Jak jsem fotila českou Miss World

Na rozdíl od předchozí neblahé zkušenosti s fotografováním Miss World 2004 Rosanny Davison (viz: archiv June 2006), bylo fotografování Taťány Kuchařové poměrně příjemným zážitkem. Odehrávalo se minulý týden v pátek v domě organizátora světové soutěže a porotce Krishe Naidoo, který je původem Ind, ale se svojí ženou žije střídavě v Londýnském apartmánu u Temže a v rezidenci v Dalkey, velmi prominentní části Dublinu. Připouštím, že ze mě může mluvit vrozený patriotismus, ale jelikož je celý tento blog založený pouze na osobních pocitech, můžu si dovolit napsat, že ve srovnání s Rosannou je Taťána neobyčejně milý člověk, který vyzařuje lidské teplo. Do Dublinu přijela kvůli nějakému charitativnímu plesu a když jsem ji tak viděla ve společnosti porotcových nohsledů, osmnáctiletou holku, která se kvůli nějaké soutěži, která je sice světová, ale ve srovnání s tím, co se ve světě děje, vlastně asi skoro nic neznamená, bylo mi jí trochu líto.
Jistě, Taťána není žádná Popelka a značně povznesenou, lehce povrchní společnost odborníků na módu a krásu zvládala s přehledem, stejně jako sobotní charitativní ples, myslím. Ale přesto jsem přemýšlela o tom, jak se tak může osmnáctiletý člověk, hledající identitu, cítit, když se najednou stane loutkou na ukazování, tváří kampaní a reklam a objektem fotoaparátů, které se ho na nic neptají a chtějí hlavně to, aby se hezky usmíval. Asi to zbytečně moc rozebírám... V každém případě mě v pondělí v práci dost naštval komentář mé kolegyně Emer, která s Taťánou dělala rozhovor. Řekla, že to byla NUDA, snad za to prý může jazyková bariéra a to, že je Taťána tak mladá. (To by mě tedy vážně zajímalo, jaká moudra ze sebe chrlila Rosanna. Rozhovor z Madeiry, kde jsem ji v červnu fotila, se hemží slovy fantastic, gorgeous, magnificant a lovely a jedním z takových těch vytučněných citátů, které se dávají doprostřed textu a mají být atraktivní, aby vzbudily pozornost, je věta: „MĚLI JSTE MĚ VIDĚT VE ZKOUŠKOVÉM OBDOBÍ... BRÁCHA MI ŘÍKAL, ŽE VYPADÁM JAKO HOMELES“)
Můj šéf Michael si přisadil, že Tatiana je sice very pretty, ale že není tak atraktivní jako Rosanna. Naštvalo mě to proto, že tito lidé za krásu považují blonďaté vlasy, pleť oranžovou po samoopalovacím krému, vybělené zuby, drahé oblečení a bohaté rodiče. A´propos, tady v Irsku bohatý rovná se vzdělaný. Nikdy předtím jsem si to moc neuvědomovala, ale pravda je, že „na západě“ se vzdělání vždycky platilo, a tak, když chtěl člověk dosáhnout akademického titulu, musel pocházet z dobře situované rodiny. Irská Miss je sice velmi povrchní, ale jelikož je její tatínek uznávaný hudebník a oblíbený člen dublinské smetánky, má vyšší ekonomku a podle zdejších měřítek je tudíž ambiciózní, vzdělaná a ví. Já mám dva vysokoškolské diplomy, ale jelikož nechodím na večírky, nejsem trendy, nikdo tady nezná moje rodiče a nemám vybělené zuby, v kanceláři plné vzdělaných blondýnek, které vyrábí časopisy o televizních pořadech, dublinské smetánce a problémech teenagerů, patřím mezi outsidery. Vím, vím, teď to znělo tak trochu jako sebelítost, zahalená do pokusu o sebeironii. Nebyl to však záměr. Jak se říká, "mám to v paži". Jen si tak občas přemýšlím o tom, jak strašně podivná, nezajímavá a politováníhodná musím mým kolegyním připadat. Zvlášť, když občas slyším poznámku „Česká republika, Moldávie nebo Rumunsko, no, to je jedno...“ Proto soudím, že i kdyby česká Miss World vymyslela perpetum mobile, ale její rodiče zrovna nějakým nedopatřením nevlastnili mezinárodní síť hotelů, bude v očích zdejších večírkových intelektuálů pořád jen „odněkud z východu“ - tak trochu nudná a neatraktivní. Ale abych nekončila tak strašně pesimisticky, slibuju, že si v příští kapitolce si napíšu o skupině lidí, které jsem tady poznala, a kteří nechodí na večírky, nejsou trendy, vůbec nejsou povrchní, ale jsou opravdu hodně vzdělaní.
A tady je pár obrázků Taťány: