Jak ze sebe děláme blbce. Dobrovolně.

Rok s rokem se sešel a nám se zazdálo, že už dlouho nebyla žádná sranda a že bysme se zas mohli přestěhovat. Tož coby ne? Počtvrté tady v Irsku. Pravda je, že nám je to v tom našem malinkém bytě opravdu malé, že nám chybí zahrádka a že nemáme kam ubytovávat návštěvy (no, zatím sice žádné sice nejezdí, ale snad budou: naši, ségra s Alexem a Tomíkem, Martina s Michalem a minimálně ještě jednou naši). A taky je pravda, že díky tomu, že keltského tygra zavřeli do úplně jiné ZOO neboli že je ta ekonomická recese, šly nájmy dolů a za víc místa budeme platit míň nežli platíme za současný jedna plus jedna.
Domeček jsme našli krásný, bez schodů, s vysokými stropy, se třemi krby a třemi palmami na zahradě, se zahradním domkem a s terasou. Ovšem taky krásně po Irsku špinavý a ošuntěný. Na vymalování prý domácí nemá rozpočet a na to, aby tam aspoň uklidil nemá patrně chochmes, takže jsme se na to dali sami. Jinými slovy, spravujeme tady barák nějakému cizímu pánovi a ještě mu za to platíme třicet tisíc měsíčně, he he. A jak už to bývá, když se na něco takového člověk dá, tak přichází na další a další věci, které by se měly vyspravit, kupříkladu když jsem v neděli natřela jednu stěnu v ložnici, začaly se pod novou barvou vlnit staré tapety a pak se začaly v jednom místě odlupovat. Takřka jedním tahem jsem po pár hodinách sloupla skoro celou zeď a bylo celkem jasné, že jestli se chceme v tom pokoji někdy vyspat, budeme muset udělat daleko víc než nanést další nátěr. Čili už tři dny makáme jako šroubci, naštěstí to odsejpá proto, že s námi makají naši kamarádi Kačka, Jirka a Vladimír. A taky Zdeněk v neděli přiložil ruku k dílu. Ovšem uvážím-li to, že začínáme být naprogramovaní na návrat domů v příštím roce, kladu si otázku, zda nám už tady z toho počasí úplně nepřeskočilo.
Vyloučené to není. Ale možná, že je to i věkem. Už odmítáme žít v provizoriu. Když si to tak v rychlosti promítnu, v posledních deseti letech jsme bydleli na několika místech s vědomím, že je to jenom dočasné a že tudíž nemá smysl tam něco rozjíždět ve velkým, věšet si obrázky, malovat nebo pořizovat přehoz na gauč a že se zabydlíme AŽ JEDNOU budeme mít to „SVOJE“. Jeeenomžeee... jsme tak trochu zapomínali na to, že svět může skončit zítra a že tak jako tak jsme tady všichni na docela krátké návštěvě, takže bychom si ji asi měli zpříjemnit ještě než nám vystydne kafe v hrnku. Navíc, tam, kde je s námi Stelinka už to žádné provizorium není. To už je teď, tady a doopravdy. Teď si chceme užít každý její úsměv, každé nové gesto a nový obličej, zkrátka všechno, čím nás zahrnuje, protože to fakt strašlivě rychle letí. Zítra nám holka vyroste a bude chtít mít svůj vlastní život a my pořád čekáme až budeme mít to „SVOJE“, kam jí nad postýlku nakreslíme na strop hvězdičky. Tak to teda ne. Žádný z těch současných superdnů se už nemusí opakovat, takže za dočasnem, čekáním a plánováním děláme tlustou čáru a to hezké místo, kde si s ní chceme každý den hrát, děláme teď a tady.
... hm, člověk by nevěřil, co všechno se může naučit od tak malého miminka.