Bille, děkuju

Včera mi Aleš vytáhl poslední tři stehy z mého rozsekaného prstu. Pořád to bolí, ale jelikož se mi ruka začala dostávat do permanentní křeče z toho, jak nepoužívám ukazovák, zkouším teď ťukat do počítače všemi šesti. Bude to možná dýl trvat, ale to, o čem chci psát si stejně zaslouží víc času a víc přemýšlení.
I když mi život v Irsku dává občas zabrat, (život ostatně dává občas zabrat úplně všem, bez ohledu na to, kde žijí, jen my, přistěhovalci, to můžeme svést to na to, že jsme „v cizině“ a že doma by „to“ bylo jiné), tato země, toto město a lidé, které jsem tady potkala, pro mě znamenají velký životní milník. Ve svém dosud zmateném spirituálním klopýtání jsem právě v Dublinu našla směr, kterého se chci sveřepě držet, cestu, která sice není tak třpytivá, přímočará, stylová a elegantní jako celebrity, které fotím, ale která odkrývá tajemství a naplňuje duši radostí a štěstím z obyčejných věcí. Člověk, který mě vzal za ruku a na váhavý začátek této cesty přivedl, se jmenuje Bill Darlison. Reverend neboli důstojný otec dublinské církve unitářů. To je on:

Jak uvádí encyklopedie, unitáři jsou protestanti, kteří obhajují ideu jediného boha a odmítají dogma Trojice boží a božský původ Ježíše Krista. Připouštějí volný výklad bible, zastávají myšlenku náboženské snášenlivosti a ve věroukách celého světa hledají stmelující prvky. Definice, která zčásti připomíná utopii. Představa, že se člověk octne v duchovním společenství lidí, kteří respektují všechna náboženství, nikoho za nic nesoudí, bez váhání pomohou tomu, kdo to potřebuje a chovají se v duchu Dalajlámových slov „mé náboženství je laskavost“, je možná stejně fantasmagorická jako představa, že se octne třeba v Hobitíně J.R. R. Tolkiena. Ale já si tuto fantasmagorii užívám už více než rok.
Žádná definice filozofického či náboženského směru nemůže zaručit to, jak společenství ve skutečnosti funguje. Všechno je o lidech a v lidech a je možné, že dublinští unitáři by bez Billa byli jako Hobitín bez Bilba. Proto se záměrně vyhýbám psaní o unitářství a věnuju tyto řádky člověku, který svým životem a dílem citovanou encyklopedickou definici skutečně naplňuje.
Bill Darlison vyrůstal v katolické rodině na jihu Anglie. Studoval teologii a dlouhá léta učil katechismus. V Dublinu působí deset let. Jeho rozhled, láska, moudrost a lidskost svítí na cestě mnoha lidí. Do malého kostelíku u parku St. Stephen´s Green, kde působí, mě v listopadu loňského roku přivedla povinnost. Měla jsem vyfotit interiér a jelikož se kostel otevírá pouze při bohoslužbách, nezbylo mi, než zavítat na středeční mši. Bylo to poprvé, kdy jsem Billa viděla. Stál na kazatelně ve svetru a v džínách a četl krátké příběhy, apokryfy. Židovský, hindský, buddhistický, křesťanský a taoistický. Po každém nechal deseti posluchačům chvíli na přemýšlení. Když dočetl poslední, pozval všechny na kávu. Podávala se v zadní části kostela. Zůstal každý. Všichni klábosili o práci, o dětech, o tom, co budou dělat o víkendu... Myslela jsem si, že je to nějaká hippie křesťanská sekta, ale bylo mi mezi nimi tak nějak útulně. Nikdo nepředkládal dogmata, nikdo nikoho nesoudil za to, že je ateista nebo homosexuál. Najednou jsem se octla mezi lidmi, kteří vůbec neřešili to, že jsem nevyrůstala v katolické rodině a nevím, co to ve skutečnosti znamená „svatá trojice“. Mezi lidmi, kteří jsou za duchovního člověka ochotni považovat i toho, kdo nebyl na svatém přijímání a tak trochu se stydí křižovat se. Mezi lidmi, jejichž dogmatem je doktrína lásky, porozumění a snahy být každý den lepším člověkem, věřit v dobro, konat dobro a být vděčný za dar Život.
Bill se zabývá filozofií obecně a jedním z jeho zájmů je mimo jiné i astrologie. Přes dvacet let dával dohromady materiál k textu, který se zabývá astrologickými symboly v evangeliu svatého Marka. Knihu letos dokončil a už druhý měsíc pořádá každou středu seminář na téma „Evangelium a zodiak“. S partou sedmi lidí se scházíme večer v malé místnosti pod kostelem, čteme kapitoly z Marka možná nejméně srozumitelného evangelia Nového zákona a Bill nám nabízí jednu z možných interpretací, a sice tu, že autor poselství vycházel ze starověké astrologie, ze symbolů, typických pro dvanáct znamení zvířetníku a byl zasvěcený nejen do změn na obloze a v přírodě, ke kterým dochází v průběhu celého roku, ale i do řecké mytologie. Podivný text se najednou stává srozumitelný. Uzdravení a zmrtvýchvstání je duchovní procitnutí, nebeské království je třeba hledat tady na zemi. Desítky šifer odkrývá astrologická symbolika. Nikdo se nezabývá tím, jestli Maria byla opravdu panna, jestli měl Ježíš skutečně nadpřirozené schopnosti nebo jestli měl nějaké sourozence.
Jako malá holka jsem se jednou zúčastnila hodiny katechismu na Velehradě. Mluvilo se o tom, jak a kdy se správně modlit. Pamatuju si, jak jsem se pana faráře zeptala, proč se vlastně člověk modlí a dovolila jsem si říct, že by se možná neměl modlit pravidelně, když se mu třeba nechce. Dost nevrle se na mě tehdy podíval a pak mi položil řečnickou otázku – „A co věčnost?“. Bylo mi třináct let. Už jsem tam nikdy nešla, protože nevím, co je to věčnost.
Dnešní vánoční mše byla o radosti ze života a o tom, že si máme vážit toho nejvzácnějšího daru – skutečnosti, že na tomto světě můžeme žít. Bill citoval slova německého filozofa Rudolfa Christopha Euckena, který napsal – i kdybyste jen jednou za celý život řekli děkuju, je to dost!
Letos jsem k Vánocům mimo jiné dostala i krásný deník, vázaný v hedvábí. Pořád jsem přemýšlela o tom, co si do něj budu psát. Dnes jsem na to přišla. Každý večer si zapíšu aspoň jednu věc, za kterou jsem v ten den mohla být vděčná a v duchu jsem za ni chtěla poděkovat. Dnes by jich byl celý sloupec, ale na jednom z prvních míst by určitě stála tato čtyři písmena: BILL.
Zítra odjíždíme na šest dní do Paříže, takže musím své psaní ukončit a jít se konečně sbalit. Krásné svátky všem, kteří čtete a mockrát děkuju za krásné vzkazy! Děkuju.

Edinburgh a nemocnice: nikdy více!

Dějí se úplně jiné věci, než o kterých bych chtěla psát. Ještě jsem se nevzpamatovala z šíleného vánočního večírku v Edinburghu a už se musím srovnat s tím, že mám rozsekaný levý ukazováček a otisky tohoto mého prstu nadobro ozdobí čtyři jizvy.
Takže popořadě. Vánoční párty ve skotském hlavním městě vymyslela děvčata z kanceláře někdy začátkem září. Vymlouvala jsem se na doktory, práci i příjezd rodinných příslušníků, leč termín večírku se měnil tak často, že jsem všechny výmluvy záhy vyčerpala a říci šéfovi, že si Edinburgh může strčit někam, že chci radši vánoční prémie a dva dny volna, mi jaksi nepřipadalo vhodné.
