Jak fotit lidi, aby byli krásní?

Před časem mě požádala má kolegyně Liz, abych jí udělala fotku. Malinkou fotečku, portrétek, který si dá do rohu svých módních stránek v časopisu. Třikrát dva centimetry, které mě stály nervy a úsilí rozměrů formátu A3. Liz je pohledná 27letá slečna a v časopisu Kiss, pro který fotím oblečení a kosmetické produkty, dělá módní redaktorku. V den D, ještě než jsem si před focením postavila světlo a vytáhla pozadí, musela jsem se na „něco“ podívat. Liz ve svém počítači otevřela soubor nazvaný jednoduše „ME“, ve kterém bylo asi dvacet obrázků s jejím obličejem. „Vidíš to?“ ptala se rozhořčeně. Neviděla jsem nic než normální tvář Liz. Celkem vyvedené pasové fotografie. „To je hnus, co? Tak takhle na těch fotkách od tebe vypadat nechci. To přece nejsem já.“
Problém byl v tom, že to BYLA Liz, která vůbec není hnusná, ale která se podle všeho vidí úplně jinak než jaká ve skutečnosti je. A ten, kdo ji fotí, má smůlu v tom, že nevidí do jejího mozku. Začala jsem ji portrétovat s přesvědčením, že ať udělám co udělám, fotky se jí beztak líbit nebudou. „Co vidíš v zrcadle?“, zkoušela jsem si pomoct když jsem se snažila přimět ji k tomu, aby se vydržela dívat do objektivu aspoň dvě vteřiny. „Sebe“, prohlásila lakonicky.
Každý portrétní fotograf se určitě někdy dostal do situace, kdy po něm člověk před fotoaparátem chtěl, aby ho proměnil v někoho úplně jiného. V takových případech má fotograf většinou dvě možnosti. Mrštit po objektu něčím méně nákladným ze své výbavy nebo hledat vhodnou pózu a správný úhel a vzdálenost včetně té ohniskové, kterými zahladí nedostatky a zdůrazní přednosti.
V případě Liz stačí dávat si pozor na její prominentní bradu a na to, aby se hezky zubila, protože díky tomu, že ze zabývá módou náctiletých holčiček, sama touží po image roztomilé šestnáctky. Jenomže Liz není šestnáctiletá holka. Už má jemné vrásky kolem očí a dospělý pohled. Navíc si před zrcadlem doma nacvičila pózy, o kterých si myslí, že jí sluší a aby toho nebylo málo, šokovala mě větou: Vypadám líp z pravé strany.
Z fotek, které jsem jí poslala pochopitelně moc nadšená nebyla. Prohlásila, že jsou sice trochu lepší než ty, co mi ukazovala, ale že si není jistá. Po dlouhém zvažování si nakonec si vybrala tuto „pasovku“, kterou jsem mírně vyretušovala:

Umázla jsem jí ty vrásky kolem očí, o kterých si mimochodem myslím, že jsou krásné a sexy, zahladila jsem jí docela roztomilou drobnou jizvičku na čele, kterou má od doby, co jako skutečně šestnáctiletá spadla z kola a zbavila jsem její pleť pár vřídků. Když jsem jí ukázala výsledný produkt, řekla, že bych tu fotku měla vyretušovat, že vůbec není poznat, že bych s tím něco udělala. Trochu mi to zvedlo hladinu adrenalinu a když mi na otázku, zda chce vypadat jako plastiková bárbína odpověděla, že ano, požádala jsem ji, ať mě do toho netahá, neboť nejsem žádný počítačový grafik. Napučeně jsem si pak otevřela fotošop a natruc vyrobila tuhle příšeru:

Nikomu jsem ji neukázala, ale mám strach, že právě tento obrázek by se Liz líbil nejvíc.
Už od doby, kdy jsem před rokem a půl začala v Dublinu pracovat v portrétním fotografickém studiu, mě fascinuje, jak vnímáme svoji tělesnost, co nám připadá krásné a co ne a jak sami sebe chceme vidět. Fotila jsem krásnou paní, která si myslela, že má velký nos. Na obrázcích, které jsme jí pak nabídli, neviděla žádnou krásnou paní, ale NOS. I kdybych ho ve fotošopu úplně smazala, viděla by ho tam, protože kvůli nějaké hloupé, uštěpačné poznámce, roste v jejím mozku už dvacet let. Fotila jsem anorektickou slečnu, která vážila asi 35 kilogramů, obvod jejího zápěstí měřil asi pět centimetrů a byla tak vysílená, že nevydržela stát ani tři minuty. Nevybrala si žádnou fotku, protože jí připadalo, že na všech vypadá tlustá. Fotila jsem transsexuála na začátku jeho proměny. Přišel v šatech vypůjčených od babičky, měl chlupatá záda i hrudník a neoholené nohy a z výstřihu mu lezla ohavná podprsenka nahnědlé barvy, vycpaná ponožkama. Poprosil mě, abych ho oslovovala jménem Alice. Koupil si pět fotek a děkoval mi, že jsem mu udělala portréty, na kterých vypadá jako pěkná ženská. Fotila jsem dvoumetrákovou dámu, které nebylo žinantní obléct si o pět čísel menší ramínkový nátělník a vystavit na odiv své pneumatiky. Z obrázků byla nadšená a objednala si celé album. Ignorovala diktaturu krásy, která přikazuje utopické rozměry 90-60-90. V její mysli byla pevně zakotvená kouzelná formulka: jsi krásná, neodolatelná, úžasná.
A právě tohle je klíč.
Už několikrát jsem se na vlastní oči přesvědčila, že člověk je tak starý, jak se sám cítí. Proto nepochybuju o tom, že každý vypadá tak, jak si myslí, že vypadá.
Jsem přesvědčená, že by se každá holka měla ráno dívat do zrcadla a říkat: jsi nádherná, jsi krásná, jsi úžasná. Tak dlouho, dokud za sebou nezavře dveře od domu s pocitem, že je nádherná, krásná a úžasná. Že se má ráda taková, jaká je, i když má bůček na břichu, křivý nos nebo řídké vlasy. Měla by to dělat proto, že když se bude cítit hezká, bude i spokojená a šťastná. A myslím, že žít vedle spokojené a šťastné ženské je radost pro všechny děti, mužské, manžele, sourozence, rodiče i kamarády.
Možná to příliš zjednodušuju, ale těch pár měsíců za objektivem mě přesvědčilo o tom, že stejně jako velký nos a velký smutek může v mozku vyrůst i velká krása. Pro jeden časopis, do kterého přispívám, fotí hodně fotograf H. Říká lidem, že když se otočí tak, vypadají tlustě a když nakloní hlavu na opačnou stranu, mají klapaté uši. Lidi prý z jeho focení odcházejí zdeptaní a před zrcadlem zpytují své sebevědomí. Za každou takovou ošklivou větu vypadlo panu H. několik vlasů, trochu víc se mu zkroutil nos nebo mu zežloutl zub. Dovedete si asi představit, jak sám teď vypadá. Panů H. je kolem nás bohužel docela hodně, ale myslím, že jsou poměrně snadno identifikovatelní. Kdo totiž nevěří v krásu druhých, sám krásný není. Tedy aspoň já jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by byl krásný a zároveň arogantní, hloupý, nafoukaný a zlý. Krásy má člověk tolik, kolik si jí k sobě pustí. A jestli se vám zdá, že teď už mluvím o úplně jiné kráse, tak se mýlíte.

Pro všechny, kdo se to teprve učíme:
Kráso, jenž jsi v mé mysli, posvěť se jméno tvé, probuď mé sebevědomí. Buď síla tvá jak v mém srdci tak i po těle. To, co mi sluší ukaž mi každý den a odpusť, že jsem tě dosud ignorovala, jakož i já jsem odpustila mým blízkým, že mi tě tak dlouho tajili a neuváděj mě v rozpaky, ale zbav mě od myšlenek na to, co všechno si nemůžu ve svém věku dovolit, neboť ty máš v rukou mé sebevědomí a také klíč k tomu, že budu na světě ráda a spokojená a lidi se na mě budou se zalíbením usmívat, i když budu stoletá vrásčitá babička.