Učím se fotit boty a parfémy
Před časem jsem zatelefonovala jednomu z největších módních fotografů v Dublinu Tonymu Higginsovi a poprosila jsem ho, jestli bych někdy mohla přijít na jeho focení. Podívat se, pomoct, zkrátka vidět, jak to dělá. Tony souhlasil. Slyšela jsem, že někteří fotografové mají strach z toho, aby začátečník jako já nevypozoroval jejich triky a nevypálil jim pak rybník. Tony je ale opravdový mistr a frajer, dost starý na to, aby věděl, že dva lidé v naprosto stejných podmínkách, se stejným světlem a stejnými objekty nikdy neudělají stejný obrázek. Má skoro 70 let a má sedmiměsíčního syna. Váží asi 45 kilogramů, fotí na digitál a pracuje v obrovském studiu s tak obrovskými softboxy, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Tak vypadal v roce 1996:
V pátek fotil kolekci svatebních šatů pro katalog jedné firmy a já jsem mohla být u toho.
Všechnu práci dělal Tonyho asistent, rumunský fotograf Tiberio. Tony seděl před fotoaparátem upevněným na stativu. Před sérií fotografií manuálně zaostřil a pak už jen mačkal spoušť. Modelky byly ukázněné a Tony zacházel s digitálem úsporně jako s filmem. Žádné zbytečné cvakání. Každým šatům věnoval deset obrázků na paměťové kartě. Když se zaplnila, Tiberio ji vyměnil za novou a fotky natáhl do počítače. Staral se o Mistrův fotoaparát, o světla a zvedal telefony. Přišlo mi, že být velký a slavný fotograf je dost pohoda. Drobný problém bude asi jen to, že trvá dost dlouho než se jím člověk stane a že to stojí spoustu úsilí, dřiny i investic.
V mezičase jsme si s Tonym stačili i tak trochu povídat, přesněji řečeno měla jsem tu čest, že mi položil pár otázek a že jsem se tak trochu mohla ptát i já. Nějak jsme se dostali i k tomu, že pro časopisy, ve kterých pracuju, fotím taky produkty. Přiznala jsem se, že mi to vůbec nejde, že všechno zachraňuju ve fotošopu a že focení nehybných neživých objektů považuju za jednu z nejtěžších fotografických disciplín. Tony mě poslouchal a před poslední sérií, kterou fotografoval, mi řekl, že až skončí, něco mi ukáže. Když pak udělal poslední obrázek, řekl Tiberiovi ať ještě nic nesklízí a začal se štrachat v hromadě stojanů v rohu studia. Pak doprostřed prostoru postavil stůl, pověsil nad něj bílé pozadí, nainstaloval světlo, rozestavěl odrazné plochy. Na stůl postupně pokládal dámský střevíček, parfém a bílou plechovku. Přitom fotil, vysvětloval a občas přemístil odraznou plochu. Poradil mi, co si mám pořídit a nakonec mi nabídl, ať přijdu příští týden a přinesu si foťák a to, co chci vyfotit. Můžeme se prý na to podívat spolu. Tiberio se nestačil divit a já už vůbec ne. Za úsměv a poděkování mi tento člověk během půlhodiny ukázal to, za co se na fotografických kurzech a ve školách platí nekřesťanské peníze. V němém úžasu se z toho obrovsky raduju ještě dnes a vůbec netuším, jak poděkovat všem okolnostem, které mě k tomuto pánovi dovedly. Snad je to další znamení toho, že jsem se vydala po správné cestě.
Masařky v komíně
Včera ráno jsem se probudila kolem deváté hodiny. Chvilku jsem hleděla do stropu a pak jsem si ten strop začala prohlížet. U světla seděla velká masařka. Nad skříní druhá a nad oknem další tři. Nebylo to poprvé. Vzbudila jsem Aldu, popadla jsem Raid, co stál na nočním stolku a začala pokoj deratizovat. Musím říct, že s velkým sebezapřením, protože z masařek mám fobii. Jak jsem tak kolem sebe v panice stříkala a zamořovala ložnici sprejem, sklouzl můj pohled ke krbu. Pak už jsem jen cítila, jak se mi podlamují kolena. Hnusařky lezly všude kolem otvoru do komína. Bylo víc než jasné, odkud se berou. Medaili za hrdinský čin si v ten den vysloužil můj muž, který vytáhl z komína noviny, co jsme tam nacpali v zimě kvůli průvanu a kvůli tomu, aby nám nepadalo do pokoje svinstvo, v rukavicích za pomoci lopatky a pohrabáče vylovil z krbu vepřovou kost a mrtvého holuba a s výkřiky „já vám zapálím Koudelku,“ podpálil v krbu hadru napuštěnou petrolínem. Ještě teď se mi dělá špatně a doufám, že tyto zápisky zafungují jako terapie: když vyslovím to, čeho se bojím, bát se přestanu a začnu se s tím srovnávat. Neboli, jak praví staré čínské přísloví: Drak nad tebou přestane mít moc, vyslovíš-li jeho jméno.