Edinburgh stojí za návštěvu, je to opravdu krásné město, ale dva dny dámské jízdy se čtrnáctkou z naší kanceláře je mému naturelu blízké asi tolik, jako by byla třeba noční jízda po techno klubech v Helsinkách s partou japonsky hovořících adolescentů.
Zkrátím to. V letadle to ještě šlo. Děvčata pořád pištěla, že jsou excited neboli vzrušeně nadšená a že už „tam“ chtějí být a dvojičky až trojičky se dohadovaly o tom, komu se podaří score boy neboli sbalit chlapa. Bylo mi vysvětleno, že to ale neznamená žádný sex nýbrž pouhé snugging čili muchlování. To mě uklidnilo.
Na místo jsme dorazili kolem půl šesté, večeře byla v deset. Mezitím se odehrálo několik koleček drinků nejdřív v hotelovém baru a pak v samotné restauraci, kde jsme už úplně vysílení čekali na předkrm. V hotelu se všichni převlékli do „večírkových“ šatů. Moje garderóba není pro tyto příležitosti dost vybavená a kupovat si to, co nosí Irky (tuto sezónu zlaté či stříbrné úpletové halenky s legínama), by mě ani ve snu nenapadlo. Takže jsem si vzala své oranžové jarní šatky, na kozačky našila oranžové mašličky, natáhla si zelené punčocháče a do vlasů jsem si uvázala zelený šátek. V tomto úboru cirka za 15 euro jsem sklízela velký úspěch, nejen u děvčat. Kdybych chtěla score a boy, asi bych měla šanci. Mezi černozlatostříbrnými blondýnkami jsem mírně razila a v restauraci se mi třikrát stalo, že mi zezadu na rameno zaklepal nějaký sličný a podnapilý Skot a ptal se, odkud že přicházíme. Své kolegyni Rosie jsem se snažila vysvětlit, že to není o tom, co má ženská na sobě, ale o tom, že z ní jde cítit, že je sama sebou a nehledá chlapa na jednu noc. Rosie však opáčila, že mám prostě velké štěstí a dál spiklenecky pokukovala kolem sebe.
Takže jsem si užívala toho ŠTĚSTÍ a snažila se alespoň držet tempo v konverzaci s děvčaty. Věty typu vypadáš senzačně, to jsou úžasné šaty nebo do jakého klubu potom půjdeme? nebraly konce. Po dvouhodinové večeři mi ale došlo, že dýl už to prostě nedokážu a když jsme se přesunuli do vedlejšího klubu a holky se postavily do řady ke vstupu před bodyguarda, začala jsem se loučit. Jenomže se to úplně zvrtlo... Gilly, se kterou jsem spala na pokoji, se najednou octla vedle mě a brečela. Bodyguard u vchodu na ni totiž ukázal prstem a řekl: "Tahle slečna je velmi opilá, ta dovnitř nepůjde." Gilly má bohužel tu smůlu, že na ní jde poznat i jedna sklenička vína. Do ponižující konverzace se vložil náš šéf Michael, který se začal Gilly zastávat. Ovšem ve chvíli, kdy konverzace dosahovala bodu, ze kterého není jiného úniku než prásknutí dveřmi, facka či rozbití talíře, se ozvalo z konce řady žuchnutí. Přes zábradlí před klubem přepadla Ger, totálně na mol, ani obraz ani zvuk neboli kaša malta, jak se u nás též praví. A jelikož jsem byla nachystaná jít zpátky do hotelu a ještě k tomu střízlivá, z ničeho nic jsem se octla v situaci milosrdné samaritánky a společně s Jillian jsem po chodníku vlekla skoro metrákovou maminku dvou dětí, která si po roce mateřské totálně vypila hlavu. Nikde žádný taxi a Ger se zcela poddávala zemské gravitaci. Do hotelu nás nakonec zavezl rikša, který se v těch ulicích Edinburghu zjevil bůhvíjak. Ger jsme uložily do postele, vyzuli jí boty a oblékly pyžamko, načež Jillian pravila, že takhle přece večírek neskončíme. Navrhla, abychom se do klubu vrátily, daly si s holkama jeden drink a trochu si zatančily. Učinila jsem poslední pokus zbourat zeď a šla s ní. Opít se, na to už bylo pozdě, zdálo se mi, a tak jsem si koupila kolu. Chvíli jsme tančily a když se mě najednou kolegyně Debora zeptala, jestli si nechci šňupnout kokainu, rozhodla jsem se své snahy „zapadnout do party“ definitivně ukončit. S úsměvem číslo čtyři jsem se odporoučela do postele, ve které jsem až do sedmi ráno nedokázala ani na chvíli usnout.
Druhý den se děvčata vzpamatovávala z kokainového opojení a vyspávala kocovinu a já, jako trapně vzorný skaut, na čele nápis NEJNUDNĚJŠÍ ČLOVĚK V EDINBURGHU, jsem po probdělé noci vyrazila do města. Tady je pár obrázků.



Aspoň vím, že s holkama na párty už nikdy nepojedu. A od včerejška už vím taky to, že prsty se nemají strkat do zapnutého mixéru. Večer jsem si totiž chtěla celý ten nanicovatý večírek vynahradit a jelikož ráda kuchtím, nachystala jsem si suroviny na skořicovo-oříškové tyčinky. Aldu jsem vyslala pro víno a malovala jsem si, jak budeme v kuchyni, popíjet, vařit, krájet, chystat... a když jsem vybírala ukazováčkem zbylé oříšky zpod nožů elektrického mixéru, nechtěně jsem ten stroj asi na vteřinu zapnula. Pak si mlhavě vzpomínám, že jsem zmateně poletovala po bytě, všude kapala krev, Alda přišel a nestačil se divit. Jeli jsme na pohotovost, kde mi to zavázali a řekli, abych počkala na doktora. Po dvou hodinách ve velmi frekventované čekárně, která páchla alkoholem a připomínala spíš záchytku, přišla sestra, která nám oznámila, že budeme čekat ještě minimálně pět hodin, protože před námi jsou akutní případy, těžké úrazy a havárky a doktoři jsou jenom tři. Připomínám, že pokud Ir řekne „dvě minuty“, znamená to ve skutečnosti patnáct minut, půl hodiny je minimálně hodina, no a pět hodin, to mohla být klidně celá noc. Sestru jsem hystericky požádala, ať mi to aspoň vyčistí a převáže pořádně, že se půjdu domů vyspat. „Jů, já jsem vám to ještě nevyčistila?“, ptala se pitomě, a já jsem si vzpomněla jak nám jednou spolubydlící Michal vyprávěl historku o tom, jak jeho kolega zbytečně přišel o uřezaný prst jen proto, že mu ho v irské nemocnici včas nepřišili. V půl deváté ráno jsem na pohotovost nastoupila znovu. Viděla jsem odcházet lidi, kteří se mnou v čekárně byli už v deset večer. Ráno jsem naštěstí čekala jen hodinu a půl. Ošetřovatelka mi dala anestézii, zašila mi všechny čtyři hluboké záseky na posledním článku a s patnácti stehy, receptem na antibiotika proti infekci a třemi brufeny mě poslala domů. Tak skončilo mé třídenní martýrium. Teď to už prý bude jenom bolet.

Jak jsem fotila českou Miss World

Na rozdíl od předchozí neblahé zkušenosti s fotografováním Miss World 2004 Rosanny Davison (viz: archiv June 2006), bylo fotografování Taťány Kuchařové poměrně příjemným zážitkem. Odehrávalo se minulý týden v pátek v domě organizátora světové soutěže a porotce Krishe Naidoo, který je původem Ind, ale se svojí ženou žije střídavě v Londýnském apartmánu u Temže a v rezidenci v Dalkey, velmi prominentní části Dublinu. Připouštím, že ze mě může mluvit vrozený patriotismus, ale jelikož je celý tento blog založený pouze na osobních pocitech, můžu si dovolit napsat, že ve srovnání s Rosannou je Taťána neobyčejně milý člověk, který vyzařuje lidské teplo. Do Dublinu přijela kvůli nějakému charitativnímu plesu a když jsem ji tak viděla ve společnosti porotcových nohsledů, osmnáctiletou holku, která se kvůli nějaké soutěži, která je sice světová, ale ve srovnání s tím, co se ve světě děje, vlastně asi skoro nic neznamená, bylo mi jí trochu líto.
