... a také se setkat s přítelem, fotografem Gerardem Wyerem, který se mnou vloni absolvoval kurz modelingové fotografie na londýnské College Of Fashion a dnes se živí jako paparazzi.
Sraz jsme měli na náměstí Piccadilly. Tam, kde Gerard tráví všechny páteční a sobotní večery. Živí se jako lovec obrázků celebrit, které chodí pařit do místních klubů. Pracuje pro agenturu, ale není jí nijak povinován, je na volné noze. Agentura se pokouší prodat to, co Gerard přinese a o peníze se s ním dělí fifty fifty. Vždycky jsem si myslela, že život paparazziho je skrývání se ve křoví, pokoutně zastrčený objektiv v klopě kabátu, čekání v autě se spuštěným okýnkem. Možná kdysi a možná někde jinde. Bizarní trh médií, prodávajících celebrity, funguje jako slušně zavedený podnik. Celebrity, které jsou většinou zajímavé jen tím, že jsou celebrity, chodí do klubů na Piccadilly víceméně proto, aby byly „uloveny“. Agentura, která funguje částečně i jako kavka, má poměrně solidní informace o tom, kdo a kdy si jde na drink a svým fotografům dává tipy. Když je ale paparazzi v byznisu delší dobu a se slavnými tvářemi si takzvaně tyká, dělá se to tak, že se vzájemně domluví. Třeba Pete Doherty se nechá vyfotografovat „paparazzim“ tak, aby to vypadalo, že je to „náhodou“ a fotograf se s ním za to rozdělí o půlku svého honoráře od agentury.
Ani nováček, který se chce věnovat tomuto oboru fotografie, však nemusí přijít zkrátka. Informace o tom, kam chodí slavní na drink, velmi rádi podávají sami majitelé klubů a barů. Proč ale nepouští fotografy dovnitř svého podniku, když už dávají avízo, a za každou cenu hrají hru o „ochraně soukromí svých zákazníků“? Přece proto, že čím víc fotografů s masivními objektivy se mačká u hlavního vchodu, tím víc skutečných zákazníků se chce dostat dovnitř. Za to, aby si mohli dát koktejl u baru, kde se včera opil třeba Hugh Grant, jsou někteří lidé ochotni zaplatit neuvěřitelné peníze. Zvrácená záliba, která může mít mnoho podob. Vzpomínám si na seminář Joe Buissinka, který žije v LA a fotografuje svatby celebrit. Joe nám vyprávěl, jak se na svatbu Jennifer Lopez dostal neznámý člověk z ulice, který si od jakéhosi bratrance slavné „džej lo“ koupil pozvání za deset tisíc dolarů. A ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem jednou fotila interiér nočního klubu Lillies Bordello v Dublinu na Grafton street a dáma, která mě prováděla, mi vypočítávala, kolik stojí členství v klubu. Nějaká zlatá karta přijde ročně až na dva a půl tisíce euro. Logicky mě zajímalo, jaké přináší výhody, jestli má její držitel zdarma třeba měsíc v roce občerstvení... Ta dáma se na mě po této otázce dost zhnuseně podívala a odvětila, že výhodou je přece to ČLENSTVÍ v nejprestižnějším klubu, kam chodí aj celebrity. Nu, kdož ví, třeba je člověk skutečně opojen spatří-li na vlastní oči Van Morrisona.
O tomhle všem jsme si s Gerardem povídali v thajském bistru a shodli jsme se na tom, že to je obskurní a trapné. No jo, ale účty se platit musí, takže Gerard si vytáhl z baťohu své dělo a uličkami zpět k Picadilly se prodíral se slovy „tady se musíš na každého dívat, protože nikdy nevíš, koho můžeš potkat“. A já zítra fotím šampónovou chlapeckou kapelu Westlife. Nikdy jsem je neslyšela ani neviděla, ale prý jsou taky strašně slavní. Tož uvidíme.
A aby to zase dnes nebylo úplně bez obrázků, posílám pár fashion fotek, které mi v poslední době udělaly radost. Focení se odehrávalo v posilovně Crunch v Temple baru a modelkou byla nesmělá Dáša ze Slovenska.
No comments:
Post a Comment