Jako pomocnice jsem byla prakticky nepoužitelná, a tak jsem alespoň před samotnou operací pelášila do obchodu koupit sáčky do vysavače. Dozvěděla jsem se, že v Irsku se prodává na dvě stovky typů těchto sáčků. Pravděpodobnost, že prodejce v malinkém krámku v Drimnaghu bude mít zrovna ten, co potřebujeme, byla zhruba jedna ku deseti. Ale jak už to v podobně vypjatých situacích bývá, měli jsme štěstí. Kromě toho jsem se v obchodě dozvěděla, že to, co se nám stalo, není nikterak výjimečné. Podobný problém měly už desítky našich sousedů. Hmyz, v krbech usazený z různých důvodů, se začíná probouzet v letních měsících, kdy je teplo. Konečně jsme pochopili, proč sedí na komínech domků v naší čtvrti kopulovité mřížky. Budeme si je muset pořídit taky.
Procházka kolem útesů
Část severního Dublinu tvoří poloostrov, který se jmenuje Howth. Jeho okraj lemují útesy, nad nimiž se vine stezka, po které se každý víkend procházejí místní i turisté. Dá se po ní obejít půlka poloostrova a objevit kolem moře místa, která berou dech. Jako třeba tohle:
Na obrázku je moje kamarádka Lenka, která za námi přijela před týdnem na návštěvu nasát trochu dublinské atmosféry a odpočinout si.
Howth je místo, kde žil slavný irský básník a dramatik William Butler Yeats, který tvořil na přelomu století a v roce 1923 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho poezii do češtiny přebásnilo několik autorů, mezi nimi i skvělý překladatel Martin Hilský. Tady je zkrácená ukázka z Motlitby pro mou dceru, kterou možná William napsal v tom malém bílém domečku s pohledem na irské moře.
A znovu bouře vyje, mraky žene,
zatímco v kolébce a nerušeně
spí moje dítě. Jenom kousek lesa
a holý kopec stojí vichru v cestě;
až od moře sem duje, sténá, skučí,
strhává stohy, do střech opírá se,
a já už hodinu se modlím zase,
protože smutek tíží moji duši.
Kéž krásná je má dcera, však ne tak,
že vábila by k sobě cizí zrak
či v zrcadle snad často zhlížela se.
Ženy, co příliš vědí o své kráse,
pak jediný svůj cíl v ní často vidí,
laskavost ztratí a s ní snad
též instinkt srdce vybírat
si za přátele dobré, ryzí lidi.
Helena byla překrásná, a přec
život jí zbabral jeden pitomec,
a Venuše, ač zrodila se z pěny,
vzala si muže nepatrné ceny –
Vulkán byl kovář, navíc kulhavý.
Vznešené dámy nejraději
bláznivé kousky vyvádějí,
plýtvají dary štědré Přírody.
Kéž je jak strom, co kvete do oblak,
kéž myšlenky má jako konopka,
co jinou starost nemá, nežli snad
všem velkodušně radost rozdávat,
kéž nikdy za ničím se nežene,
kéž každá hádka žertem jí je,
kéž jako vavřín pořád žije,
co nevyrve jej nikdo z kořene.
Na poloostrově Howth jsou hejna racků, kormoráni, terejové i tuleni a když má člověk fotoaparát a chuť zkusit zachytit ptáky v letu, stačí přijet k večeru do vesničky a posadit se k jedné ze zakotvených rybářských lodí, ze které se line zápach ryb a která láká všechny okřídlené obyvatele z blízka i z dálky.
No comments:
Post a Comment