Odjela návštěva a fotil se vítr v ječmeni

V neděli odjeli Kristýna s Tomášem. Tomáš je architekt a pořád si fotografoval domy v Dublinu, přesněji řečeno objekty. Mám pocit, že památky ho moc neoslovily (ono jich tu pravda zas až tolik není), nadchla ho však nová výstavba. Z té zase nejsou příliš u vytržení pravověrní Dubliňané, čili Dubs, jak si slangově říkají. Převážná většina Dubs žije ve čtvrtích, ve které teď bydlíme také a kterou Kristýna moc poeticky označila jako Skřítkov. Ale o tom, že je tady všechno maličké, jsem už psala. Jen si vždycky, když přijedou hosté a podivují se nad zdejšími rozměry, uvědomím, kolik prostoru může člověku stačit k tomu, aby byl šťastný.
V posledním týdnu mi radost udělala spousta drobností. Pár vydařených obrázků, můj muž, který má pochopení pro ženské starosti a vrtochy, a taky třeba krásný film britského režiséra Kenna Loache „Wind that Shakes the Barley“. Česky se jmenuje Vítr v ječmeni a letos v Cannes dostal Zlatou palmu. Když mě v pátek kolegyně Debbie poprosila, abych pro časopis TV Now udělala pár fotek herce Pádraiga Delaneyho, netušila jsem, že to jméno znám z plakátu právě k filmu Wind that Shakes the Barley. (Mimochodem, irské jméno Pádraig, což je keltská varianta Patrika, si lze zapamatovat díky mnemotechnické pomůcce: zelenina - pórek. Vyslovuje se totiž pórik . V zahradě hotelu Merrion jsem se setkala s menším, trochu plachým klukem s modrýma očima a strašně hezkým úsměvem. Přišel pozdě, strašně se omlouval a já jsem se tvářila mírně jedovatě, jelikož mě irský zlozvyk příchodů s dvacetiminutovým zpožděním v posledních měsících dost vytáčí. Když jsem si nastavovala foťák, jen tak mimochodem jsem se ho začala vyptávat co vlastně dělá a kde hraje. Odpověděl, že právě dotočil svůj první film, že pořád jezdí po festivalech a nic nestíhá, a proto taky chodí všude pozdě. Zeptala jsem se, jaký film natočil a on odpověděl trochu váhavě a jakoby s otazníkem Wind that Shakes the Barley? Podivila jsem se neboť jsem snímek viděla, ale nějak jsem si tam tohoto člověka nedokázala vybavit. „A koho jste tam teda hrál?“, zeptala jsem se, na což Pádraig skromně odvětil „Teda O´Donnovana“. V tu chvíli jsem asi musela působit jako pubertální děvče, které po měsících snění spatřilo na vlastní oči Eminema. „Jé, já jsem vás vůbec nepoznala,“ plácla jsem s dementně rozjasněným výrazem v obličeji a s neskrývaným údivem jsem si prohlížela tvář člověka, který hrál ve filmu druhou hlavní roli. „Vy vypadáte úplně jinak!“.
Pádraig je ale naštěstí moc milý člověk. Nijak to nerozmazával, nechal mě, ať se posadím a uklidním se a snažil se mě ujistit, že je to tím, že má jinak ostříhané vlasy a že kamera hodně zkresluje. A jelikož měl chvilku čas a nemusel spěchat na další focení nebo na rozhovor, mohla jsem se ptát na všechno, mě zajímalo a ujasnit si to, co mi ve filmu uniklo. Takhle vypadá Pádraig O´Delaney na filmovém plakátu a ve filmu (je ten v pozadí, v popředí se zbraní v ruce je hlavní představitel Cillian Murphy):

A takhle vypadal v pátek na zahradě hotelu Merrion:

Na sobotu jsme měly s vizážistkou Aoife (to je zase po irsku Eva) naplánované focení na hradě v Maynooth, což je malebná víska na okraji Dublinu. Jenomže strašně lilo, a tak jsme fotily až v neděli. Aoifinu sestru, která má taky irské jméno. Sorcha (čti serka), což je vlastně Sára. A Sára je moc pěkná:



Je to poprvé, co jsem při focení "fashion" použila svůj zbrusu nový, úžasný širokáč neboli širokoúhlý objektiv. Ještě to s ním moc neumím, ale užívala jsem si to převelice. Teď už je zase středa, mám za sebou focení kolekce džínů pro časopis Kiss a vůbec nechápu, jak to, že ten čas tak rychle letí. Netuším, kdy si odpočinu a načerpám síly na velkou, velkou a zodpovědnou zakázku. V sobotu totiž fotím irskou svatbu se sto padesáti hosty. Ještě, že mám Aldu, který mě hodně často dokáže rozveselit a rozesmát. Například na moji dnešní otázku co mu udělalo v poslední době největší radost pohotově a bez sebemenšího zaváhání odpověděl: Největší radost mi v poslední době udělalo to, že odjela návštěva. (Kristy a Tome, znáte Bagina, takže víte, že to není vážně míněná narážka :-) )

Kapky deště

V Dublinu prší. Říká se, že jde o „typické irské počasí“, ale já si myslím, že je to jen takové zaužívané laciné klišé. Červenec byl horký, stejně jako vloni, a nepršelo tady víc než pět týdnů, ostatně stejně jako na přelomu dubna a května. Ještě nás čeká babí léto a kdoví, možná teplý podzim, stejně jako předloni.
Mám ráda když prší a nevadí mi zamračené počasí. Až na to, že když začnou podzimní a zimní tmy, chodím tady jako omámená, vůbec na nic si nepamatuju a když se pro něco vracím do pokoje, musím si v hlavě přehrát uplynulé dvě hodiny abych přišla na to, co jsem vlastně chtěla. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká hodně předčasná demence. Ale zrovna včera jsme se bavili s Kristýnkou Vyhlídovou a Tomášem Hruškou, kteří k nám přijeli na návštěvu, o tom, že podobné problémy mají taky a že je to patrně zdejším tlakem. Už jsme po těch dvou letech zapomněli na to, jak je tady proklatě nízko...
Dnešní tlaková níže přinesla vydatný déšť, který nám ozdobil zahrádku. Na objektiv jsem si večer našroubovala zvětšovací sklíčko, nevím, jak se tomu v české fotografické hantýrce říká (jestli někdo víte, tak poraďte!), ale v angličtině se jedná o obyčejný dioptre neboli dioptrii, čili lupu. Musí se s ní zaostřovat manuálně a dávat přitom pozor, aby se fotoaparát nepohnul když se mačká spoušť. Ale výsledky jsou efektní, zábavné a když to člověk umí, tak i moc pěkné. Já se to teprve učím... hledat krásu v kapkách deště :-)


Přitom nacházím vzory na látky...

... a zjišťuju, že takzvané makro může hezky fungovat i při fotografování portrétů.

Nerudný cirkusový klaun, rodinná slavnost a opilá seriálová hvězda

Uplynulý týden byl velmi fotografický. Strašně rychle utekl, myslím, že trval dva dny nebo tak nějak. Když si ale srovnám v hlavě, co se vlastně všechno událo, mohl to být klidně i měsíc.
Minulý pátek jsem si k Tonymu Higginsovi přinesla šest produktů, které jsem s ním chtěla vyfotit. Šminky se zrcátkem, lesklou tubu krému se stříbrnými písmeny, nějakou rtěnku v zrcadlovém pouzdře, sluneční brýle a pudr s víčkem, které se chovalo jako „rybí oko“. Všechno se v něm odráželo. Právě tím pudrem jsme začali... a taky skončili. Pěkně záludný mizera. Tony měl připravený třímetrový stůl s „nekonečným pozadím“, tedy na konci zahnutým do oblouku, nad ním softbox neboli difuzér o rozměrech metr krát metr a půl a nějaké odrazné plochy. Jenže to nefungovalo. Všechny ty metry byly na pudr, který měl v průměru tak pět centimetrů, málo. Víčko odráželo naprosto všechno. Nebudu tady popisovat anabázi přesunování obrovských reflektorů, pozadí a nevím čeho všeho ještě. Kdyby to ale někoho zajímalo, pudr jsme nakonec položil na bílou krabici, nad kterou se vztyčily dva obrovské reflektory. Do nich Tony opřel ostré světlo. K tomu jednu malou bílou destičku před předmět a černou destičku za něj, aby pohltila trochu mléčného odrazu z těch reflektorů. Tohle je výsledek. Víc jsme nestihli. Trvalo to skoro hodinu a půl a Tony musel odejít.

