Rok poté II

Trochu se s tím psaním v poslední době loudám. Mému blogování brání většinou docela pádné pracovní důvody. Minulý týden jsem fotila malíře Terryho Bradleyho v Belfastu a modelku Dášu v jedné dublinské posilovně se zlatýma kachličkama a včera novináře Kevina Myerse http://en.wikipedia.org/wiki/Kevin_Myers. Když k tomu připočtu nemálo produktů, focení na dvou víkendových párty a to, že všechny obrázky, které svému vydavateli nabízím, musí projít nějakou minimální editací (převodem z formátu RAW a následně převodem z RGB do CMYK), vyjde mi z těchto pár akcí osm nabitých pracovních dní, během nichž jsem se nezastavila. Před rokem bylo ale všechno úplně jinak. Času jsem měla víc než jsem si zasloužila.
V portrétním fotografickém studiu Cover Girls, kde jsem začínala, se brzy ukázalo, že o jejich služby není zase až takový zájem, jak se zpočátku zdálo. Po týdnech dřiny, kdy jsem fotila třeba i osm zákaznic denně, přicházely hladové týdny, kdy pro mě nebyla práce. Tato sinusoida po určité době umoří i dost odolné jedince, nehledě na to, že už od počátku se k ní přidružil problém nesnášenlivosti. Moje kolegyně, slečna N, se kterou bylo těžké jakkoliv vyjít, ba i vyběhnout, byla španělské národnosti. Do funkce manažerky byla jmenována hned po našem společném nástupu a nikdy předtím žádnou podobnou funkci nevykonávala (což nás vlastně mělo sblížit, protože já jsem taky nikdy předtím nefotila :-) ). Jenže slečna N trpěla úzkostmi, pramenícími z toho, že ji jako šéfovou nebudeme respektovat a dennodenně se nám zoufale snažila dát najevo, že má FUNKCI. Během focení, kdy se mi konečně podařilo navázat se stydlivou paní vztah, bez zaklepání vtrhla do malinkého studia a zeptala se mě, jestli jsem nezapomněla, že mám dělat i celou postavu, nejen portréty. Když jsem byla ve studiu se zákaznicí o deset minut déle, nahlas mi na chodbě před ostatními dámami spílala, zda si uvědomuju, kolik lidí mám ještě dnes fotit. Na můj vkus velmi často propadala záchvatům hysterie. Když mě jednou znovu zavolala na kobereček a bezprostředně poté, co mě napadla za to, že ji jako manažerku nerespektuju, si prudce lehla na zem, zavřela oči a začala zhluboka dýchat, což mělo zabránit hyperventilaci, rozhodla jsem se, že odejdu. Fyzicky jsem zůstala ještě pár týdnů, abych mohla splatit svoji první digitální zrcadlovku Nikon D70, ale duševně jsem už byla úplně někde jinde.
Přišla ke mně nabídka od slečny NG, která v Cover Girls dělala párkrát zákaznicím make-up, abych s ní rozjela velkolepý projekt školy pro vizážisty. Zalíbilo se mi na ní to, že mi hned zezačátku řekla, že mě oslovila nejen proto, že jsem nadaná, ale taky proto, že nemám co ztratit, nemám žádné závazky ani kontakty a budu pro ni i levná. Měla jsem jí pomoct udělat webové stránky, začít dělat portfolia modelkám a až se škola rozběhne, pomáhat studentům při tvorbě vlastních portfolií. Třešničkou na dortu mělo být vedení vlastního fotografického studia, zaštítěného školou. Pustila jsem se do toho po hlavě, s energií a velkou touhou, díky níž jsem si během půl roku dokázala nacpat do hlavy neuvěřitelné množství informací o fotografování. Vytvořila jsem obrázky na stránku školy www.themakeuproom.ie Absolvovala jsem kurz Fashion Photography na College Of Fashion v Londýně a opravdu se zdálo, že se celý ten sen stane skutečností. Až přišlo to zlomové léto.
