Všechno je jinak

... tak jako v té židovské anekdotě, kterou vyprávěl pan Werich. Rabín umírá a kolem jeho lože stojí ctihodní představitelé židovské obce. „Pověz nám, rabi, k jaké největší moudrosti jsi v životě dospěl,“ ptají se ho. A starý muž odpoví: všechno je jinak.
Hodně často teď na tato slova myslím. A nejen proto, že mě mé fotografické putování v Dublinu přivedlo k duchovnímu učiteli, reverendu Billovi Darlisonovi, o jehož moudrosti, jejíž esencí je právě vědomí toho, že všechno je jinak, se chystám napsat na těchto stránkách podrobněji. Myslím na ně také proto, že se dozvídám věci, jež příběhy, o kterých jsem si psala a o nichž jsem přemýšlela, ukazují v úplně jiném světle.
Krátkou a slibuji, že letos už poslední vzpomínkou, se vrátím ke kapele Westlife. Minulý pátek jsem si po jednom focení dlouho povídala s vizážistkou Ashling. V dublinském šoubyznisu se pohybuje už přes dvacet let a zná kdekoho. Pro Westlife několik let pracovala a o čtveřici se nevyjadřuje nikterak chvályhodně. Můj zážitek s nagelovanými hochy ji ale docela překvapil. Když jsem se ve svém vyprávění dostala k tomu, jak se Marc nasupil, když jsem po něm chtěla úsměv a začal odcházet ze scény se slovy „nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“, skočila mi Ashling do řeči s tím, že právě Marc byl vždycky ten nejpříjemnější ze všech. Tichý a skromný. Teprve před rokem na sebe veřejně prozradil, že je gay, do té doby s tím pravděpodobně dost bojoval. Ashling si ale už před lety, kdy se pohybovala v zákulisí slavného čtyřlístku, všimla, že mezi Marcem a ostatními členy kapely je něco podivného. Něco, co ji dost pevně utvrdilo v tom, že ostatní členové kapely Marca šikanují. Takže to, že se na mě Marc osopil, se mnou asi vůbec nesouviselo. To, co jsem si tak hloupě brala osobně, byl patrně úplně jiný příběh, jehož hybnou silou jsou podivné nitky vztahů mezi Marcem a ostatními členy kapely Westlife, kteří mi poslušně ukazovali své vybělené jedničky a dvojky a hráli se mnou dementní hru „na sýr“. Všechno je jinak.
Ashling mimochodem pracovala taky pro kapelu Boyzone. Na slavnou pětici, která se rozpadla v roce 1999 a která během pěti let prodala deset milionů nosičů, nedá dopustit. Vyprávěla mi, jak Boyzone jezdili v začátcích na rozhovory, focení i koncerty městskou hromadnou dopravou, jak byli skromní a nezkušení, nikdy jim prý nestoupla sláva do hlavy tolik, jako jejich následovníkům a nikdy si nevypěstovali hvězdné manýry, možná proto, že pocházeli z rodin dělníků, takzvané „settled working class“, jak se tady říká.
Od Ashling jsem se také dozvěděla zajímavé věci o panu fotografovi H. Několikrát jsem se o něm na těchto stránkách zmínila. Pan H. byl hlavní fotograf časopisu VIP, asi před třemi měsíci dal ale definitivní výpověď. V závěru svého působení neblaze proslul tím, že na focení přicházel s dvouhodinovým zpožděním a své objekty urážel. Nežinýroval se říkat ženským před svým objektivem „vy jste tlustá, stoupněte si tam dozadu, ať to není vidět“ a odmítal fotit v místech, která se mu prostě nelíbila. Jenomže pan H. nebyl podle všeho prvoplánový hulvát. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil mezi fotografickou špičku v Irsku. Fotil koncerty a slavné irské kapely, „tyká“ si se všemi z U2 i s jejich rodinnými příslušníky a milovníci irské rockové scény na celém světě zřejmě ani netuší, kolik obrázků pana H. mají ve své sbírce cédéček. Jenomže panu H. se nedostalo tolik uznání, kolik by si za svou práci asi zasloužil. Jelikož musel živit rodinu, stal se z něj „společenský“ fotograf, a tak trochu zahořkl. Sám to prý na sobě pozoroval. Před časem si koupil dům a začal ho spravovat, a přitom zjistil, že mu to přináší potěšení a uspokojení a že ho to baví daleko víc než fotografování. Když ho Ashling viděla naposledy, pomáhal ve vesnici, kde bydlí, se stavebními úpravami klášterní školy. A svůj digitální Hasselblad za 19 tisíc euro má bez výčitek zamknutý doma ve skříni.
Ještě, že je všechno jinak. Člověk si ale musí přestat vytvářet domněnky a brát si věci osobně. „Celý váš život je sen. Žijete ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víte, je pravda jen pro vás. vaše pravda neplatí pro nikoho jiného včetně vašich dětí nebo rodičů. Každý člověk sní své vlastní sny. Poroto musíme přijmout rozdíl mezi lidmi, musíme respektovat sny druhých lidí.“ Don Miguel Ruiz, mexický autor, nositel učení starých Toltéků.
V uplynulých dnech jsem pro časopis VIP fotila herečku Taru Leniston, která teď působí v LA a stýská si po mamince, která po rozvodu zůstala s nejmladší Tařinou sestrou na Novém Zélandu,

komika Allana Shorta, který, dostal příležitost a začal dělat úspěšný ranní proud v rádiu, a teď se usmívá a vtipkuje i doma v soukromí neboť letošní Vánoce může konečně nakoupit spoustu dárků a vzít ženu na dovolenou,

principála a primadonu baletního souboru v Corku – Allana Foleyho a Monicu Loughnan – on je gay a ona se učila 13 let baletit v Rusku a díky tomu, že jsou to neobyčejně milí lidé, to bylo jedno z nejlepších focení, které jsem kdy zažila

a zpěvačku Shelley, kterou si před pár týdny vzala pod křídla bývalá manažerka Madonny Caresse Henry, která, jak se zdá, vyhrála v 23 letech boj s rakovinou a o jejíž písničky, které si píše sama, se uchází Jennifer Lopez

A fotila jsem taky Miss World 2006 Táňu Kuchařovou, ale o tom napíšu až příště.