Jeho kolega Fionn McCann, který s ním studio sdílí, mě ale na odchodu zastavil a řekl, že jestli chci, můžu přijít v úterý – podívat se a pomoct mu s focením reklamy na nějakou prodejnu nábytku. Fotil gauč. Z obou stran odkládací stolky s lampami a na gauči zlatý retriever Bella. Příprava trvala přes tři hodiny, Fionn pak udělal deset obrázků, z čehož čtyři byly opravdu moc pěkné a reklamní. A já jsem doopravdy, vlastně poprvé v životě asistovala fotografovi. Vařila jsem kafe, běhala jsem pro cigárka, tahala jsem ten nábytek, zapínala a vypínala co bylo potřeba, držela jsem reflektory, uklízela a tak. Kdybych byla feministka, chrochtala bych blahem a tloukla bych se v prsa, předstíraje, že vůbec nejsem unavená. Feministka ale nejsem, a tak musím přiznat, že ačkoliv mě to strašně moc bavilo, bolely mě večer záda a říkala jsem si, že mi s tím nějaký chlap pomoct mohl. Na druhé straně jsem cítila velké zadostiučinění, když mi Fionn při odchodu děkoval za skvělou pomoc a když se mě zeptal jestli mi může jako asistentce nabídnout příště už zaplacenou práci.
Ve středu jsem fotila v cirkusu. Módní fotostory pro holčičkovský magazín KISS o tom, jak si dvě kamarádky vyrazily podívat se na slony a klauny.
Nemám ráda cirkus a nemá to nic společného se zvířaty chovanými v zajetí. Rodiče mi vyprávěli, že to mám od dětství. Když mě prý vzali do cirkusu poprvé (to mi bylo 5 let), po dvaceti minutách jsem se znechuceně opřela tátovi o rameno a řekla jsem: „Tati, já už radši nechcu nic vidět“. Jako fotografka jsem se sice mohla těšit na barvičky, rekvizity a světla jenomže focení organizovala Liz. Ano, ta, o které jsem shodou okolností psala v minulé kapitole. Moc hodná holka, která by ani kuřeti neublížila, jenomže je tak mimo a nezorganizovaná, že by před ní každé kuře stejně raději prchlo. Liz má totiž vzácný dar uvádět všechny kolem sebe ve stres a paniku. Kvůli její zmatenosti se focení proměnilo v noční můru, tedy aspoň pro mě. Kromě toho, že jsem se musela pekelně soustředit a všemi možnými prostředky tlumit všudypřítomnou rudou barvu nebo se snažit vypořádat se se svícením obrovského prostoru šapitó, pokud jsme zrovna nebyly venku, musela jsem taky vyjednávat s cirkusáky o tom, jestli tam vůbec fotit můžeme. Takové věci se obyčejně domlouvají předem, ale Liz na to zkrátka nějak pozapomněla. A tak se stalo třeba i to, že se do mě pustil jakýsi napomádovaný svalovec se zlatými řetězy na krku. Hulákal bezchybnou britskou angličtinou s německým přízvukem něco o tom, že šapitó má dnes na starosti on a my si tam jako bez jeho vědomí rozbalujeme světla a že kdybysme mu dali prachy, tak by to bylo něco jiného, ale jinak tam on s náma zadarmo nebude. Dodatečně jsme zjistily, že to byl klaun. Ha ha. Navíc, i když jsme ráno vybraly exteriéry, Liz se během dne jednoduše přestaly líbit a nakonec to dopadlo to tak, že odpoledne pobíhala po celém cirkusu a každých deset minut místa focení měnila. A já jsem byla nucená pobíhat s ní a tahat třicetikilový kufr se světly. Neustále mě přitom provázely hnusné materiální obavy o věci, protože kdekoliv jsme zakotvily, srotili se kolem nás hoši od cirkusu a kromě modelek okukovali i mé prozatím nepojištěné několikatisícieurové vybavení. Jeden z nich, syn majitele podniku, se nám ale snažil pomáhat. Jmenoval se se Mike. Měl 13 let a chlubil se, že už nemusí chodit do školy, protože stejně pořád pracuje. Mluvil německy, anglicky i polsky. Tady je pár cirkusových obrázků, které nakonec dopadly líp, než jsme všichni očekávali.



Mimochodem, cukrová vata se už nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat na špilce, ale v sáčku. Existují vážné obavy, že by si některé děti mohly tu špilku zabodnout do krku.
Včera jsem fotila rodinnou slavnost jedné známé. Hromadné rodinné portréty a tak podobně. Ať si myslí kdo chce co chce, jsem přesvědčená o tom, že není snobárna mít aspoň v šuplíku schované rodinné foto. Ti malí znechucení špunti se na mě včera sice dívali jako na idiota, ale až jim jednou bude dvacet a víc, určitě ocení to, že mají obrázek s rodiči, dědou i babičkou, strýci, tetami, sestřenicemi i bratranci. Já sama bych si dnes takovou fotku hodně přála.
Tak a už opravdu skoro končím. Dnes ráno jsem v jednom hotelu v centru Dublinu fotila seriálovou celebritu, chlapíka jménem Colm O´Maonlai z mýdlových oper Eastenders a Fair City. Ještě před polednem do sebe v baru lupnul dva Heinekeny, a pak docela hezky pózoval. I přesto to nějak drhlo, a nikdo neví proč. Myslela jsem si, že jsem to jen já a má odtažitost vůči ranním pijanům, ale celý tým byl nějak mimo. Asi ta vlhkost a horko... I tak mám nakonec dobrý pocit z toho, že si konečně začínám dělat se světlem to, co chci já. Tady je Colm. Mimochodem, kdyby nepil, byl by sexy.