Nudné zápisky o nejisté cestě domů

Je neděle ráno. Na serveru IDNES visí tyto zprávy: U Václavského náměstí spadl dům. Na dálnici D8 už šest mrtvých po nehodě mikrobusu. V Ústavu sociální péče se muž zapálil zapalovačem. Posunovače zabil ve stanici vlak. V Kolíně se zabil parašutista. Do Svratky unikla ropná látka.

Právě včera mi bylo 31 let. Není to tak dávno, co jsem si byla téměř jistá tím, kde chci žít, co chci dělat, kolik chci mít dětí, kam se chci podívat, o čem mluvit na večírku a co si dát v restauraci... Teď jsem o pět let starší a mám smíšené pocity.
Mít smíšené pocity je klišé, které člověk používá, když přesně neví, jak se vyjádřit, ba co víc, není si jistý tím, co si má vlastně myslet. Ale nejsou to ty včerejší narozeniny, co mě znejistělo. Tentokrát to byla cesta domů, do Česka. Vždycky, když přijedeme, je to nakrátko a narychlo. Devět dní i tentokrát prosvištělo nepozorovanou rychlostí a jako vždycky v nás zbyl tak trochu pocit viny. Že jsme nestrávili dost času s těmi, co jsou nám blízcí a že jsme zase ujeli. Smíšené pocity radosti a lítosti se zakously někam do oblasti žaludku. Jemně a pevně. Tak, jako když se mně do ruky zakousl Kristýnin malý kocour Zrzek a ne a ne pustit. Bolelo to a zároveň šimralo tak, že mi málem vhrkly slzy, ale když pustil, hned to zase přešlo. Žádná krev netekla.
Čímž chci říct, že se vlastně nestalo vůbec nic, co by mě mělo u nás doma znejistět a rozesmutnět. Přesto si od středy, kdy jsem přijela z Moravy do Prahy a s dvojkou červeného vína se v paláci knih Luxor začetla do drobných próz Jana Skácela, připadám jako pohřební plačka. Rozteskňuje mě jídlo v letadle do Dublinu, taxikář, který nás vezl domů, hnusné špinavé dublinské autobusy, reklama na mobilního operátora. Neumím napsat proč, tak aspoň popíšu pár z mnoha drobností, které vyvážily tu velkou radost toho, že jsme viděli rodinu a přátele.
Lenka s Dennym, jejichž svatbu jsem minulou sobotu fotila (obrázky jsou na odkazu http://www.beanpix.com/gallery/bajgartova/a060716092248 ), přišli o peněženku ve které měli 30 tisíc korun. Seděli jsme ve středu v Praze na Folimance, večer příjemně plynul a když jsme se po půl noci přesunuli jiného podniku, zjistili novopečení manželé, že po cestě do jiné hospody přišli o svatební cestu. V Lenčině peněžence byly i doklady, přesto se nálezce neozval. Myslím, že kdybych našla tisícovku, nechala bych si ji. Ale tolik peněz by se snad vrátit mělo... ZVLÁŠŤ v Česku, kde má mnoho lidí těžkou hlavu z toho, že jim nestačí výplata. Vím, PRÁVĚ PROTO jim těch třicet tisíc nikdo nevrátil.
Jedna moje kamarádka, která čeká miminko a učí soukromě angličtinu, mi pověděla, že nebude mít nárok na mateřskou. Poctivě platí daně, ale český stát jí dává najevo, že si jako podnikatelka určitě pěkně nahrabala a že tudíž žádné peníze ta potvora nepotřebuje. Koneckonců vždyť „jenom“ přivede na svět nového člověka.
Jiná kamarádka by si chtěla otevřít obchůdek s čarodějnickým zbožím, ale potřebuje počáteční kapitál. Sestra jí nabídla pomoc a rozhodla se, že jí půjčí. Kvůli velmi ostrým zářezům jednoho nejmenovaného ministra to ale všechno padlo a nedopadlo, protože sestra je lékárnice a v podstatě ze den na den musela zavřít jednu svoji lékárnu a propustit několik lidí.
Strašně mi přišlo líto, kolik krásných holek, pěkných kluků, milých paní a hodných taťků u nás se obléká do stejných nenápadných, nudných šatů uniformních střihů béžových a tmavých barev. Proč sukně, která v Marks and Spencer´s v hrůzostrašně drahém Dublinu přijde na 40 eur, stojí v Praze na Václavském náměstí 70 eur?
Zdálo se mi, že lidé u nás chodí tiše, pomalu, nejistě a nesebevědomě. A mrzelo mě to, že si na potkání, i když se dlouho neviděli, neříkají: „ty dobře vypadáš, strašně ti to sluší“, protože tahle věta nic nestojí a každého potěší.
Paní na check-inu na ruzyňském letišti se ani jednou neusmála. Když jsem jí předložila pasy a letenky, aniž by zvedla oči, vybalila na mě: chcete to do uličky do středu nebo do středu k oknu, střed okno je u exitu a ulička okno v třináctce...? Asi deset vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, že nám nabízí nějaká sedadla. Abych nezdržovala ještě dýl, řekla jsem „k oknu nebo do uličky“, protože mi to vlastně bylo jedno. Paní zavřela na chvilku oči, jako kdyby se snažila uklidnit, prudce vydechla, konečně se na mě podívala a pak se opravdu dost naštvaně zeptala ještě jednou a pomaleji. Když jsem jí řekla, že je mi to jedno, ale že kdyby to bylo možné, ráda bych seděla do uličky, opravdu jsem ji rozezlila. Nařídila nám, ať nacpeme příruční kufr do té klece, která ukáže, jestli je zavazadlo „cabin size“. Bohužel se tam vešel a bohužel vážil dokonce méně než povolených 12 kilogramů. A ani náš velký kufr neměl jako z udělání nadváhu. Radost jsme jí ale přece jen trochu udělali. Alda ji poprosil o nálepku s tou skleničkou a nápisem fragile, jelikož do zavazadlového prostoru posílal taky svoji basovou kytaru. „Nic takovýho tu nemám“, ušklíbla se paní vítězoslavně a konečně nás mohla pustit.
Ještě než jsme na to letiště jeli, mlčky jsme se v autě dívali z okýnek, když najednou Aleš řekl do ticha: Tady jsou tak hezcí lidi!
Jsou. Na rozdíl od ostrovanů jsou Češi pěkní, jemní, vzdělaní a inteligentní. Brzy se k nim chceme vrátit, protože tam máme kořeny. Ale v tuto chvíli je mi to tak trochu líto.