Když jsem do Dublinu přijela před dvěma lety za Alešem, bylo všechno trochu jinak. Zaprášený říjen jsem prožívala na předměstí Tallaght. Bydleli jsme v relativně novém, ale už trochu vybydleném bytě jedna plus kk za 700 eur měsíčně a pokaždé, když jsme vyšli z hlavního vchodu toho vykřičeného baráku plného cizinců, náš první pohled patřil jeřábům na staveništi přes cestu, kde se budovalo nové obchodní centrum. Tuhle fotografii poblíž našeho domu v Tallaght zaznamenala moje sestra Katuška.
Vyráběla jsem pro Radiožurnál Velké malé zprávy, snažila jsem se hledat v Dublinu témata, která by mohla české posluchače zajímat a věřila jsem, že novinařina mě nějakým způsobem bude živit i v Irsku. Dnes jen kroutím hlavou nad tím, jak jsem si mohla dovolit drze posílat životopisy i do takových institucí, jako jsou Irish Times nebo veřejnoprávní RTÉ. Budiž mi ospravedlněním to, že jsem si nepředstavovala, že bych mohla zaujmout pozici reportérky nebo moderátorky večerního zpravodajství. Představovala jsem si, že bych tam mohla někomu vařit kafe nebo že bych mohla utírat kopírku a klávesnice u počítačů. Přišly mi celkem dvě zamítavé odpovědi. Na zbylých přibližně patnáct žádostí mi neodpověděli vůbec. Čím více se toto období prodlužovalo, tím větší panika se mě zmocňovala. Od roku 1998, kdy jsem odešla ze školy, jsem byla nejdýl bez práce asi měsíc. V Tallaght se ale měsíc přehoupl na dva, a pak už se začal psát prosinec... a nic. Práci jsem hledala, ale nikdo mě nechtěl. Jediný pohovor, na který jsem se skoro dostala, byl ten, když jsem se ucházela o práci ranní uklízečky na Trinity College. Před ním jsem ovšem musela vyplnit dotazník. Po pravdě jsem do něj vypsala svoji novinářskou praxi od působení v uherskohradišťských týdenících přes roční pobyt v pekingském Čínském rozhlase pro zahraničí až po své vystupování na vlnách Českého rozhlasu. Paní, která mě mohla poslat dál na skutečné interview, si dotazník pečlivě pročetla a pak se zeptala, jestli mám nějaké doporučení. „U sebe bohužel ne, ale z Prahy mi ho mohou poslat do týdne,“ odvětila jsem, načež ta dáma mile pokývala hlavou, založila můj papír a řekla, že až budu mít to doporučení, mám jí zavolat. Blesklo mi hlavou, že si jistě pomyslela, že na uklízečku je mě škoda a že mi chce nabídnout minimálně místo asistenta na katedře žurnalistiky. Abych se ujistila, že je má domněnka správná, řekla jsem, že jsem původně přišla kvůli té uklízečce. Paní ke mně udiveně zvedla oči a řekla: „Já vím. Ale bez doporučení to nejde. Musíme přece vědět, kdo nám tady uklízí.“
V ten okamžik ze mně spadl optimismus, který jsem si po celé dva měsíce opečovávala a kterého jsem se nechtěla vzdát ani když bude nejhůř. I když nejhůř ani zdaleka nebylo, Aleš mě odpoledne našel doma ubrečenou v křesle s rozpitou flaškou vína.
„Neboj,“ snažil se mě rozveselit. Když budeš chtít, ty reference ti napíšu: Obzvláště výborně jí jde zametání a utírání prachu. Kyblíky nevylívá. S mopem má sice trochu ještě problémy, ale jelikož je velmi učenlivá, jistě brzy zvládne i ten.“
Mně ale moc do smíchu nebylo. Měla jsem v kapse dva vysokoškolské diplomy, mluvila jsem plynule anglicky, v jednom oboru jsem měla šestiletou praxi, myslela jsem si, že vypadám důvěryhodně, ale... nikdo mě nechtěl zaměstnat. V té době jsem poprvé začala vážně pochybovat o tom, že novinařina je k něčemu užitečná. Začátkem prosince jsem šla na kafe s Janou, kamarádkou, se kterou teď bydlíme. Upřímně se divila tomu, že pořád ještě nepracuju. Když jsme to rozebíraly, padla řeč i na obsah mého životopisu. Přiznala jsem se, že mám jen jeden, ve kterém popisuju svoji novinářskou kariéru a Jana jen spráskla ruce: „To ale nejde! Musíš si vymýšlet a sama si psát doporučení,“ ťukala si na čelo. A pak jsem se upřímně divila já, protože mě to do té doby vůbec nenapadlo. Nedošlo mi, že když se ucházím o práci prodavačky v supermarketu a napíšu o sobě, že jsem strávila rok v Číně, pak pracovala ve veřejnoprávní stanici Českého rozhlasu a přitom absolvovala zahraniční cesty s českým prezidentem, působím v horším případě jako blázen, v tom lepším jako Mata Hari.
Ještě ten den jsem šla kolem úřadu FAS, což je celostátní irská zaměstnavatelská agentura. S pocitem polovičního vítězství jsem si prošla své oblíbené sekce CLEANING, FACTORY a HOTEL AND TOURISM, vypsala jsem si telefonní čísla a chystala se k odchodu. A přesně to byl okamžik onoho ALE, bez něhož by v žádném příběhu nenastal klíčový zvrat. Při odchodu mi do očí padl inzerát na nástěnce: Portrétní fotografické studio přijme tovaryšského učně. Vloženo dnes, zájemci volejte toto číslo. Představuju si, že tak, jak jsem se v tu chvíli cítila, se může cítit člověk, který po měsících na moři spatří pevninu. TO JSEM JÁÁÁÁ, burácela jsem v duchu. Volala jsem okamžitě. Všechno jsem zatajila. Vymyslela jsem si, že jsem začínající fotografka, která v Horních Kotěhůlkách v Česku fotila pro místí týdeník. Pohovor byl hned druhý den. Napsala jsem si smyšlený životopis a z fotek, které jsem měla v počítači (některé byly z Afriky, kde jsem byla na reportážní cestě, některé z dovolené v Českém ráji, některé jsem ani nefotila já, ale Katuščin přítel Pavlík), jsem bleskově vyrobila portfolio. Tak směle bych výběr obrázků, které jsem tehdy přinesla do studia na CD, už dnes nenazývala, ale v tu chvíli to bylo jedno.
Nastoupila jsem po Vánocích v roce 2005. Za 9,50 na hodinu jsem fotografovala slečny, dámy a rodinky, všechny tímto způsobem:
Neměla jsem ani tušení, že existuje nějaký vztah mezi clonou, rychlostí uzávěrky a citlivostí filmu. Ale cítila jsem, že TOHLE je přesně ono.
No comments:
Post a Comment