Kevin Myers a Terry Bradley

Z poslední doby mám dvě oblíbené fotografie. Portrét novináře Kevina Myerse v jeho pracovně a portrét malíře Terryho Bradleyho v jeho ateliéru. Terry žije nedaleko Belfastu v krásném domě se svojí ženou Ashley a se třemi dětmi Zacem, Hallem a Ellou. Pilně pracuje a daří se mu hodně prodávat. Své oleje tiskne jako se třeba tisknou grafiky a prodává je v sériích. V Irsku se dostává do širšího povědomí. Díky tomu, že stále více lidí chce mít doma tisk Terryho Bradleyho, dostala jeho rodina druhou hypotéku na dům přímo v Belfastu... aby to děti neměly daleko do školy.
Terry je moc milý a vstřícný člověk. Nově příchozí vítá doslova s otevřenou náručí, polibkem na tvář a pozdravem "Hi, pet!" (ahoj mazlíku :-) Z domu na samotě, kde má ateliér, chce do budoucna udělat tvůrčí usedlost. Otevřený plenér pro umělce, zejména malíře, ve kterém se budou pořádat setkání, semináře, kurzy a workshopy. V domě Terryho a Ashley by si člověk mohl lehce připadat jako v pohádce a propadnout dojmu, že na světě jsou šťastlivci, kteří mají zkrátka všechno. Bohužel Terry má ještě něco navíc. Trpí maniodepresivní psychózou. S depresí se vyrovnává tak, že beze slova odejde od rodiny na týden, na dva... a nikomu o sobě nedává vědět.
Tady je Terry při práci:

Před Kevinem Myersem mě všichni kolegové z VIP varovali: je nepříjemný, dokáže být pěkně ostrý, nechce se pro náš časopis fotit, ale máš šanci, protože je hrozně moc na ženské. Půl dne jsem neposlouchala nic jiného, než jak si mám dávat pozor a snažit se být jánevímjaká. Jednu podstatnou věc ale neřekli. Kevin a jeho žena Rachel mají osm pejsků z útulku a tři koně. A kdo má rád zvířata, má rád i lidi a ještě radši lidi, kteří mají rádi zvířata. Upřímně, při příjezdu na Kevinovu samotu ve wicklowských horách mě víc než samotný pan novinář, co je na ženské, zaujal jeho jedenáctiletý Jack Russel teriér s legračním jménem Nosy (od slova nose neboli nos - prý proto, že má protáhlý šňupák). No a jelikož Nosymu jsem se asi taky líbila, tak se s mojí přítomností smířil i Kevin. Po pravdě řečeno, příjemnější focení jsem dlouho předtím nezažila. Kevin se zajímá o všechno, je chytrý a samozřejmě nesnáší pozérství, na kterém je bohužel časopis VIP založen. V těchto dnech vyšla jeho kniha Watching the Door: A Memoir 1971-1978 o jeho sedmiletém působení v Belfastu v době, kdy tam vrcholil konflikt mezi katolíky a protestanty. Kevin píše pět dní v týdnu exkluzivní sloupky pro Irish Times a lakonicky řečeno, je to svérázný komentátor a publicista, kterého všichni s oblibou nenávidí (they love to hate him), odkazují na něj, diskutují o něm a píší komentáře k jeho komentářům.
Hlavní fotografie, kterou jsem chtěla přivézt, měl být detailní portrét v jeho pracovně. Rachel, která je jinak strašně hezká a příjemná osůbka, mi ale hned zezačátku focení v Kevinově pracovně zatrhla. Prý tam má strašný binec. Během focení se mi ale Kevina podařilo přimět k tomu, aby dveře od té své tajnemné komnaty aspoň otevřel. Podařilo se mu poodtlačit je asi tak na půl metru. Rachel nelhala. Něco takového jsem v životě neviděla. Kevina se mi podařilo odzbrojit výrazem úžasu a nadšení číslo pět a prosebným výrazem číslo čtyři. No, trochu kecám, asi jsem nic předstírat nemusela. Z obrázku před sebou jsem byla tak nadšená, že Kevin neměl to srdce zavřít a sám řekl: ok, ale jenom jednu fotku. Bez světel, jen s přídavným bleskem, dvě minuty a ještě že jsem měla na foťáku širokáč. Tady je ten obrázek:

Tak, dnes budeme s Aldou večeřet u mé sestry v Londýně, kde také strávíme víkend. Musím se aspoň na chvilku ukázat v redakci, takže ukládám, posílám a chvátám pryč.