Takže popořadě. Vánoční párty ve skotském hlavním městě vymyslela děvčata z kanceláře někdy začátkem září. Vymlouvala jsem se na doktory, práci i příjezd rodinných příslušníků, leč termín večírku se měnil tak často, že jsem všechny výmluvy záhy vyčerpala a říci šéfovi, že si Edinburgh může strčit někam, že chci radši vánoční prémie a dva dny volna, mi jaksi nepřipadalo vhodné.
Edinburgh stojí za návštěvu, je to opravdu krásné město, ale dva dny dámské jízdy se čtrnáctkou z naší kanceláře je mému naturelu blízké asi tolik, jako by byla třeba noční jízda po techno klubech v Helsinkách s partou japonsky hovořících adolescentů.
Zkrátím to. V letadle to ještě šlo. Děvčata pořád pištěla, že jsou excited neboli vzrušeně nadšená a že už „tam“ chtějí být a dvojičky až trojičky se dohadovaly o tom, komu se podaří score boy neboli sbalit chlapa. Bylo mi vysvětleno, že to ale neznamená žádný sex nýbrž pouhé snugging čili muchlování. To mě uklidnilo.
Na místo jsme dorazili kolem půl šesté, večeře byla v deset. Mezitím se odehrálo několik koleček drinků nejdřív v hotelovém baru a pak v samotné restauraci, kde jsme už úplně vysílení čekali na předkrm. V hotelu se všichni převlékli do „večírkových“ šatů. Moje garderóba není pro tyto příležitosti dost vybavená a kupovat si to, co nosí Irky (tuto sezónu zlaté či stříbrné úpletové halenky s legínama), by mě ani ve snu nenapadlo. Takže jsem si vzala své oranžové jarní šatky, na kozačky našila oranžové mašličky, natáhla si zelené punčocháče a do vlasů jsem si uvázala zelený šátek. V tomto úboru cirka za 15 euro jsem sklízela velký úspěch, nejen u děvčat. Kdybych chtěla score a boy, asi bych měla šanci. Mezi černozlatostříbrnými blondýnkami jsem mírně razila a v restauraci se mi třikrát stalo, že mi zezadu na rameno zaklepal nějaký sličný a podnapilý Skot a ptal se, odkud že přicházíme. Své kolegyni Rosie jsem se snažila vysvětlit, že to není o tom, co má ženská na sobě, ale o tom, že z ní jde cítit, že je sama sebou a nehledá chlapa na jednu noc. Rosie však opáčila, že mám prostě velké štěstí a dál spiklenecky pokukovala kolem sebe.
Takže jsem si užívala toho ŠTĚSTÍ a snažila se alespoň držet tempo v konverzaci s děvčaty. Věty typu vypadáš senzačně, to jsou úžasné šaty nebo do jakého klubu potom půjdeme? nebraly konce. Po dvouhodinové večeři mi ale došlo, že dýl už to prostě nedokážu a když jsme se přesunuli do vedlejšího klubu a holky se postavily do řady ke vstupu před bodyguarda, začala jsem se loučit. Jenomže se to úplně zvrtlo... Gilly, se kterou jsem spala na pokoji, se najednou octla vedle mě a brečela. Bodyguard u vchodu na ni totiž ukázal prstem a řekl: "Tahle slečna je velmi opilá, ta dovnitř nepůjde." Gilly má bohužel tu smůlu, že na ní jde poznat i jedna sklenička vína. Do ponižující konverzace se vložil náš šéf Michael, který se začal Gilly zastávat. Ovšem ve chvíli, kdy konverzace dosahovala bodu, ze kterého není jiného úniku než prásknutí dveřmi, facka či rozbití talíře, se ozvalo z konce řady žuchnutí. Přes zábradlí před klubem přepadla Ger, totálně na mol, ani obraz ani zvuk neboli kaša malta, jak se u nás též praví. A jelikož jsem byla nachystaná jít zpátky do hotelu a ještě k tomu střízlivá, z ničeho nic jsem se octla v situaci milosrdné samaritánky a společně s Jillian jsem po chodníku vlekla skoro metrákovou maminku dvou dětí, která si po roce mateřské totálně vypila hlavu. Nikde žádný taxi a Ger se zcela poddávala zemské gravitaci. Do hotelu nás nakonec zavezl rikša, který se v těch ulicích Edinburghu zjevil bůhvíjak. Ger jsme uložily do postele, vyzuli jí boty a oblékly pyžamko, načež Jillian pravila, že takhle přece večírek neskončíme. Navrhla, abychom se do klubu vrátily, daly si s holkama jeden drink a trochu si zatančily. Učinila jsem poslední pokus zbourat zeď a šla s ní. Opít se, na to už bylo pozdě, zdálo se mi, a tak jsem si koupila kolu. Chvíli jsme tančily a když se mě najednou kolegyně Debora zeptala, jestli si nechci šňupnout kokainu, rozhodla jsem se své snahy „zapadnout do party“ definitivně ukončit. S úsměvem číslo čtyři jsem se odporoučela do postele, ve které jsem až do sedmi ráno nedokázala ani na chvíli usnout.
Druhý den se děvčata vzpamatovávala z kokainového opojení a vyspávala kocovinu a já, jako trapně vzorný skaut, na čele nápis NEJNUDNĚJŠÍ ČLOVĚK V EDINBURGHU, jsem po probdělé noci vyrazila do města. Tady je pár obrázků.
Aspoň vím, že s holkama na párty už nikdy nepojedu. A od včerejška už vím taky to, že prsty se nemají strkat do zapnutého mixéru. Večer jsem si totiž chtěla celý ten nanicovatý večírek vynahradit a jelikož ráda kuchtím, nachystala jsem si suroviny na skořicovo-oříškové tyčinky. Aldu jsem vyslala pro víno a malovala jsem si, jak budeme v kuchyni, popíjet, vařit, krájet, chystat... a když jsem vybírala ukazováčkem zbylé oříšky zpod nožů elektrického mixéru, nechtěně jsem ten stroj asi na vteřinu zapnula. Pak si mlhavě vzpomínám, že jsem zmateně poletovala po bytě, všude kapala krev, Alda přišel a nestačil se divit. Jeli jsme na pohotovost, kde mi to zavázali a řekli, abych počkala na doktora. Po dvou hodinách ve velmi frekventované čekárně, která páchla alkoholem a připomínala spíš záchytku, přišla sestra, která nám oznámila, že budeme čekat ještě minimálně pět hodin, protože před námi jsou akutní případy, těžké úrazy a havárky a doktoři jsou jenom tři. Připomínám, že pokud Ir řekne „dvě minuty“, znamená to ve skutečnosti patnáct minut, půl hodiny je minimálně hodina, no a pět hodin, to mohla být klidně celá noc. Sestru jsem hystericky požádala, ať mi to aspoň vyčistí a převáže pořádně, že se půjdu domů vyspat. „Jů, já jsem vám to ještě nevyčistila?“, ptala se pitomě, a já jsem si vzpomněla jak nám jednou spolubydlící Michal vyprávěl historku o tom, jak jeho kolega zbytečně přišel o uřezaný prst jen proto, že mu ho v irské nemocnici včas nepřišili. V půl deváté ráno jsem na pohotovost nastoupila znovu. Viděla jsem odcházet lidi, kteří se mnou v čekárně byli už v deset večer. Ráno jsem naštěstí čekala jen hodinu a půl. Ošetřovatelka mi dala anestézii, zašila mi všechny čtyři hluboké záseky na posledním článku a s patnácti stehy, receptem na antibiotika proti infekci a třemi brufeny mě poslala domů. Tak skončilo mé třídenní martýrium. Teď to už prý bude jenom bolet.
No comments:
Post a Comment