S Janou a Michalem, našimi spolubydlícími, jsme na akci vyrazili minulou sobotu už v devět hodin ráno, a to v zapůjčeném bleděmodrém voze značky Citroen. Po cestě do Valleymountu, kde se svatba konala a kde bydlí rodiče nevěsty, jsme se museli zastavit v kadeřnickém salonu v obchodním domě Square a v kosmetickém salonu v Blessingtonu, kde se nevěstě, mamince a třem družičkám, dělal účes a mejkap. To všechno bylo třeba zaznamenat, nebot' ranními přípravami prý musí začínat každé pořádné svatební album. Blessington je vesnice poblíž Valleymountu, ve které mají novomanželé dům. Během svatby ho obývali příbuzní ženicha. Pocházejí z Derry ze severního Irska. Přijeli dodávkou, byli moc milí a vůbec jim nešlo rozumět. Když začali mluvit, připadala jsem si, jako kdybych se v mžiku teleportovala do filmu In The Name Of The Father [Ve jménu otce]. Patří do mého osobního filmového "top ten" žebříčku. Zabývá se problematikou IRA v Severním Irsku a je o velkém justičním omylu britských vyšetřovatelů. Viděla jsem ho už asi šestkrát, všechny irské postavy v něm mám ráda, a i když tuším, co říkají, ani po sedmé jim bez titulků nebudu rozumět. Tedy v domě Claudine a Keitha v Blessingtonu jsem fotila, jak se chystal ženich a mládenci nahoře v ložnici, zatímco Aleš, Jana a Michal dole v kuchyni předstírali konverzaci.
A pak už jsme se přesunuli přímo do Valleymountu, kde se v domě rodičů připravovala nevěsta. Když jí tři družičky s maminkou pomáhaly do šatů, nejdřív se smála a pak plakala. Fotila jsem jak o dušu, jak se u nás říká, a přitom jsem taky trochu přemýšlela o tom, proč vlastně zdejší nevěsty utrácejí tolik peněz za vizážistky, když si make-up stejně rozmažou ještě před tím než je fotograf stačí vyblejsknout v plné parádě. Tedy ne, že by mě to nějak trápilo, já jsem si to s tím blejskáním užívala víc než jsem očekávala a myslím, že se mi podařil zachytit docela hezký příběh o tom, jak se obléká nevěsta, tady je malá ukázka:
No a pak se oblékli i rodiče a družičky, maminka si dala do vlasů místo klobouku takovou srandovní ozdobu z pérek,
kterou tady nosí všechny maminky na svatbách a na fotkách pak vypadají tak trochu jako chocholoušci, udělalo se pár skupinových fotografií a jelo se do kostela. Žádné koláčky, žádný guláš, žádná slivovica. Ale bohužel ani sendviče. Vím, že teď působím tak trochu jako "chlebíčkář", jak jsme s některými kolegy přezdívali novinářům, kteří na tiskovkách čekali hlavně na občerstvení a místo otázek pokládali plátky šunky a sýra na své talířky. Ale kdyby nám tatínek nabídl kromě čaje a drinku i něco k snědku, určitě bychom neodmítli. Začínalo nám už pěkně kručet v břichách a nikdo z nás si netroufal ani pomyslet na to, kolik hodin ještě zbývá do začátku hostiny.
Obřad byl krásný. Claudine a Keitha oddával sympatický pan farář s irským smyslem pro humor a jistě i se smyslem pro lidské slabosti. K tomu všemu zpívala výborná zpěvačka, kterou doprovázel šikovný klávesista. Musím se přiznat, že když na konci začali hrát Fields Of Gold od Stinga, chtělo se mi taky brečet.
Po obřadu přišla řada na hromadné foto před kostelem. Za pomoci samozvaného svatebního koordinátora Aldy se mi po deseti minutách urputného snažení podařilo nacpat všech 150 hostů do rámu a donutit je, aby se aspoň chvilinku vydrželi dívat do objektivu. Pak už se konečně jelo na hostinu, ovšem, na cestě do hotelu v Larragh, jsme se zastavovali v Glendaloughu, kde jsem dělala obrázky novomanželům. Někde tam jsem ztratila pojem o čase. Netuším, jak dlouho to trvalo, ani to, jak dlouho jsem pak ještě fotila další skupinky u nedalekého hotelu. Jistě mohu říci jen tolik, že když jsem si poprvé sedla s ostatními v předsálí, kdosi řekl, že už je půl šesté. A já jsem se v ten den teleportovala podruhé. V okamžiku, kdy jsem uslyšela slova half past five, dostala jsem ukrutný hlad a žízeň a přepadla mě obrovská únava. Na to, až nám přinesou něco k jídlu, jsme ale měli čekat další hodinu a půl. Než jsme byli vpuštěni do sálu, než přišel ženich s nevěstou, než skončily proslovy ženicha, svědka a tatínků. Seděli jsme s Janou, Michalem a Alešem u stolu a naše mozky postupně začaly uvolňovat hormon poslední záchrany adrenalin, díky němuž jsme se vydrželi asi hodinu smát. Nikdo nám nerozuměl (teda aspoň doufám), a tak jsme si hráli na „žufany ze Lhoty“ a průpovídkami z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutentag jsme glosovali průběh dne. A pak už se k nám jako zázrak z nebe snesl předkrm a polévka a jelikož jsme byli uondaní a měli jsme scvrklé žaludky, po pozření těchto dvou pokrmů se nám zdálo, že už jsme najedení víc než dost. Hlavní jídlo nás úplně přemohlo, takže když se tak nad tím zamyslím, musím přiznat, že vlastně trochu mlžím. Tato kapitola se měla jmenovat „Jak jsme se přecpali na irské veselce“.
Pro fotografa irské svatby končí práce pozdě večer zaznamenáním prvního tance, před kterým se pochopitelně krájí dort. A to bylo mimochodem taky dost velké překvapení. Zatímco u nás se dort opravdu nakrájí a rozdá svatebčanům, v Irsku nevěsta a ženich u nazdobeného několikapatrového oříškovo-čokoládového zázraku jenom zapózují fotografovi. Pak odloží perfektně vyleštěný nůž stranou a jdou si sníst dezert, kterým je všechno jiné... jen ne ten dort. Ovšem, kromě toho, že nás to překvapilo, nám to už vlastně bylo jedno. Záhy jsme odjeli domů a ještě kolem půlnoci jsme vyjídali zbytky z ledničky.
V neděli mě začaly bolet svaly. V pondělí se přidaly klouby, v úterý už ani nevím co. Od čtvrtka se snažím přesvědčit své tělo o tom, že ta chřipka už pominula, ale nedaří se mi to. Dnes se nastěhovala se do ucha. Místo poloviny spodního rtu mám zimu neboli opar a soustavně mě bolí hlava. V posledních dnech myslím jen na to, že fotografický entuziasmus se nemá přehánět. Ani když člověk dělá něco, co nepovažuje za práci, ale za radost a vášeň, neměl by zapomenout odpočívat. Aleš mi před chvílí z lékárny přinesl spoustu čajů a med, a taky časopis Healthy... a já si jdu zase lehnout.
No comments:
Post a Comment