Jak nepřestalo pršet, jak blondýnky spravovaly auto a jak se Liz málem zabila

Čtvrtek 14.9.2006
Včerejšímu focení jsem, myslím právem, přisoudila přívlastek „nejhorší“ v krátké roční historii mého působení ve vydavatelství VIP group. Pro časopis KISS jsem měla se dvěma modelkami vyfotografovat kolekci podzimních kabátků. Redaktorka módní rubriky Liz vybrala pro tento účel po nahodilé a nezralé úvaze exteriéry v National Garden Exhibition Centre, v zahradách jižně od Dublinu, asi hodinu a půl autem. Podle její představy měly mít fotky atmosféru šedesátých let a v těch zahradách se údajně nachází spousta zajímavých zákoutí a teras, které se k tomuto stylu vztahují. Budiž. Vyrazily jsme v devět hodin ráno dvěma auty. Já, Liz, naše kolegyně Deirdre a dvě modelky. Vizážistky a kadeřnice jely jako předvoj. Asi věděly proč. Deidre, která je tady na světě zcela jistě poprvé a možná, že přiletěla z úplně jiné planety, řídila sestřino asi třicet let staré Volvo (kolik je sestře nevím), v němž vezla modelky a asi padesát papírových nákupních tašek s oblečením a doplňky. Já jsem měla místo spolujezdce v Lizině Volkswagenu Polo. Tohle autíčko jsem si vždycky přála. Malé, sympatické, živé, příjemné, tak akorát pro ženskou. Lizin automobil ale chudák patrně zažil věci, o kterých bych si nechtěla nechat ani zdát. Dveře šly odemknout jen ze strany řidiče a byly celé zapatlané od zaschlých růžovo-oranžových kousků a fleků čehosi neidentifikovatelného. Když jsem se Liz zeptala, od čeho ten humus je, mávla rukou a řekla, že se na ty dveře kdosi před pár týdny pozvracel.
Z druhé strany zezadu trčel ven nabouraný a už i zrezivělý nárazník, bok byl promáčklý a klika urvaná. Když jsem s nelibostí otevřela dveře u spolujezdce, Liz shrábla ze sedadla na zem pomačkané prázdné plechovky, papíry zamaštěné od hranolků a sendvičů z MacDonalda a hromadu kovových mincí. Do toho si hodila kabelku a prohlásila, že můžeme startovat. Tvářila jsem se, že tohle všechno je normální, že to u nás taky tak děláme a hlavou se mi prohnal černý mrak představy Liziny kuchyně. Liz ale hýřila optimismem, protože věřila, že se vyplní předpověď počasí, která hlásila ráno mraky a zataženo a odpoledne sluníčko. Naši společnou jízdu zahájila zvesela slovy. „O co se vsadíš, že se Deirdre po cestě ztratí?“ Řekla jsem, že se vsadit nemůžu, protože si myslím totéž, že bychom se měly vsadit spíš o to, kdy se to stane. Než jsme se stačily dohodnout na sázce, volala Deirdre, že se ve městě zamotala a neví, jak se dostat na silnici, po které jsme měly vyjet z Dublinu. Ztratila se tři minuty poté, co jsme vystartovaly.
Po cestě na jih se nad dálnicí před námi se stahovala stále černější mračna. Už pár kilometrů za Dublinem začalo pršet. V Irsku ale málokdy prší bez přestání celý den. Jsou to takové vlny a spršky a kromě toho, ranní obloze se vůbec nedá věřit. Těm kapkám jsme proto nepřikládaly velkou váhu a s nadějí poslouchaly v rádiu předpovědi o tom, že se přes den vyčasí. Když jsme přijely na místo, začal pofukovat vítr. Daly jsme si kafe, vizážistky si rozdělaly nádobíčko a do likusáku, kde se měly modelky připravovat, jsme vynosily všechno oblečení. Našly jsme exteriéry a mezitím předstalo pršet. Začaly jsme se radovat, leč nepatřičně neboť jsme netušily, že je to jen nakrátko. Když se nalíčené modelky kolem dvanácté hodiny oblékly k prvnímu focení, spustil se slejvák. Vítr zesílil a nad zahrady přinášel jeden těžký černý mrak za druhým. Po chvíli celkem zbytečného přemýšlení o tom, zda neudělat celé focení v malém tropickém skleníku, jsme se rozhodly vrátit se do Dublinu a fotit v butiku s nábytkem, který jsme měly v záloze pro případ celodenního lijáku .
Za neutuchajícího deště jsme naházely všech v tu chvíli už asi sto tašek zpátky do auta a rozjely se zpátky směrem k Dublinu. Píšu rozjely, protože dýl naše cesta netrvala. Na úzké cestě do kopečka, po které jsme měly vyjet na silnici, se z Deirdřina Volva černě zadýmilo, a pak už nic. Nešlo znovu nastartovat. Modelky z auta vyděšeně vystoupily a Deirdre v něm zůstala mlčky sedět s vykulenýma očima, Liz zaparkovala u krajnice a se slovy „nepanikařte, všechno se vyřeší,“ otevřela přední kapotu porouchaného vozu. Já jsem vytáhla foťák a začala jsem situaci dokumentovat. Když ne módní příběh, budeme mít alespoň stránku do rubriky o událostech v redakci, která se jmenuje Behind the scenes. Jak blondýnky spravovaly Volvo. Po několika okamžicích Liz bravurně diagnostikovala, že z auta se zakouřilo proto, že se vybila baterka a že musíme její a Deirdřinu propojit kábly. Sama se do toho pustila. Do této operace se zanedlouho vložili další dva řidiči středního věku, kteří ale evidentně auto v minulosti spravovali jen tak, že ho odvezli do servisu. Radili a postávali kolem, a pak radši odjeli... Až se s bílou dodávkou objevil hrdina dne, mladý muž činu, který se na Volvo podíval, otočil klíčky ve startéru a prohlásil, že ho stačí roztlačit. Auto popotáhnul lanem a Deirdře se podařila ta obrovská hromada plechu rozjet na dvojku. Celá operace netrvala dýl než dvacet minut, jenomže jelikož stále vytrvale pršelo a všechno kolem bylo dost deprimující, zdálo se, že to bylo celou věčnost.
Než jsme znovu vyjely, modelky oznámily, že se v tom Volvu už bojí jet a že chtějí s Liz. Musely jsme se vyměnit. Měla jsem strach taky, ale těch dvou vyděšených tintítek mi bylo líto. Asi po patnácti minutách jízdy ze mně ale nervozita opadla neboť jsem nabyla dojmu, že když auto dosud nevybuchlo, do Dublinu bychom dojet měli. Dobrodružství však ani zdaleka nebyl konec. V jednom okamžiku jsme sjely z dálnice a Liz před námi to jaksi ušlo. Paralyzované strachy jsme zíraly na Volkswagen před námi jak si štráduje v dešti v protisměru. Deirdre začala hystericky ječet „Kdo jede po špatné straně, kdo jede po špatné straně???“ a já, která jsem měla dva roky práce s tím, abych se donutila za tu „správnou“ považovat LEVOU stranu silnice, jsem měla totální zatmění mozku. Až na Liz začalo z protisměru blikat vyděšené auto, módní redaktorka se mu elegantním obloučkem vyhnula a vjela do svého pruhu. Po tomto zážitku byla Deirdre už tak vyjukaná, že si začala žmoulat ukazovák pravé ruky a dělala to až do večera. Když se objevila odbočka do centra města, jen na ni tím uslintaným prstem ukázala a míjejíc ji, pípla „oh, Dublin“. Ve vypjaté situaci je člověk schopen všeho, a tak jsem ji, ačkoliv sama v Irsku neřídím, dokázala přes okrajové části z úplně jiné výpadovky navigovat tak, že jsme k butiku nakonec kolem půl čtvrté dojely.
Vytahaly jsme z auta už asi tisíc tašek s oblečením. Já jsem v duchu kvílela, protože prostředí, ve kterém jsme měly fotit, bylo mírně řečeno sračkové a ještě k tomu bylo dost těžké ho nasvítit. Byly čtyři hodiny a neměly jsme ještě ani jeden obrázek.
Pak už se mi zážitky z toho dne slívají v jeden velký vyčerpávající čtyřhodinový zátah, během něhož jsem vyhodila svými zábleskovými světly elektriku v celém obchodě a jedna z modelek udělala jehlovým podpatkem díru do plátěné hedvábné stoličky asi za tisíc euro.
Na víkend odjíždíme s Aldou do wicklowských hor. Pokud to dokážu a dovolí mi to svědomí, bez foťáku. Nutně potřebuju aspoň na chvilku změnit prostředí.