Jistě, Taťána není žádná Popelka a značně povznesenou, lehce povrchní společnost odborníků na módu a krásu zvládala s přehledem, stejně jako sobotní charitativní ples, myslím. Ale přesto jsem přemýšlela o tom, jak se tak může osmnáctiletý člověk, hledající identitu, cítit, když se najednou stane loutkou na ukazování, tváří kampaní a reklam a objektem fotoaparátů, které se ho na nic neptají a chtějí hlavně to, aby se hezky usmíval. Asi to zbytečně moc rozebírám... V každém případě mě v pondělí v práci dost naštval komentář mé kolegyně Emer, která s Taťánou dělala rozhovor. Řekla, že to byla NUDA, snad za to prý může jazyková bariéra a to, že je Taťána tak mladá. (To by mě tedy vážně zajímalo, jaká moudra ze sebe chrlila Rosanna. Rozhovor z Madeiry, kde jsem ji v červnu fotila, se hemží slovy fantastic, gorgeous, magnificant a lovely a jedním z takových těch vytučněných citátů, které se dávají doprostřed textu a mají být atraktivní, aby vzbudily pozornost, je věta: „MĚLI JSTE MĚ VIDĚT VE ZKOUŠKOVÉM OBDOBÍ... BRÁCHA MI ŘÍKAL, ŽE VYPADÁM JAKO HOMELES“)
Můj šéf Michael si přisadil, že Tatiana je sice very pretty, ale že není tak atraktivní jako Rosanna. Naštvalo mě to proto, že tito lidé za krásu považují blonďaté vlasy, pleť oranžovou po samoopalovacím krému, vybělené zuby, drahé oblečení a bohaté rodiče. A´propos, tady v Irsku bohatý rovná se vzdělaný. Nikdy předtím jsem si to moc neuvědomovala, ale pravda je, že „na západě“ se vzdělání vždycky platilo, a tak, když chtěl člověk dosáhnout akademického titulu, musel pocházet z dobře situované rodiny. Irská Miss je sice velmi povrchní, ale jelikož je její tatínek uznávaný hudebník a oblíbený člen dublinské smetánky, má vyšší ekonomku a podle zdejších měřítek je tudíž ambiciózní, vzdělaná a ví. Já mám dva vysokoškolské diplomy, ale jelikož nechodím na večírky, nejsem trendy, nikdo tady nezná moje rodiče a nemám vybělené zuby, v kanceláři plné vzdělaných blondýnek, které vyrábí časopisy o televizních pořadech, dublinské smetánce a problémech teenagerů, patřím mezi outsidery. Vím, vím, teď to znělo tak trochu jako sebelítost, zahalená do pokusu o sebeironii. Nebyl to však záměr. Jak se říká, "mám to v paži". Jen si tak občas přemýšlím o tom, jak strašně podivná, nezajímavá a politováníhodná musím mým kolegyním připadat. Zvlášť, když občas slyším poznámku „Česká republika, Moldávie nebo Rumunsko, no, to je jedno...“ Proto soudím, že i kdyby česká Miss World vymyslela perpetum mobile, ale její rodiče zrovna nějakým nedopatřením nevlastnili mezinárodní síť hotelů, bude v očích zdejších večírkových intelektuálů pořád jen „odněkud z východu“ - tak trochu nudná a neatraktivní. Ale abych nekončila tak strašně pesimisticky, slibuju, že si v příští kapitolce si napíšu o skupině lidí, které jsem tady poznala, a kteří nechodí na večírky, nejsou trendy, vůbec nejsou povrchní, ale jsou opravdu hodně vzdělaní.
A tady je pár obrázků Taťány: