Sunday, August 23, 2009

Zkouším to znovu a chytám se za nos

Nemaje čas téměř na nic, zrušila jsem posilovnu. Zrušila jsem sbor, přestala jsem hrát na klavír a přestala si psát tento blog. Beze smutku a bez pocitu obětování, naopak s radostí, že jsem si všechno tak pěkně zorganizovala. Přesto mě nedávno začaly svrbět prsty. Poprvé když jsem se s nákupním vozíkem proháněla po supermarketu, odškrtávala ze seznamu věci a přitom jsem přemýšlela o tom, jak by mě vykolejilo, kdyby tam přestavěli regály. Jak nesnáším nakupování a jak se dá pobyt v potravinách ještě více urychlit.
A pak jsem se někde zasekla, což se na nákupu stává každému celkem běžně, obzvlášť, když narazí na produkt, který vůbec nepoužívá a začne přemýšlet, jestli by ho někdy přece jen nemohl potřebovat, když je tak laciný... a pak mě na tom místě, kde jsem se zasekla, napadlo, jestli jsem náhodou nezačala nějak moc rychle stárnout. Takhle v obchoďáku přece přemýšlí starší nevrlé ženské. No a jelikož u mě psaní vždycky fungovalo jako ventil všech mrzutých myšlenek i jako prostředek ke srovnání jakkoliv vyšinutého ega, začnu si psát zase. Sem. Občas. Když se podaří.
Poměrně ambiciózní představa, uvážím-li, že nemám skoro vůbec žádný čas. Půlka mého týdne vypadá asi tak: budíček v půl sedmé, nachystat snídani pro Stelinku, pokud možno jinou než měla včera, nakrmit ji, nakrmit sebe, obléct ji, obléct sebe (to už vůbec nemluvím o tom, že moje liknavost při výběru vlastního oblečení se nijak nezmenšila, naopak se rozbujela - dělá mi problémy vybrat oblečení i pro ni), vypravit jí do jesliček tašku, vypravit tašku sobě, sbalit foťáky a ujistit se, že mám nabité baterky a a že mi nechybí paměťové karty, najít klíče od domu, najít klíče od auta, nasnídat se, namalovat se a to všechno dělat tak, aby si Stelinka myslela, že je to hra, do které je zapojená taky. Tadááá, po dvou hodinách vyrážíme. Vysadit Stelinku ve školce, přesunout se na místo focení. Pracovat rychle a efektivně, tak abych si světla mohla začít balit už po třetí. Mezi půl čtvrtou a čtvrtou Stelinku vyzvednout. Vzít ji na houpačky a ven, ať se proběhne po trávě. Strávit 30 minut v dopravní zácpě, zpívat, povídat, tančit, aby si nevzpomněla, že sedí v autosedačce už moc dlouho a že jsem jí zapomněla vzít na cestu piškoty. Doma si hrát než přijde táta z práce. Večeře, hraní a povídání, vana, flaška, postýlka. V půl osmé můžu začít pracovat. Natahat fotky do počítače, promazat, zkontrolovat ostrost. Odpovědět na nejnutnější e-maily. Navařit nové jídlo. Pověsit pračku. Zchládlé nové jídlo rozdělit do krabiček, popsat a naskládat do mrazáku. To už sotva lezu. Je půlnoc, nestihla jsem vyžehlit a nachystat na zítra věci, uklidit v kuchyni, dát dohromady fotky pro Roisin...
Ve druhé půlce týdne odpadá balení tašek, kontrolování vybavení, focení a dopravní zácpa.
Za chvilku života před Stelinkou bych z toho současného ale nevyměnila ani vteřinu. Učím se, myslím, hodně, od té naší holčičky, a taky skoro každý den přemýšlím nad tím, proč bývají vztahy mezi matkami a dcerami tak složité a jak se vlastně stane, že si třeba přestanou rozumět, i když začátek bývá většinou tak skvělý.
Přemýšlím, přemýšlím a včera jsem se musela chytnout za nos a dát si facku. Měla jsem sraz se stylistkou, která mi bude pomáhat s jedním focením. Našla jsem ji přes inzerát. Anouck. Francouzska, pocházející z Jižní Koreje. Trochu nesmělá a plachá, takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Mluvila jsem já a mezitím mi do toho zazvonil telefon. „Promiň, to je máti,“ řekla jsem Anouck, a tak trochu jsem obrátila oči v sloup, tak, jak to děláme, když si chceme povzdechnout a říct ježišmarja, proč mi volá právě teď... Co nejrychleji jsem se snažila hovor ukončit, a Anouck mě celou dobu upřeně pozorovala. „Jo jo, jasně, zavolám, už musím končit.“ A pak povzdech typu... ach ty matky! no nic, kde jsme to byly?
Asi půl hodiny na to jsem se Anouck ptala, jak je tu dlouho a jestli ji už navštívili rodiče. „Jsem tu dva roky,“ usmála se. „Moji rodiče jsou Francouzi, já jsem z Koreje. Adoptovali mě, když jsem byla malá. S otcem nemám žádný vztah, opustil nás. Mamka tady ještě nebyla, nemá peníze. Občas jí zavolám, když mám nějakou brigádu a můžu si koupit kartu... Ona nemá počítač, takže na Skypu být nemůžeme... Ale moc ráda bych s ní mluvila víc.“
Anouck. Takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Ještě teď se tak trochu... hodně... stydím.

2 comments:

jbdjohnston said...
This comment has been removed by a blog administrator.
Beta Bajgartova said...
This comment has been removed by the author.
web counter