Rozešla jsem se se svým mužem, léta jsme každý šli plně jinou cestou a dál už to tak nešlo. Slečna NG mi nabídla útočiště. Byl srpen a dozvěděla jsem se, že škola se bude otevírat nejdřív o Vánocích. Musela jsem si začít hledat práci. Ocitla jsem se zase na začátku, jen s tím rozdílem, že jsem nehledala uklízení, ale práci v minilabu a pokud možno jen na částečný úvazek, abych mohla NG pomáhat a dělat portfolia modelkám... A zase nic, stejně jako na začátku, i když jsem si do životopisu poctivě psala lež o tom, že jsem v minilabu už pracovala a s tou mašinou to umím (kdosi mi říkal, že prý to stejně nic není). A jednou, když jsem si na internetu hledala letenku domů, byla to po pravdě řečeno poslední věc, na kterou jsem ještě měla peníze, objevila jsem na stránce www.creativeireland.com inzerát tohoto znění: Časopis VIP hledá fotografa na plný úvazek. Pošlete životopis na tento e-mail. Bohužel už bylo po termínu, takže jsem tam musela zavolat. Telefon zvedl nějaký pán... vydavatel a šéfredaktor, ale to jsem v tu chvíli samozřejmě nevěděla. Řekla jsem mu, že vím, že je po termínu, ale i tak že bych v redakci ráda ukázala svoje portfolio a nabídla své služby fotografa na volné noze. Na interview mě pozval hned na druhý den a patrně proto, že jsem měla vlasy odbarvené na blond, zařadil mě do výběrového řízení. Michael je svobodný čtyřicátník, workoholik a šovinista, který o sobě sám před sebou něco tají, chodí s tmavovláskama, ale zaměstnává výhradně blondýny. První úkol výběrového řízení zněl: série obrázků na téma „Staré dobré časy v moderním, expandujícím Dublinu“.
Ačkoliv se toto interview a vůbec celé výběrové řízení dnes jeví v mém dublinském příběhu jako klíčové, a to nejen kvůli mé fotografické práci, ve své době se vlastně odehrávalo na vedlejší koleji. Řešila jsem především svůj rozpadlý vztah. Řešili jsme ho oba, stejně jako naši transformaci, ke které rozchod přispěl. Jedno ráno jsem se probudila a potkala se s NG v kuchyni. Jako když se svalí balvan, věděla jsem, že už je to dost. Že už odtamtud musím vypadnout, protože měsíční pobyt cizí ženy v cizí domácnosti opravdu nikomu nesvědčí. Vzala jsem si pár svých tašek, které jsem mohla převézt v autobusu a jela jsem zpátky k Alešovi. Ani nedokážu popsat, jak strašně mi to bylo líto. Asi proto to ten správný happy end ještě nebyl. Přišel tiše, skoro nepozorovaně až po několika týdnech.
V těchto dnech plných emocí jsem chodila po Dublinu a fotila „staré dobré časy“. Den poté, co jsem Michaelovi poslala sérii svých obrázků, mi přišla odpověď. Ještě jsem nedostal fotky od všech kandidátů, takže se rozhodnout nemůžu. Ale potřebuju fotografa na dnešní sobotu. Společenské fotky z plesu Media Ball.Po Media Ball potřeboval ještě fotografa, který by nafotil portréty tří nových televizních moderátorek.
Koncem září si se mnou slečna NG dala schůzku, aby se dohodla na tom, jak tedy bude naše spolupráce probíhat dál a jak mě bude jako svoji dvorní fotografku platit. Nabídla mi šedesát procent z každého mého kšeftu. Jinými slovy řečeno, jelikož bych pracovala pod jejím studiem, musela bych jí odvést čtyřicet procent i z takové akce jako byl Media Ball. No, moc byznisu nerozumím, ale najednou jsem měla pocit, že ze mě tak trochu dělá pitomce.
Schůzku jsme měly v pondělí večer v kanceláři jejího přítele a můj muž, který byl v té době mým problémem, a paradoxně taky mojí jedinou oporou, se jí nesměl zúčastnit. Na úterý jsem měla v diáři poznámku: 10:30 schůzka s Michaelem. Slečně NG jsem řekla, že její nabídku musím zvážit. Ráno mi Michael tři týdny po našem prvním setkání řekl, že mi nabízí práci. Nastoupila jsem 10. října.
Říjen je vždycky zlomový měsíc. Před dvěma lety jsem ne zrovna pohodově začínala v Dublinu. Před rokem jsem bolestně hledala smysl svého dlouhodobého vztahu a vrhala se do nové práce. Ani letos se v říjnu necítím ve své kůži. Docela těžce se srovnávám s tím, že moje sestra Katuška radikálně zvrátila běh rodinné historie. Je to příběh, o kterém mi zatím nepřísluší na těchto stránkách psát. Příští týden za ní jedeme do Londýna a jak se říká, když člověku dojdou slova i myšlenky, UVIDÍME.