Samé dobré zprávy

Myslela jsem si, že až budu těhotná, budu si psát takový ten rádobyvtipný deník typu: deset minut mi trvalo než jsem se obrátila na pravý bok. Dalších deset než jsem se obrátila na levý. Když už jsem konečně začala usínat, začalo se mi chtít na záchod... a podobně. Myslela jsem si, že přiberu třicet kilo a že nebudu moct fotit od pátého měsíce. Myslela jsem si, že budu intuitivně cítit, jestli mám v břiše chlapečka nebo holčičku, že bude lehké s tím člověkem mluvit, že si udělám kamarádky v předporodním kurzu, že budu mít hrůzu a strach z bolesti a že mě budou lidi v autobusu pouštět sednout.
V osmém měsíci už bezpečně můžu říct, že „vtipné“ knihy o těhotenství, psané takovým tím satirickým nadhledem, mě k smrti nudí a tak trochu i prudí. Přibrala jsem zatím patnáct kilo, ale až teprve poslední dva týdny začalo být trochu ošemetné zavazovat si tkaničky a ohýbat se k zemi. Ještě čtrnáct dní budu chodit do práce, ale pár lidí se mě tady zeptalo, proč končím UŽ pět týdnů před porodem. Vůbec netuším, kdože to se mnou v mém těle bydlí, ale jsem moc ráda, že už jsme se s Aldou aspoň shodli na jménech a taky na tom, že si je až do posledního dne necháme pro sebe. Albína? Ty jo, to je nějaká nemoc, ne, vole? Alois? Jako Lojza? To je blbé, takové zastaralé, jako Jirásek neee?... a podobných reakcí se chceme vyvarovat.
Mluvit s tím človíčkem mi moc zatím nejde, i když mám obrovskou radost, že o sobě dává vědět. Snad mi odpustí, že jsem byla tak trochu sobecká a myslela jsem v těhotenství na sebe víc než na něj. Kamarádky jsem v předporodním kurzu nenašla, ale obrovsky mě potěšilo, když jsem se tam dozvěděla, že si tady novopečené maminky nechávají v nemocnici tři noci pokud jsou v pořádku a že rodí samy na porodním sále (z historek o irském zdravotnictví jsem nabyla dojmu, že nebohá matka musí z nemocnice vyhučet nejpozději šest hodin po porodu, aby bylo místo na další a že je běžné, že se rodí na chodbách nebo ve výtahu a podobně). A strach? Ten se zatím nedostavil, naopak, obzvlášť po nabytí posledních informací velká úleva.
Týden co týden odkládám psaní do tohoto zápisníku, aby to velké a nevšední téma, které se mi urodí v hlavě, uzrálo. Jenže se vždycky stane, že v návalu každodenních událostí přezraje a shnije. Takže ten poslední měsíc aspoň tak nějak zkratkovitě shrnu:
Alda měl svátek a já jsem mu koupila lístek na Erica Claptona. Bude tady hrát 21. června. Bránil se, že kvůli mě nikam nepůjde a zůstane doma (Aleš, né Clapton), poněvadž je to tři dny „před termínem“, ale já myslím, že by to byla škoda a že by ho mrzelo, kdyby se nic nedělo a my seděli u televize nebo každý u svého počítače. A když se dít začne, určitě bude dost času, aby se vrátil domů. Taky jsme zakoupili vstupenky na koncert Dee Dee Bridgewater, která je úplně nejluxusnější jazzová zpěvačka současnosti a jejíž koncert nikdy nebyl ani mým snem neboť by to bylo jako snít o výletu na Mars. A najednou bum – plakát, koncert, raketa, skafandr a leť – normální koncert v National Concert Hall. A taky jsme si pořídili vstupenky na Bobby McFerrina. No comment.
Peťka s Tomíkem nadobro z Irska odjeli a nám se má zase po kom stýskat. Ale... aspoň na víkend do Dublinu přijeli Olinka s Honzou, tak se nám to stýskání trochu vyvážilo pěkným setkáním. Nahráváme CD s Joshem Johnstonem. Projekt se jmenuje Asylum Harbour a Alda v něm hraje na basu a já zpívám nějaké písničky.
Paní Johnstonová mně prozradila recept na její famózní, bezkonkurenční a všem opěvovanou čokoládovou polevu. Dostala jsem vzorek, který jsme u nich při nahrávání vyrobily a kdyby mě tolik nepálila žáha, tak bych tu skleničku vypila na ex.
Udělala jsem pár docela pěkných obrázků pro KISS, které náš termokingózní artdirektor Dillon vyretušoval a v rámci „zdokonalování se ve fotošopu“ upravil tak, že vypadají jako kreslené obrázky z komixu, takže jsou jako fotografie zcela nepoužitelné. A taky jsem nafotila nějaké obrázky pro VIP, které mi vydavatel ořezal tak pečlivě, že ani jeden člověk na nich nemá nohy.
Čím dál tím víc mi chybí sestra, která je v Austrálii a kdoví, kdy uvidí našeho prcka. Pořád si vyčítám, že jsem s ní nebyla víc, když se měl narodit Tomášek a vlastně už nikdy nebudu vědět to, jestli jsem se tehdy málo snažila nebo jestli to zkrátka bylo tím, že chtěla mít blíž úplně jiné lidi. Ale jelikož mi všichni, obzvlášť u nás doma, vždycky měli tak trochu za zlé, že jsem citlivka, snažím se s tím teď otravovat co nejmíň lidí a přemýšlím pragmaticky. Budu mít aspoň tak čtyři děti. Aby když některé z nich odjede pryč a daleko, nebylo tomu druhému moc smutno.
Tak... a už asi musím chrnět, zítra jedeme na hudební výlet do Galway, takže se pokusím v psaní příští týden pokračovat neb bude jistě o čem.