Nerudný cirkusový klaun, rodinná slavnost a opilá seriálová hvězda

Uplynulý týden byl velmi fotografický. Strašně rychle utekl, myslím, že trval dva dny nebo tak nějak. Když si ale srovnám v hlavě, co se vlastně všechno událo, mohl to být klidně i měsíc.
Minulý pátek jsem si k Tonymu Higginsovi přinesla šest produktů, které jsem s ním chtěla vyfotit. Šminky se zrcátkem, lesklou tubu krému se stříbrnými písmeny, nějakou rtěnku v zrcadlovém pouzdře, sluneční brýle a pudr s víčkem, které se chovalo jako „rybí oko“. Všechno se v něm odráželo. Právě tím pudrem jsme začali... a taky skončili. Pěkně záludný mizera. Tony měl připravený třímetrový stůl s „nekonečným pozadím“, tedy na konci zahnutým do oblouku, nad ním softbox neboli difuzér o rozměrech metr krát metr a půl a nějaké odrazné plochy. Jenže to nefungovalo. Všechny ty metry byly na pudr, který měl v průměru tak pět centimetrů, málo. Víčko odráželo naprosto všechno. Nebudu tady popisovat anabázi přesunování obrovských reflektorů, pozadí a nevím čeho všeho ještě. Kdyby to ale někoho zajímalo, pudr jsme nakonec položil na bílou krabici, nad kterou se vztyčily dva obrovské reflektory. Do nich Tony opřel ostré světlo. K tomu jednu malou bílou destičku před předmět a černou destičku za něj, aby pohltila trochu mléčného odrazu z těch reflektorů. Tohle je výsledek. Víc jsme nestihli. Trvalo to skoro hodinu a půl a Tony musel odejít.

Jeho kolega Fionn McCann, který s ním studio sdílí, mě ale na odchodu zastavil a řekl, že jestli chci, můžu přijít v úterý – podívat se a pomoct mu s focením reklamy na nějakou prodejnu nábytku. Fotil gauč. Z obou stran odkládací stolky s lampami a na gauči zlatý retriever Bella. Příprava trvala přes tři hodiny, Fionn pak udělal deset obrázků, z čehož čtyři byly opravdu moc pěkné a reklamní. A já jsem doopravdy, vlastně poprvé v životě asistovala fotografovi. Vařila jsem kafe, běhala jsem pro cigárka, tahala jsem ten nábytek, zapínala a vypínala co bylo potřeba, držela jsem reflektory, uklízela a tak. Kdybych byla feministka, chrochtala bych blahem a tloukla bych se v prsa, předstíraje, že vůbec nejsem unavená. Feministka ale nejsem, a tak musím přiznat, že ačkoliv mě to strašně moc bavilo, bolely mě večer záda a říkala jsem si, že mi s tím nějaký chlap pomoct mohl. Na druhé straně jsem cítila velké zadostiučinění, když mi Fionn při odchodu děkoval za skvělou pomoc a když se mě zeptal jestli mi může jako asistentce nabídnout příště už zaplacenou práci.
Ve středu jsem fotila v cirkusu. Módní fotostory pro holčičkovský magazín KISS o tom, jak si dvě kamarádky vyrazily podívat se na slony a klauny.
Nemám ráda cirkus a nemá to nic společného se zvířaty chovanými v zajetí. Rodiče mi vyprávěli, že to mám od dětství. Když mě prý vzali do cirkusu poprvé (to mi bylo 5 let), po dvaceti minutách jsem se znechuceně opřela tátovi o rameno a řekla jsem: „Tati, já už radši nechcu nic vidět“. Jako fotografka jsem se sice mohla těšit na barvičky, rekvizity a světla jenomže focení organizovala Liz. Ano, ta, o které jsem shodou okolností psala v minulé kapitole. Moc hodná holka, která by ani kuřeti neublížila, jenomže je tak mimo a nezorganizovaná, že by před ní každé kuře stejně raději prchlo. Liz má totiž vzácný dar uvádět všechny kolem sebe ve stres a paniku. Kvůli její zmatenosti se focení proměnilo v noční můru, tedy aspoň pro mě. Kromě toho, že jsem se musela pekelně soustředit a všemi možnými prostředky tlumit všudypřítomnou rudou barvu nebo se snažit vypořádat se se svícením obrovského prostoru šapitó, pokud jsme zrovna nebyly venku, musela jsem taky vyjednávat s cirkusáky o tom, jestli tam vůbec fotit můžeme. Takové věci se obyčejně domlouvají předem, ale Liz na to zkrátka nějak pozapomněla. A tak se stalo třeba i to, že se do mě pustil jakýsi napomádovaný svalovec se zlatými řetězy na krku. Hulákal bezchybnou britskou angličtinou s německým přízvukem něco o tom, že šapitó má dnes na starosti on a my si tam jako bez jeho vědomí rozbalujeme světla a že kdybysme mu dali prachy, tak by to bylo něco jiného, ale jinak tam on s náma zadarmo nebude. Dodatečně jsme zjistily, že to byl klaun. Ha ha. Navíc, i když jsme ráno vybraly exteriéry, Liz se během dne jednoduše přestaly líbit a nakonec to dopadlo to tak, že odpoledne pobíhala po celém cirkusu a každých deset minut místa focení měnila. A já jsem byla nucená pobíhat s ní a tahat třicetikilový kufr se světly. Neustále mě přitom provázely hnusné materiální obavy o věci, protože kdekoliv jsme zakotvily, srotili se kolem nás hoši od cirkusu a kromě modelek okukovali i mé prozatím nepojištěné několikatisícieurové vybavení. Jeden z nich, syn majitele podniku, se nám ale snažil pomáhat. Jmenoval se se Mike. Měl 13 let a chlubil se, že už nemusí chodit do školy, protože stejně pořád pracuje. Mluvil německy, anglicky i polsky. Tady je pár cirkusových obrázků, které nakonec dopadly líp, než jsme všichni očekávali.



Mimochodem, cukrová vata se už nesmí z bezpečnostních důvodů prodávat na špilce, ale v sáčku. Existují vážné obavy, že by si některé děti mohly tu špilku zabodnout do krku.
Včera jsem fotila rodinnou slavnost jedné známé. Hromadné rodinné portréty a tak podobně. Ať si myslí kdo chce co chce, jsem přesvědčená o tom, že není snobárna mít aspoň v šuplíku schované rodinné foto. Ti malí znechucení špunti se na mě včera sice dívali jako na idiota, ale až jim jednou bude dvacet a víc, určitě ocení to, že mají obrázek s rodiči, dědou i babičkou, strýci, tetami, sestřenicemi i bratranci. Já sama bych si dnes takovou fotku hodně přála.
Tak a už opravdu skoro končím. Dnes ráno jsem v jednom hotelu v centru Dublinu fotila seriálovou celebritu, chlapíka jménem Colm O´Maonlai z mýdlových oper Eastenders a Fair City. Ještě před polednem do sebe v baru lupnul dva Heinekeny, a pak docela hezky pózoval. I přesto to nějak drhlo, a nikdo neví proč. Myslela jsem si, že jsem to jen já a má odtažitost vůči ranním pijanům, ale celý tým byl nějak mimo. Asi ta vlhkost a horko... I tak mám nakonec dobrý pocit z toho, že si konečně začínám dělat se světlem to, co chci já. Tady je Colm. Mimochodem, kdyby nepil, byl by sexy.