Počítám vrásky

Já to fakt nechápu. Jak to, že to tak letí? Šak jsem si sem psala naposledy před týdnem... Pomoooc!!! Ale jinak takto zas až tak moc se neděje. No vlastně děje... Stelinka umí říkat spoustu slov. Umí i začátky básniček: Houka, houka, kokají..... (houpy houpy, kočka snědla kroupy). Hají paťa ko-ó... (Halí belí koně v zelí) a tak podobně. A to by snad z toho dětského světa stačilo. Abych nedopadla jako před týdnem, kdy jsem svému kolegovi vysvětlovala, jak je moje dcera chytrá, že když jsem ji poprosila, aby mi přinesla čistou plínu, tak to udělala a to má teprve 16 měsíců!!! A on se tvářil jako magor a když jsem mu to vysvětlila trochu promyšlenější angličtinou znovu, tak jsem vypadala jako magor já.
Pak taky každý den přemýšlím o tom, jak to má člověk udělat, aby nezblbnul a nepočítal si pořád vrásky u zrcadla. Minulý rok mi bylo 27. Letos je mi 38. Vloni jsem si dokázala povídat se sedmnáctiletou modelkou a s o deset let mladší kolegyní z časopisu KISS. Minulý týden jsem se při jednom focení přistihla, že nějak moc mluvím a ony mě jenom poslouchají. A pak mluví ony a poslouchám jenom já. Protože k tomu všemu, co se mi honí hlavou už nezvládám ani facebok ani bebo a twitter už vůbec nevím, co je. Zato mám skvěle promyšlené co uvařím na Vánoce a jak nadekoruju zrcadlo nad krbem. Do prčic. A to jsem si fakt až donedávna myslela, že to s Bětkou Šáchovou rozjedeme jako vokalistky u Waynů. Tož nevim, se mnou to vypadá spíš už tak na akorát nějakého Vaška s Evou.
No a jinak mám nový fotoaparát a nic pořádného jsem na něj ještě nevyfotila. Vlastně já jsem ještě vůbec nic pořádného nevyfotila. To jako není nějaká pracovní depka, spíš taková přednovoroční bilance, která mě snad zase někam posune. Jsem se dívala na ty dvoje obrázky... tož pár možná zajímavých jsem našla - nějaké sem posílám, ale ještě si asi budu muset dlouho vrásky počítat než si řeknu - děvče, jak ty jsi výborná! Vlastně... doufám, že ještě opravdu moc dlouho!!!

Sex, drogy a rock´n roll v Novém zákonu. Bez mentorování!

Máte nedůvěru v katolickou církev a její interpretaci bible? Pokoušeli jste se už někdy číst nový zákon a kvůli tomu, že vás nudil, jste ho odložili? Porozuměli byste rádi tomu, proč se DOOPRAVDY v Novém zákoně vyskytují rybáři, sítě, muž s nádobou na hlavě, symbol nasycení tisíců, lampy, svíce, osel, stáda, cesta do Jeruzaléma, jistá jména apoštolů a vůbec všechny symboly, které prostě nechápete? Ve vydavatelství Volvox Globator vyšla nenápadná knížka Evangelium a zvěrokruh autora Billa Darlisona. Skvělá nezaprděná, revoluční, čtivá studie o Evangeliu svatého Marka (asi tom nejnepochopitelnějším a nejzáhadnějším ze čtyř evangelií). Dozvíte se všechno, co chcete, porozumíte mnohému a otevřou se vám nové obzory.
Nikdy mě neuspokojovalo vágní tvrzení o tom, že příběhy v Novém zákonu jsou jakási podobenství... Do kostela jsem nezačala chodit, protože mi tam nikdo nikdy neodpověděl na to, co jako se přesně mám z bible naučit a k čemu ze svého života ta nejasná podobenství vztáhnout. Ze života, ve kterém je radost, smutek, hledání, pravdy, lži, láska, nenávist, hádání a smiřování se, žárlivost, závist, velkorysost, filantropie, čokoláda, cigarety, alkohol, maso, káva, diety, obžerství, věrnost, nevěra, touha, lenost, výčitky, chyby, upřímnost, odpuštění, kariéra, technika, romantika, pragmatismus ... prostě všechno, co k životu ... někdy bohužel... patří.
Evangelium a zvěrokruh je vysvobození. Radost. Důkaz toho, že bible může být učebnice spirituality. A toho, že duchovní život nemusí mít nic společného s náboženstvím a docházkou do kostela.

Jak jsem zamkla auto

Jsem docela prakticka zena. Pomerne technicky typ. Nedela mi problem tu a tam neco rozsroubovat nebo nasroubovat, hodne veci dokazu brilantne spravit IZOLEPOU. A dnes jsem se dokazala dostat do POKAZENYCH dvirek do toho otvoru na kapote auta, kam se lije benzin. Byl tam zevnitr vyskoceny sroubek nebo hrebik nebo cosik takoveho, co tu zaklopku blokovalo.  Opatrne jsem to vypacila, ale tak sikovne, ze jsem nic nezlomila ani neposkodila. Skoro to neni poznat. 

Kdyz jsem se do telefonu Aldovi chlubila, jaky jsem McGajvr, chvili byl potichu a pak pomerne nerudne opacil, ze doufa, ze jsem nemela zamknute auto, kdyz jsem se do toho pustila. Zepry se ten poklop automaticky zamyka taky. A proc pry jsem mu nezavolala, kdyz jsem se do toho nemohla dostat...

Trochu mi vyschlo v krku, protoze auto zamcene bylo nebot v nem sedela Stelinka. Zamkla jsem ho pro jistotu predem, kdybych nahodou zapomnela az pujdu platit. A nemohla jsem nikomu zavolat, pac jsem si doma zapomnela mobil a musela se pro nej od benzinky vracet.

Bez mobilu, vyviklany poklop, pul hodina zpozdeni. Good morning! Jeste, ze zitra letime domu na dovolenou :-].

Zkouším to znovu a chytám se za nos

Nemaje čas téměř na nic, zrušila jsem posilovnu. Zrušila jsem sbor, přestala jsem hrát na klavír a přestala si psát tento blog. Beze smutku a bez pocitu obětování, naopak s radostí, že jsem si všechno tak pěkně zorganizovala. Přesto mě nedávno začaly svrbět prsty. Poprvé když jsem se s nákupním vozíkem proháněla po supermarketu, odškrtávala ze seznamu věci a přitom jsem přemýšlela o tom, jak by mě vykolejilo, kdyby tam přestavěli regály. Jak nesnáším nakupování a jak se dá pobyt v potravinách ještě více urychlit.
A pak jsem se někde zasekla, což se na nákupu stává každému celkem běžně, obzvlášť, když narazí na produkt, který vůbec nepoužívá a začne přemýšlet, jestli by ho někdy přece jen nemohl potřebovat, když je tak laciný... a pak mě na tom místě, kde jsem se zasekla, napadlo, jestli jsem náhodou nezačala nějak moc rychle stárnout. Takhle v obchoďáku přece přemýšlí starší nevrlé ženské. No a jelikož u mě psaní vždycky fungovalo jako ventil všech mrzutých myšlenek i jako prostředek ke srovnání jakkoliv vyšinutého ega, začnu si psát zase. Sem. Občas. Když se podaří.
Poměrně ambiciózní představa, uvážím-li, že nemám skoro vůbec žádný čas. Půlka mého týdne vypadá asi tak: budíček v půl sedmé, nachystat snídani pro Stelinku, pokud možno jinou než měla včera, nakrmit ji, nakrmit sebe, obléct ji, obléct sebe (to už vůbec nemluvím o tom, že moje liknavost při výběru vlastního oblečení se nijak nezmenšila, naopak se rozbujela - dělá mi problémy vybrat oblečení i pro ni), vypravit jí do jesliček tašku, vypravit tašku sobě, sbalit foťáky a ujistit se, že mám nabité baterky a a že mi nechybí paměťové karty, najít klíče od domu, najít klíče od auta, nasnídat se, namalovat se a to všechno dělat tak, aby si Stelinka myslela, že je to hra, do které je zapojená taky. Tadááá, po dvou hodinách vyrážíme. Vysadit Stelinku ve školce, přesunout se na místo focení. Pracovat rychle a efektivně, tak abych si světla mohla začít balit už po třetí. Mezi půl čtvrtou a čtvrtou Stelinku vyzvednout. Vzít ji na houpačky a ven, ať se proběhne po trávě. Strávit 30 minut v dopravní zácpě, zpívat, povídat, tančit, aby si nevzpomněla, že sedí v autosedačce už moc dlouho a že jsem jí zapomněla vzít na cestu piškoty. Doma si hrát než přijde táta z práce. Večeře, hraní a povídání, vana, flaška, postýlka. V půl osmé můžu začít pracovat. Natahat fotky do počítače, promazat, zkontrolovat ostrost. Odpovědět na nejnutnější e-maily. Navařit nové jídlo. Pověsit pračku. Zchládlé nové jídlo rozdělit do krabiček, popsat a naskládat do mrazáku. To už sotva lezu. Je půlnoc, nestihla jsem vyžehlit a nachystat na zítra věci, uklidit v kuchyni, dát dohromady fotky pro Roisin...
Ve druhé půlce týdne odpadá balení tašek, kontrolování vybavení, focení a dopravní zácpa.
Za chvilku života před Stelinkou bych z toho současného ale nevyměnila ani vteřinu. Učím se, myslím, hodně, od té naší holčičky, a taky skoro každý den přemýšlím nad tím, proč bývají vztahy mezi matkami a dcerami tak složité a jak se vlastně stane, že si třeba přestanou rozumět, i když začátek bývá většinou tak skvělý.
Přemýšlím, přemýšlím a včera jsem se musela chytnout za nos a dát si facku. Měla jsem sraz se stylistkou, která mi bude pomáhat s jedním focením. Našla jsem ji přes inzerát. Anouck. Francouzska, pocházející z Jižní Koreje. Trochu nesmělá a plachá, takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Mluvila jsem já a mezitím mi do toho zazvonil telefon. „Promiň, to je máti,“ řekla jsem Anouck, a tak trochu jsem obrátila oči v sloup, tak, jak to děláme, když si chceme povzdechnout a říct ježišmarja, proč mi volá právě teď... Co nejrychleji jsem se snažila hovor ukončit, a Anouck mě celou dobu upřeně pozorovala. „Jo jo, jasně, zavolám, už musím končit.“ A pak povzdech typu... ach ty matky! no nic, kde jsme to byly?
Asi půl hodiny na to jsem se Anouck ptala, jak je tu dlouho a jestli ji už navštívili rodiče. „Jsem tu dva roky,“ usmála se. „Moji rodiče jsou Francouzi, já jsem z Koreje. Adoptovali mě, když jsem byla malá. S otcem nemám žádný vztah, opustil nás. Mamka tady ještě nebyla, nemá peníze. Občas jí zavolám, když mám nějakou brigádu a můžu si koupit kartu... Ona nemá počítač, takže na Skypu být nemůžeme... Ale moc ráda bych s ní mluvila víc.“
Anouck. Takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Ještě teď se tak trochu... hodně... stydím.