Kapky deště

V Dublinu prší. Říká se, že jde o „typické irské počasí“, ale já si myslím, že je to jen takové zaužívané laciné klišé. Červenec byl horký, stejně jako vloni, a nepršelo tady víc než pět týdnů, ostatně stejně jako na přelomu dubna a května. Ještě nás čeká babí léto a kdoví, možná teplý podzim, stejně jako předloni.
Mám ráda když prší a nevadí mi zamračené počasí. Až na to, že když začnou podzimní a zimní tmy, chodím tady jako omámená, vůbec na nic si nepamatuju a když se pro něco vracím do pokoje, musím si v hlavě přehrát uplynulé dvě hodiny abych přišla na to, co jsem vlastně chtěla. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaká hodně předčasná demence. Ale zrovna včera jsme se bavili s Kristýnkou Vyhlídovou a Tomášem Hruškou, kteří k nám přijeli na návštěvu, o tom, že podobné problémy mají taky a že je to patrně zdejším tlakem. Už jsme po těch dvou letech zapomněli na to, jak je tady proklatě nízko...
Dnešní tlaková níže přinesla vydatný déšť, který nám ozdobil zahrádku. Na objektiv jsem si večer našroubovala zvětšovací sklíčko, nevím, jak se tomu v české fotografické hantýrce říká (jestli někdo víte, tak poraďte!), ale v angličtině se jedná o obyčejný dioptre neboli dioptrii, čili lupu. Musí se s ní zaostřovat manuálně a dávat přitom pozor, aby se fotoaparát nepohnul když se mačká spoušť. Ale výsledky jsou efektní, zábavné a když to člověk umí, tak i moc pěkné. Já se to teprve učím... hledat krásu v kapkách deště :-)


Přitom nacházím vzory na látky...

... a zjišťuju, že takzvané makro může hezky fungovat i při fotografování portrétů.