Haleluja, po půl roce...

Když je člověk šťastný, tak si toho v mnoha případech vůbec nevšímá. Až když se doba přehoupne a něco se změní (přijde třeba úplně jiné štěstí), tak vzpomíná... jak byl tehdy šťastný! Často o tom přemýšlím, protože to teď mám trochu jinak. Štěstí, které v posledních měsících prožívám, hltám tak nenasytně, že mi dny sviští rychlostí dvěstěpadesát kilometrů za hodinu.
Už tři a půl měsíce máme doma krásnou holčičku. Jmenuje se Stela, má modré oči, dlouhé řasy a velkou pusu a jak hezky řekl Jura z Velehradu, je to nová Hvězda v naší rodinné galaxii. A díky ní pochopitelně na psaní nemám čas. Pomyšlení by bylo, což o to, ale ještě nemám v malíčku tu unikátní ženskou dovednost zvanou multitasking. Jinak řečeno v jedné chvíli zatím zvládám jen věšet prádlo, Stelinku přebalovat, odpovídat na esemesku a bůhmiodpusť malovat se. Nebo třeba jen vařit večeři, uspávat holčičku a bůhmiodpusť dívat se na „American next top model“.
O tom, že už jsem ale několikrát chtěla tento blog probudit z klinické smrti ale svědčí poměrně velký počet načatých příspěvků, které jsem objevila při zálohování dokumentů během přeinstalovávání počítače. Jak jsem si je pročítala, přišlo mi, že když opíšu jen jejich názvy, vznikne stručný průřez posledními čtyřmi měsíci, který možná nepotřebuje dalších větších komentářů. Nevím, zda to svědčí o kvalitě a smysluplnosti mého spisování, každopádně to svědčí o tom, že podstatné informace se dají vyjádřit několika slovy. Všechno ostatní jsou komentáře:

Gimme the fucking epidural. Happy birthday dear Stela.
Miminka nepláčou jen v porodnici. Všechny miminka pláčou.
Jak nám osteopatka zachránila manželství
Sladký život bez koliky
Nejhezčí léto v deštivém parku
Praotec Čech? Na ambasádě v Dublinu by se rozhodl požádat o irský pas!
Stelinka světoběžnice: Tři měsíce a tři tisíce kilometrů
Jak Stelinka viděla poprvé svítit ráno slunko
Jak táta nepochopil svoji roli, zpil se, zlomil si brýle a vyžadoval respekt
České občanství za kafe a bomboniéru.
Jaro, léto, burčák, zima
Vracíme se domů do Irska. Domů?
Přivezli jsme babí léto

No, pravda je, že pár informací tam čitelných není. Třeba že s kapelou jsme tady nahráli CD, které je smixované tak, že se nedá poslouchat a že se k němu ani nechceme hlásit. Že recesi v Irsku pociťujeme na neustálém odlivu kamarádů, například z Dublinu nedávno odjeli Bruno a Babú, se kterýma jsme se sice moc nevídali, ale kteří nám tady docela chybí, stejně jako Peťka, Tomík, Olga, Honza, Karina, Radek, Jana a Michal. Že se zase budeme v Dublinu stěhovat, i když se nám mozky už programují na návrat do Česka. Že jsme poslouchali koncert Leonarda Cohena přes zeď v hospůdce sousedící s parkem, kde hrál a že v té hospodě bylo ticho a bylo tam plno. Že jezdit s kočárkem po Dublinu je docela náročné, ale v Praze je to hrůzostrašné. Že miminka jsou patrně jediní lidé, kteří se na vás v pět hodin ráno budou usmívat. A že jsem byla zase fotit, když měla Stelinka sedm týdnů, ale teď nefotím nic jiného než tu naši malou Hvězdičku.