila jsem se do obchodu s cédéčky. A teď před pár dny mi kdosi řekl, že prý je vědecky! dokázané, že když se pouští miminkům Mozart, tak to nějak podporuje jejich inteligenci... Tak, snad ten můj poslech klasiky aspoň vyváží tu flašku Jamesona, kterou jsme s Alešem během jednoho večera vypili, když jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Á propos, když se tak dívám na svého krásného a myslím, že i mimořádně inteligentního synovce Tomáška, řekla bych, že by se miminkům měli určitě pouštět Nine Inch Nails nebo Radiohead.
Taky už nemám žádné zvláštní chuťové libůstky, není nic, co bych toužila konzumovat pravidelně a ve velkém, co ale naopak nemůžu v žádné formě ani cítit, jsou kuřata. Minulý týden mě moje rozkvetlá, nehezká a zarudlá pleť, na které nosím každý den silnou vrstvu mejkapu, abych neděsila samu sebe v zrcadle, donutila jít k paní dietoložce. Doporučila mi nějaké dobré vitamíny, řekla mi, co mám jíst a čemu se mám vyhýbat a ze všeho nejvíc mi kladla na srdce, abych v žádném případě nejedla kuřata, možná jen když budou organická, přezdravá, z babiččina dvorku, taková kuřata, kterým zdravě vaří šéfkuchař z Four Seasons. Neboť v kuřatech ze supermarketu je prý nejvíc toxických látek...
A tak mi to teď všechno funguje a hezky do sebe zapadá. Kde není rozum, tam je intuice, kde chybí zralá úvaha, zjeví se štěstí. Jediná věc, která mě občas trochu stresuje je doprava, a to jenom proto, že jsem začala po Dublinu řídit auto. Jelikož maminka bez auta, spoléhající se na místní MHD, zmoklá, s kočárkem na zastávce, naštvaná a nervózní, je špatná maminka, řekla jsem si, že by bylo pro všechny lepší, kdybych pak s miminkem jezdila na nákupy nebo k doktorovi autem. Myslela jsem, že mi nejvíc budou vadit zácpy a jednosměrky a to, že nebudu vědět, jak se dostat z bodu A do bodu B. Ve skutečnosti mě ale stresuje to, že ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, jsou téměř všichni řidiči v Dublinu. Představte si dopravu s nesynchronizovanými semafory, kde nikdo neukazuje, zdali a kam odbočuje (dokážu si to vysvětlit jedině tak, že se tady někde na školách učí, že používat takzvané blinkry je zbytečná ztráta energie a že to vybíjí baterku). Dopravu, v níž na zelenou na křižovatce projedou maximálně dvě až tři auta, protože doba od okamžiku, kdy se rozsvítí do chvíle, kdy se to prvnímu řidiči spojí v mozku a konečně se rozjede, překračuje mnohdy i deset vteřin. Dopravu, kde nikdo přesně neví, kdo a proč má přednost, a proto vznikají zácpy a prostoje. Křižovatky, na kterých většinou nesvítí šipka pro odbočení vlevo (tady vlastně vpravo) a jako bonus chodce, kteří libovolně, ale hlavně nečekaně, vbíhají do vozovky. Bangladéš. Mám pocit, že každý, kdo se tady vydá na cestu do práce autem a vrátí se v pořádku domů, měl by si večer stoupnout před zrcadlo s velkým panákem a pěkně nahlas si říct: na zdraví řidiči, který se ani dnes nevyboural a nezpůsobil žádnou dopravní nehodu!
No, trochu jsem si někde odbočila, začalo to těhotenstvím a končí to dopravou, ale tak se mi to teď zkrátka v mozku spojuje. Ještě, že jsem jen málokdy ten první řidič, co čeká na křižovatce na zelenou.
A já... přemýšlím, jestli můžu napsat, že si to užívám, poněvadž „užívat si to“ je moje životní rozhodnutí (snad to nezní moc nabubřele a pánbůh mě za to nedá po papuli). Takže tak nějak hezky si to žiju. Pořád se můžu relativně rychle hýbat, i když některé pohyby už vyžadují trochu víc soustředění, pořád můžu fotit, ve čtvrtek a v pátek sice přestávám být použitelná, ale jak se můžu v sobotu dýl vyspat, všecko je hned růžovější. Krom toho, že se nacházím v jiném stavu, nacházím se též ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, zkrátka ve stavu, kdy je mi tak nějak všechno mírně jedno. Ne, že bych nic nedělala a měla jsem, jak se říká „na háku“. Spíš mám na mysli to, že nic neplánuju, je mi celkem fuk, co bude zítra, spousta věcí mi připadá srandovních a na většinu věcí nemám vůbec žádný názor. Skoro nic si nepamatuju, ale zjistila jsem, že i s tím se dá žít. Všechno funguje tak nějak samovolně, lehce, bez-přes-koleno-lámání...
Tuhle jsem si zakoupila Mozartovy klavírní koncerty a Bachovy houslové a hobojové koncerty, neboť jsem najednou nabyla pocit, by se u toho mohlo dobře usínat. Nikdy předtím jsem klasiku neposlouchala - teď, skoro deset let po studiu hudební výchovy na filozofické fakultě v Olomouci, už to snad můžu přiznat - ale prostě jsem si před dvěma měsíci jen tak řekla: mámo, chce to Mozarta a vypravila jsem se do obchodu s cédéčky. A teď před pár dny mi kdosi řekl, že prý je vědecky! dokázané, že když se pouští miminkům Mozart, tak to nějak podporuje jejich inteligenci... Tak, snad ten můj poslech klasiky aspoň vyváží tu flašku Jamesona, kterou jsme s Alešem během jednoho večera vypili, když jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Á propos, když se tak dívám na svého krásného a myslím, že i mimořádně inteligentního synovce Tomáška, řekla bych, že by se miminkům měli určitě pouštět Nine Inch Nails nebo Radiohead.
Taky už nemám žádné zvláštní chuťové libůstky, není nic, co bych toužila konzumovat pravidelně a ve velkém, co ale naopak nemůžu v žádné formě ani cítit, jsou kuřata. Minulý týden mě moje rozkvetlá, nehezká a zarudlá pleť, na které nosím každý den silnou vrstvu mejkapu, abych neděsila samu sebe v zrcadle, donutila jít k paní dietoložce. Doporučila mi nějaké dobré vitamíny, řekla mi, co mám jíst a čemu se mám vyhýbat a ze všeho nejvíc mi kladla na srdce, abych v žádném případě nejedla kuřata, možná jen když budou organická, přezdravá, z babiččina dvorku, taková kuřata, kterým zdravě vaří šéfkuchař z Four Seasons. Neboť v kuřatech ze supermarketu je prý nejvíc toxických látek...
A tak mi to teď všechno funguje a hezky do sebe zapadá. Kde není rozum, tam je intuice, kde chybí zralá úvaha, zjeví se štěstí. Jediná věc, která mě občas trochu stresuje je doprava, a to jenom proto, že jsem začala po Dublinu řídit auto. Jelikož maminka bez auta, spoléhající se na místní MHD, zmoklá, s kočárkem na zastávce, naštvaná a nervózní, je špatná maminka, řekla jsem si, že by bylo pro všechny lepší, kdybych pak s miminkem jezdila na nákupy nebo k doktorovi autem. Myslela jsem, že mi nejvíc budou vadit zácpy a jednosměrky a to, že nebudu vědět, jak se dostat z bodu A do bodu B. Ve skutečnosti mě ale stresuje to, že ve stavu zen, zero, zastávka, ticho, easy, jsou téměř všichni řidiči v Dublinu. Představte si dopravu s nesynchronizovanými semafory, kde nikdo neukazuje, zdali a kam odbočuje (dokážu si to vysvětlit jedině tak, že se tady někde na školách učí, že používat takzvané blinkry je zbytečná ztráta energie a že to vybíjí baterku). Dopravu, v níž na zelenou na křižovatce projedou maximálně dvě až tři auta, protože doba od okamžiku, kdy se rozsvítí do chvíle, kdy se to prvnímu řidiči spojí v mozku a konečně se rozjede, překračuje mnohdy i deset vteřin. Dopravu, kde nikdo přesně neví, kdo a proč má přednost, a proto vznikají zácpy a prostoje. Křižovatky, na kterých většinou nesvítí šipka pro odbočení vlevo (tady vlastně vpravo) a jako bonus chodce, kteří libovolně, ale hlavně nečekaně, vbíhají do vozovky. Bangladéš. Mám pocit, že každý, kdo se tady vydá na cestu do práce autem a vrátí se v pořádku domů, měl by si večer stoupnout před zrcadlo s velkým panákem a pěkně nahlas si říct: na zdraví řidiči, který se ani dnes nevyboural a nezpůsobil žádnou dopravní nehodu!
No, trochu jsem si někde odbočila, začalo to těhotenstvím a končí to dopravou, ale tak se mi to teď zkrátka v mozku spojuje. Ještě, že jsem jen málokdy ten první řidič, co čeká na křižovatce na zelenou.
Wednesday, March 12, 2008
Hledám prográmatora
Haló haló, sháním šikovného programátora, který by mi pomohl aktualizovat moji webovou stránku http://www.fotobeta.cz/. Za poslední rok mi už tři slibovali a slibovali a pak se na mě vykašlali. A to nic nechci zadarmo. Potřebuju vytvořit databázi, ve které si sama budu moct aktualizovat obrázky a potřebuju vytvořit novou grafiku na vytváření náhledů - místo jednoho obrázku potřebuju ukázat dva na výšku (nebo jeden na šířku). Jestli někoho, kdo by mi mohl pomoct a dokázal by to udělat během 14 dnů znáte, prosím ať mě kontaktuje na e-mail fotobeta@fotobeta.cz. Děkuju moc :-)
Subscribe to:
Posts (Atom)