Fotografické rozpaky

Od chvíle, kdy jsem se vrátila z Prahy jsem si několikrát vzpomněla na fotografku Helen, která je z Česka, bydlí tady v Dublinu a jednou mi vyprávěla, jak se pokoušela dostat k jedné pražské fotografce jako asistentka. Chtěla pracovat zadarmo, jen „být u toho“, vidět, jak se to dělá a získat zkušenosti. Velká paní fotografka ji však odmítla a zdůvodnila to tím, že by od ní Helen mohla odkoukat finty a triky a vypálit jí potom rybník.
Když mi tohle Helen asi před čtyřmi měsíci líčila, hořce jsem se smála a říkala jsem si, jak sebestředný a hloupý může být fotograf, který se bojí o svůj malý píseček a o „své“ zcela jistě již stokrát vymyšlené „finty a triky“. Sám sobě tak vlastně poskytuje medvědí službu, protože pokud vášnivý začátečník sám chce, na finty a triky si přijde, ale jelikož mu to bude trvat dýl a bude se učit z chyb, přijde přitom na spoustu dalších věcí, o kterých „velká paní fotografka“ možná nemusí mít ani tušení.
O to nesmyslnější mi to připadalo proto, že jsem že jsem rok předtím absolvovala kurz modelingové fotografie na London College Of Fashion. Deset lidí, až na jednoho Japonce všichni Evropané, stejné modelky, stejné studio, stejná světla. Opisovali jsme od sebe navzájem nastavení foťáku i pózy modelek, a přesto, když jsme se pak večer u piva dívali na náhledy svých obrázků, bylo až zarážející, jak se naše práce lišily. Dodnes si nedokážu vysvětlit, jak je to možné, o něčem mě to ale přesvědčilo: vytvořit fotografickou repliku, která se neliší od originálu, respektive fotografií vědomě napodobit práci někoho jiného, je těžší než přijít po dnech urputného přemýšlení s vlastním nápadem.
S rozpaky jsem proto odcházela minulé úterý z Institutu digitální fotografie v Praze, odkud jsem si odnášela certifikát o absolvování kurzu Pokročilé fotografické techniky v reklamě. Na tento kurz jsem se přihlásila proto, že mě zajímají všechny aspekty fotografie, proto, že mě kromě lidí a architektury opravdu baví fotografovat i produkty, a proto, že jsem se chtěla konečně dozvědět, jak vyfotit zrcadlo bez toho aniž bych v něm byla vidět. IDIF je moc dobře zorganizovaná instituce. Ve srovnání s londýnskou College Of Fashion, která je tak trochu opotřebovaná, má určitě modernější vybavení studií, lepší počítače a nesrovnatelně přátelštější interiéry. Přesto se nedokážu zbavit pocitu, že větší část toho, co se v tomto oboru fotografie děje, jsem se v Praze vlastně nedozvěděla. Stále mě pronásleduje podezření, že pro lektory v institutu představuju reálnou hrozbu vypalovače rybníků. Člověka, který se ptá a chce se něco nového dozvědět jen proto, aby pak mohl jako had vklouznout na jejich místo. A pak se sám třást, z které strany přisyčí další had. Při otázce, z čeho se dělá pěna na pivo, aby pod světly ve studiu vydržela aspoň půl hodiny, jsem se cítila jako voyeur. „To vám neřeknu, protože si musím nechat něco pro sebe,“ prohlásil lektor a když jsem opáčila, že jsem si kurz zaplatila, abych se to dozvěděla, řekl, že tohle jsem si nezaplatila. Chápu, že ve fotografickém byznisu je to přirozené. Dobrých fotografů je spousta a práce, hlavně v Česku, kde je na prvním místě cena za produkt a pak teprve kvalita, není mnoho. Chápu, ale divím se. Český lektor se musí obávat začátečníka, jako jsem já ... Začátečníka, kterého by ani nenapadlo srovnávat se s jeho zkušenostmi a množstvím kontaktů. To, že teď máme všichni digitální foťáky nás přece ani zdaleka nestaví na stejnou úroveň.
Divím se, a taky mě to trochu uráží. Možná, že skláním hlavu víc než je třeba, ale stále jsem vděčná za každé focení, které mi svěří můj zaměstnavatel nebo kdokoliv jiný. Stále si moc dobře vzpomínám na to, že jsem nikdy nevěřila, že mě focení může živit. Pořád se srovnávám s mínusy na svých účtech ke kterým jsem přišla proto, že jsem přes půl roku pracovala v ukrutně drahém Dublinu zadarmo, jen abych se nějak k fotografování dostala. A stále věřím tomu, že i když možná budu muset v Česku dělat úplně jinou práci, fotografování mi zůstane jako něco, na co jsem pyšná, čeho si vážím, co chci dělat a o čem přemýšlím. V konečném důsledku přece nejde o kšeft, ale o to udělat krásný obrázek. (Ironicky, když jde „jenom“ o tohle, toužebné kšefty na sebe nenechají dlouho čekat a člověk nemusí být moc velký snílek a idealista, aby si sám vyzkoušel, že tohle opravdu funguje...) No nic, jelikož přesně nevím, jak by měl tento můj vstup pokračovat, skočím. Nejsem filozof a když není s kým, polemizuje se těžko. Jen poslední poznámka: ti, kdo si myslí, že fotografovat například jídlo je otázka dvou základních pravidel a pak už je to jenom o rutině a kšeftu, nechť nahlédnou na stránku www.foodportfolio.com a ti, kteří například focení svateb považují za nutné zlo, které může zaplatit účty, nechť si projdou webovou stránku www.joebuissink.com. Dobrou noc.