Učila jsem se fotit skleničky

Minulý týden v pátek jsem fotila na party milionáře Billa Cullena. Alda mi dělal garde a byl zděšený z toho, jak to na takových večírcích chodí. Včera jsem se vrátila z Prahy. Byla jsem na kurzu produktové fotografie na Institutu digitální fotografie, viděla jsem se s rodiči a s pár kamarády, přivezla jsem tlačenku, klobásky, povidla a vlašské ořechy, odhalila jsem, proč jsou čeští fotografové víc ostražití než fotografové tady v Dublinu, pochopila jsem, proč mám z Prahy smíšené pocity, znovu jsem si uvědomila, jaký poklad máme v Liborovi a Jirkovi a došlo mi, jak fantastickou práci mám tady v Dublinu, bez ohledu na to, že šedesát procent focení pro časopisy vydavatelství VIP Group je šílenství a magořina. Ale napíšu si o tom všem až o víkendu neboť jsem strašně unavená. Dnes jsem od rána do večera fotila jakési slečny ze seriálu Fair City a zítra jedu fotit do Galway nějakou další irskou celebritu. Musím si odpočinout. Dopiju sklenku vína, které tady kupujeme za 11 euro v obchodě a které nám zcela jistě kazí vinný vkus a chuť a k tomu si pustím z internetu Krause. Mimochodem, tady je pár mých oblíbených fotek z pražského kurzu:

Jak nepřestalo pršet, jak blondýnky spravovaly auto a jak se Liz málem zabila

Čtvrtek 14.9.2006
Včerejšímu focení jsem, myslím právem, přisoudila přívlastek „nejhorší“ v krátké roční historii mého působení ve vydavatelství VIP group. Pro časopis KISS jsem měla se dvěma modelkami vyfotografovat kolekci podzimních kabátků. Redaktorka módní rubriky Liz vybrala pro tento účel po nahodilé a nezralé úvaze exteriéry v National Garden Exhibition Centre, v zahradách jižně od Dublinu, asi hodinu a půl autem. Podle její představy měly mít fotky atmosféru šedesátých let a v těch zahradách se údajně nachází spousta zajímavých zákoutí a teras, které se k tomuto stylu vztahují. Budiž. Vyrazily jsme v devět hodin ráno dvěma auty. Já, Liz, naše kolegyně Deirdre a dvě modelky. Vizážistky a kadeřnice jely jako předvoj. Asi věděly proč. Deidre, která je tady na světě zcela jistě poprvé a možná, že přiletěla z úplně jiné planety, řídila sestřino asi třicet let staré Volvo (kolik je sestře nevím), v němž vezla modelky a asi padesát papírových nákupních tašek s oblečením a doplňky. Já jsem měla místo spolujezdce v Lizině Volkswagenu Polo. Tohle autíčko jsem si vždycky přála. Malé, sympatické, živé, příjemné, tak akorát pro ženskou. Lizin automobil ale chudák patrně zažil věci, o kterých bych si nechtěla nechat ani zdát. Dveře šly odemknout jen ze strany řidiče a byly celé zapatlané od zaschlých růžovo-oranžových kousků a fleků čehosi neidentifikovatelného. Když jsem se Liz zeptala, od čeho ten humus je, mávla rukou a řekla, že se na ty dveře kdosi před pár týdny pozvracel.
Z druhé strany zezadu trčel ven nabouraný a už i zrezivělý nárazník, bok byl promáčklý a klika urvaná. Když jsem s nelibostí otevřela dveře u spolujezdce, Liz shrábla ze sedadla na zem pomačkané prázdné plechovky, papíry zamaštěné od hranolků a sendvičů z MacDonalda a hromadu kovových mincí. Do toho si hodila kabelku a prohlásila, že můžeme startovat. Tvářila jsem se, že tohle všechno je normální, že to u nás taky tak děláme a hlavou se mi prohnal černý mrak představy Liziny kuchyně. Liz ale hýřila optimismem, protože věřila, že se vyplní předpověď počasí, která hlásila ráno mraky a zataženo a odpoledne sluníčko. Naši společnou jízdu zahájila zvesela slovy. „O co se vsadíš, že se Deirdre po cestě ztratí?“ Řekla jsem, že se vsadit nemůžu, protože si myslím totéž, že bychom se měly vsadit spíš o to, kdy se to stane. Než jsme se stačily dohodnout na sázce, volala Deirdre, že se ve městě zamotala a neví, jak se dostat na silnici, po které jsme měly vyjet z Dublinu. Ztratila se tři minuty poté, co jsme vystartovaly.
Po cestě na jih se nad dálnicí před námi se stahovala stále černější mračna. Už pár kilometrů za Dublinem začalo pršet. V Irsku ale málokdy prší bez přestání celý den. Jsou to takové vlny a spršky a kromě toho, ranní obloze se vůbec nedá věřit. Těm kapkám jsme proto nepřikládaly velkou váhu a s nadějí poslouchaly v rádiu předpovědi o tom, že se přes den vyčasí. Když jsme přijely na místo, začal pofukovat vítr. Daly jsme si kafe, vizážistky si rozdělaly nádobíčko a do likusáku, kde se měly modelky připravovat, jsme vynosily všechno oblečení. Našly jsme exteriéry a mezitím předstalo pršet. Začaly jsme se radovat, leč nepatřičně neboť jsme netušily, že je to jen nakrátko. Když se nalíčené modelky kolem dvanácté hodiny oblékly k prvnímu focení, spustil se slejvák. Vítr zesílil a nad zahrady přinášel jeden těžký černý mrak za druhým. Po chvíli celkem zbytečného přemýšlení o tom, zda neudělat celé focení v malém tropickém skleníku, jsme se rozhodly vrátit se do Dublinu a fotit v butiku s nábytkem, který jsme měly v záloze pro případ celodenního lijáku .
Za neutuchajícího deště jsme naházely všech v tu chvíli už asi sto tašek zpátky do auta a rozjely se zpátky směrem k Dublinu. Píšu rozjely, protože dýl naše cesta netrvala. Na úzké cestě do kopečka, po které jsme měly vyjet na silnici, se z Deirdřina Volva černě zadýmilo, a pak už nic. Nešlo znovu nastartovat. Modelky z auta vyděšeně vystoupily a Deirdre v něm zůstala mlčky sedět s vykulenýma očima, Liz zaparkovala u krajnice a se slovy „nepanikařte, všechno se vyřeší,“ otevřela přední kapotu porouchaného vozu. Já jsem vytáhla foťák a začala jsem situaci dokumentovat. Když ne módní příběh, budeme mít alespoň stránku do rubriky o událostech v redakci, která se jmenuje Behind the scenes. Jak blondýnky spravovaly Volvo. Po několika okamžicích Liz bravurně diagnostikovala, že z auta se zakouřilo proto, že se vybila baterka a že musíme její a Deirdřinu propojit kábly. Sama se do toho pustila. Do této operace se zanedlouho vložili další dva řidiči středního věku, kteří ale evidentně auto v minulosti spravovali jen tak, že ho odvezli do servisu. Radili a postávali kolem, a pak radši odjeli... Až se s bílou dodávkou objevil hrdina dne, mladý muž činu, který se na Volvo podíval, otočil klíčky ve startéru a prohlásil, že ho stačí roztlačit. Auto popotáhnul lanem a Deirdře se podařila ta obrovská hromada plechu rozjet na dvojku. Celá operace netrvala dýl než dvacet minut, jenomže jelikož stále vytrvale pršelo a všechno kolem bylo dost deprimující, zdálo se, že to bylo celou věčnost.
Než jsme znovu vyjely, modelky oznámily, že se v tom Volvu už bojí jet a že chtějí s Liz. Musely jsme se vyměnit. Měla jsem strach taky, ale těch dvou vyděšených tintítek mi bylo líto. Asi po patnácti minutách jízdy ze mně ale nervozita opadla neboť jsem nabyla dojmu, že když auto dosud nevybuchlo, do Dublinu bychom dojet měli. Dobrodružství však ani zdaleka nebyl konec. V jednom okamžiku jsme sjely z dálnice a Liz před námi to jaksi ušlo. Paralyzované strachy jsme zíraly na Volkswagen před námi jak si štráduje v dešti v protisměru. Deirdre začala hystericky ječet „Kdo jede po špatné straně, kdo jede po špatné straně???“ a já, která jsem měla dva roky práce s tím, abych se donutila za tu „správnou“ považovat LEVOU stranu silnice, jsem měla totální zatmění mozku. Až na Liz začalo z protisměru blikat vyděšené auto, módní redaktorka se mu elegantním obloučkem vyhnula a vjela do svého pruhu. Po tomto zážitku byla Deirdre už tak vyjukaná, že si začala žmoulat ukazovák pravé ruky a dělala to až do večera. Když se objevila odbočka do centra města, jen na ni tím uslintaným prstem ukázala a míjejíc ji, pípla „oh, Dublin“. Ve vypjaté situaci je člověk schopen všeho, a tak jsem ji, ačkoliv sama v Irsku neřídím, dokázala přes okrajové části z úplně jiné výpadovky navigovat tak, že jsme k butiku nakonec kolem půl čtvrté dojely.
Vytahaly jsme z auta už asi tisíc tašek s oblečením. Já jsem v duchu kvílela, protože prostředí, ve kterém jsme měly fotit, bylo mírně řečeno sračkové a ještě k tomu bylo dost těžké ho nasvítit. Byly čtyři hodiny a neměly jsme ještě ani jeden obrázek.
Pak už se mi zážitky z toho dne slívají v jeden velký vyčerpávající čtyřhodinový zátah, během něhož jsem vyhodila svými zábleskovými světly elektriku v celém obchodě a jedna z modelek udělala jehlovým podpatkem díru do plátěné hedvábné stoličky asi za tisíc euro.
Na víkend odjíždíme s Aldou do wicklowských hor. Pokud to dokážu a dovolí mi to svědomí, bez foťáku. Nutně potřebuju aspoň na chvilku změnit prostředí.

Jak jsme hladověli na svatbě

Tak mám za sebou irskou veselku. Zaznamenanou na čtyřech gigabajtech paměti a zaplacenou vyčerpáním a chřipkou. Aby ale nedošlo hned zezačátku k nedorozumění, musím předeslat, že to bylo velmi pěkné a dojemné, a to i přes to, že jsme málem umřeli hlady.
S Janou a Michalem, našimi spolubydlícími, jsme na akci vyrazili minulou sobotu už v devět hodin ráno, a to v zapůjčeném bleděmodrém voze značky Citroen. Po cestě do Valleymountu, kde se svatba konala a kde bydlí rodiče nevěsty, jsme se museli zastavit v kadeřnickém salonu v obchodním domě Square a v kosmetickém salonu v Blessingtonu, kde se nevěstě, mamince a třem družičkám, dělal účes a mejkap. To všechno bylo třeba zaznamenat, nebot' ranními přípravami prý musí začínat každé pořádné svatební album. Blessington je vesnice poblíž Valleymountu, ve které mají novomanželé dům. Během svatby ho obývali příbuzní ženicha. Pocházejí z Derry ze severního Irska. Přijeli dodávkou, byli moc milí a vůbec jim nešlo rozumět. Když začali mluvit, připadala jsem si, jako kdybych se v mžiku teleportovala do filmu In The Name Of The Father [Ve jménu otce]. Patří do mého osobního filmového "top ten" žebříčku. Zabývá se problematikou IRA v Severním Irsku a je o velkém justičním omylu britských vyšetřovatelů. Viděla jsem ho už asi šestkrát, všechny irské postavy v něm mám ráda, a i když tuším, co říkají, ani po sedmé jim bez titulků nebudu rozumět. Tedy v domě Claudine a Keitha v Blessingtonu jsem fotila, jak se chystal ženich a mládenci nahoře v ložnici, zatímco Aleš, Jana a Michal dole v kuchyni předstírali konverzaci.
A pak už jsme se přesunuli přímo do Valleymountu, kde se v domě rodičů připravovala nevěsta. Když jí tři družičky s maminkou pomáhaly do šatů, nejdřív se smála a pak plakala. Fotila jsem jak o dušu, jak se u nás říká, a přitom jsem taky trochu přemýšlela o tom, proč vlastně zdejší nevěsty utrácejí tolik peněz za vizážistky, když si make-up stejně rozmažou ještě před tím než je fotograf stačí vyblejsknout v plné parádě. Tedy ne, že by mě to nějak trápilo, já jsem si to s tím blejskáním užívala víc než jsem očekávala a myslím, že se mi podařil zachytit docela hezký příběh o tom, jak se obléká nevěsta, tady je malá ukázka:






No a pak se oblékli i rodiče a družičky, maminka si dala do vlasů místo klobouku takovou srandovní ozdobu z pérek,
kterou tady nosí všechny maminky na svatbách a na fotkách pak vypadají tak trochu jako chocholoušci, udělalo se pár skupinových fotografií a jelo se do kostela. Žádné koláčky, žádný guláš, žádná slivovica. Ale bohužel ani sendviče. Vím, že teď působím tak trochu jako "chlebíčkář", jak jsme s některými kolegy přezdívali novinářům, kteří na tiskovkách čekali hlavně na občerstvení a místo otázek pokládali plátky šunky a sýra na své talířky. Ale kdyby nám tatínek nabídl kromě čaje a drinku i něco k snědku, určitě bychom neodmítli. Začínalo nám už pěkně kručet v břichách a nikdo z nás si netroufal ani pomyslet na to, kolik hodin ještě zbývá do začátku hostiny.
Obřad byl krásný. Claudine a Keitha oddával sympatický pan farář s irským smyslem pro humor a jistě i se smyslem pro lidské slabosti. K tomu všemu zpívala výborná zpěvačka, kterou doprovázel šikovný klávesista. Musím se přiznat, že když na konci začali hrát Fields Of Gold od Stinga, chtělo se mi taky brečet.
Po obřadu přišla řada na hromadné foto před kostelem. Za pomoci samozvaného svatebního koordinátora Aldy se mi po deseti minutách urputného snažení podařilo nacpat všech 150 hostů do rámu a donutit je, aby se aspoň chvilinku vydrželi dívat do objektivu. Pak už se konečně jelo na hostinu, ovšem, na cestě do hotelu v Larragh, jsme se zastavovali v Glendaloughu, kde jsem dělala obrázky novomanželům. Někde tam jsem ztratila pojem o čase. Netuším, jak dlouho to trvalo, ani to, jak dlouho jsem pak ještě fotila další skupinky u nedalekého hotelu. Jistě mohu říci jen tolik, že když jsem si poprvé sedla s ostatními v předsálí, kdosi řekl, že už je půl šesté. A já jsem se v ten den teleportovala podruhé. V okamžiku, kdy jsem uslyšela slova half past five, dostala jsem ukrutný hlad a žízeň a přepadla mě obrovská únava. Na to, až nám přinesou něco k jídlu, jsme ale měli čekat další hodinu a půl. Než jsme byli vpuštěni do sálu, než přišel ženich s nevěstou, než skončily proslovy ženicha, svědka a tatínků. Seděli jsme s Janou, Michalem a Alešem u stolu a naše mozky postupně začaly uvolňovat hormon poslední záchrany adrenalin, díky němuž jsme se vydrželi asi hodinu smát. Nikdo nám nerozuměl (teda aspoň doufám), a tak jsme si hráli na „žufany ze Lhoty“ a průpovídkami z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutentag jsme glosovali průběh dne. A pak už se k nám jako zázrak z nebe snesl předkrm a polévka a jelikož jsme byli uondaní a měli jsme scvrklé žaludky, po pozření těchto dvou pokrmů se nám zdálo, že už jsme najedení víc než dost. Hlavní jídlo nás úplně přemohlo, takže když se tak nad tím zamyslím, musím přiznat, že vlastně trochu mlžím. Tato kapitola se měla jmenovat „Jak jsme se přecpali na irské veselce“.
Pro fotografa irské svatby končí práce pozdě večer zaznamenáním prvního tance, před kterým se pochopitelně krájí dort. A to bylo mimochodem taky dost velké překvapení. Zatímco u nás se dort opravdu nakrájí a rozdá svatebčanům, v Irsku nevěsta a ženich u nazdobeného několikapatrového oříškovo-čokoládového zázraku jenom zapózují fotografovi. Pak odloží perfektně vyleštěný nůž stranou a jdou si sníst dezert, kterým je všechno jiné... jen ne ten dort. Ovšem, kromě toho, že nás to překvapilo, nám to už vlastně bylo jedno. Záhy jsme odjeli domů a ještě kolem půlnoci jsme vyjídali zbytky z ledničky.
V neděli mě začaly bolet svaly. V pondělí se přidaly klouby, v úterý už ani nevím co. Od čtvrtka se snažím přesvědčit své tělo o tom, že ta chřipka už pominula, ale nedaří se mi to. Dnes se nastěhovala se do ucha. Místo poloviny spodního rtu mám zimu neboli opar a soustavně mě bolí hlava. V posledních dnech myslím jen na to, že fotografický entuziasmus se nemá přehánět. Ani když člověk dělá něco, co nepovažuje za práci, ale za radost a vášeň, neměl by zapomenout odpočívat. Aleš mi před chvílí z lékárny přinesl spoustu čajů a med, a taky časopis Healthy... a já si jdu zase lehnout.