Zajímaví, zábavní a výjimeční Westlife

Dostalo se mi v pátek té neobyčejné cti fotografovat slavnou irskou kapelu Westlife, která je známá a populární nejen tady na evropských ostrovech, ale také na australském, africkém a asijském kontinentě. Nepatříte-li zrovna mezi fanoušky Backstreet Boys, Boyzone, Take That a jim podobných lunatiků, jméno Westlife vám patrně také nic neřekne. Ale internetová encyklopedie Wikipedia uvádí, že mezi lety 1999 až 2005, se tito hoši třináctkrát umístili se svými singly na prvním místě hitparády ve Velké Británii a v žebříčku úspěšnosti se tak dostali na čtvrté místo za Beatles, Elvise Presleyho a Cliffa Richardse. Zatímco v předchozích letech byla jejich cílovou skupinou náctiletá děvčátka, v současnosti jsou to prý maminky. Víc o nich napsat nedokážu a ani jejich hudbu blíž popsat neumím neb jsem je, myslím, nikdy neslyšela. Ne proto, že bych byla intelektuální snobka a chlapecké kapely a priori odsuzovala, ale proto, že jsem zkrátka podobnou hudbu nikdy nevyhledávala a jestli jsem Westlife slyšela v rádiu nebo v obchodním centru, nevěděla jsem, že jsou to oni.
Dnes už mohu říci, že tyto chlapce asi ani nikdy slyšet nechci. Vzali mi spoustu energie a síly, zkazili půlku dne a vyvrátili mé dosud pevné přesvědčení o tom, že velké hvězdy jsou většinou milí a skromní lidé.
Focení se konalo v Ice Baru hotelu Four Seasons, kde kapela bydlela během svého světového turné. V Dublinu dvakrát vyprodala velkou halu Point Theatre a jelikož měla opravdu nabitý program, manažer Steven, který vypadá, jako kdyby sám poslouchal spíš funky, rythm ´n blues a soul, nám na focení pro VIP uvolnil pouze hodinu – od desíti do jedenácti. Za tu dobu jsem měla udělat devět různých obrázků, slovem „různých“ rozumějte „s různým pozadím“. Světla se měla přesunovat mezi bílými stěnami, bílým barem, béžovými závěsy a hnusnými šedočernými sedačkami.
Jako první přišel s patnáctiminutovým zpožděním Nicky. Docela milý blonďák, kterého Irové znají také jako partnera Georginy Ahern, dcery premiéra Bertieho. Během dvou minut jsem s Nickym napráskala, jinak se to bohužel říct nedá, několik obrázků, přesunula si světla a nachystala se na druhého člena kapely. To všechno briskně, téměř závodním tempem, neboť jsem očekávala, že se dostaví záhy.
Skoro jsem se nemýlila. Shayn se dostavil záhy po deseti minutách. Na zbylých sedm obrázků a titulní stranu časopisu TV Now mi zůstala necelá půlhodina. Bylo už tři čtvrtě na jedenáct, když konečně přišli zbylí dva členové společně s posádkou neboli crew, kterou tvořili dva vizážisti, asi tři lidé z vydavatelství, několik asistentů, ochranka a další „bedňáci“. S chlapci jsem si podala ruku a představila jsem se jako Beta. Oni se nepředstavili. Zvykli si asi na to, že svá jména říkat nemusí, jelikož je každý zná. Požádala jsem je, aby se přesunuli ven zapózovali mi na terase podél zábradlí.

Stihla jsem udělat pět snímků (trvalo to asi půl minuty), načež si Westlife usmysleli, že jim svítí do očí a vůbec, že se jim to místo na fotku nezdá. Svůj názor s nikým nekonzultovali a svévolně se odebrali zpět do baru. Sedli si na stoličky, poručili si každý drink a poradili mi, ať je vyfotím za barem. Manažer mě upozornil na to, že mi zbývá deset minut. Když jsem si světlo postavila ze strany před bar a začala si je rovnat do formace, tak, aby zakryli ty drinky, neskrývali chlapci překvapení nad tím, že je nefotím z pozice barmana. Začali být trochu rozmrzelí. Cvak, cvak, cvak, následoval rychlý převlek do neformálního oblečení a pár fotek uprostřed místnosti, načež přišla řada na vánoční titulní stranu pro TV Now.
Pro tyto účely přinesla redaktorka Bianca santaklausovské čepice a vánoční dekorace. Dva chlapci si odmítli čepici nasadit, aby nevypadali jako idioti, a raději si omotali vánoční řetězy kolem krku. Na titulní stranu jsem musela přinést vybělené zuby, a tak, i když mi to nebylo ani trochu příjemné, nezbylo mi než na ně volat: „Úsměv, přátelé, usmíváme se, prosím, cheeeese...“

Bylo pět minut před jedenáctou, když Marc, ten černovlasý vzadu bez čepičky, prohlásil: „Nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“ a začal odcházet. Takhle po ránu po něm chtít, aby se usmíval, to byla nestydatost, kterou musela jít Bianca „vyžehlit“. Laskavě Marca prosila, aby nám ještě, ještě, chvililililinku sólo zapózoval. Měla jsem strašnou chuť se na něj šklebit, ale nemohla jsem, a tak jsem aspoň démonicky rudla a flekatěla. Hotovo, konec, převléct a do rádia, zavelel KONEČNĚ manažer a já jsem si oddychla. Někde mezi terasou a barem mi začalo být jedno, jestli nějakou fotku přinesu. Marc se ještě ke mně stačil přitočit a slovy „can I see!“ (můžu se podívat), které ani zdaleka nebyly proneseny jako otázka, nýbrž jako příkaz, nakláněl hlavu nad displej mého fotoaparátu. Řekla jsem NE, tak jako to říkám úplně každému, načež všichni v místnosti na několik okamžiků zkameněli a pomalu ke mně začali otáčet hlavy. Bianca však hbitě přiskočila, vyrvala mi přístroj z ruky a teatrálně zašvitořila: „cha chá, samozřejmě, že můžeš, Marcu, to byl jenom vtip...“
Chtělo se mi zvracet. Nejraději bych to celé hnusné exkluzivní focení vymazala z paměťové karty. Biance jsem se snažila vysvětlit, že nerudnu proto, že bych byla na fantastické a úchvatné Westlife uražená, ale proto, že jsem vynervovaná z toho, že jsem se na žádný snímek nemohla vůbec připravit. Jsou bohužel technické záležitosti, které se přeskočit nedají ani když má člověk digitální zrcadlovku. Tvářila se chápavě a v redakci tvrdila, že Westlife byli tentokrát opravdu hodně podivní. V pondělí ovšem editorce magazínu mimo jiné vyprávěla, že Westlife byli sice trochu unavení, ale jinak v pohodě, bylo to skvělé. A já jsem si dnes od té editorky, která nikdy v Dublinu nejela autobusem, nikdy si nemusela brát z banky půjčku, nikdy nevečeřela v obyčejné hospodě a nikdy nežila bez hospodyně a chůvy, musela vyslechnout přednášku o tom, jak je občas nutné, aby člověk v životě spolkl i ty primadony a že bych si měla uvědomit, že svět celebrit je prostě takový a že slavní lidé sice mají své vrtochy, ale že kdyby byli jako my, normální lidi, tak nejsou ničím zajímaví.
Amen.