Zkouška baletu

Pár fotek ze čtvrteční zkoušky Cork City Ballet. Možná, že to není to, co jsem si myslela, že by to mohlo být, ale mám z nich docela radost a krom toho je to teprve začátek, ty nejoblíbenější určitě ještě přijdou :-)

Who is HOT and Who is NOT

Minulý pátek jsem se svým dalším fotografickým parťákem Davidem, který programuje, lítá a píše si deníček na stránky http://www.i-dave.com/, fotila Lisu Burke, rosničku ze Sky News. Na webu jsem ji našla na http://www.lisa-burke.co.uk/. Je to jeden z nejpříjemnějších lidí, se kterými jsem se během svého působení v časopisu VIP setkala. Lisa není jenom hezká a milá. Je taky chytrá a inteligentní a má nádherného prcka, osmiměsíční holčičku Oriliu. Nevím, jestli je to tím, že už na mě doopravdy přišly mateřské pudy nebo tím, že se mi v ten den při blikání výjimečně dařilo, ale z toho miminka jsem byla úplně vedle a nedokážu si odpustit poslat sem pár sladkých obrázků... jako z reklamy na životní pojištění. Včera jsem fotila rozhlasového moderátora, kterého v Irsku zná úplně každý, dokonce i já jsem věděla, o koho jde. Jmenuje se Gerry Ryan a každý den má na stanici RTE svůj diskusní pořad. Patří k irským rozhlasovým veteránům a ročně si prý vydělá kolem 450 tisíc euro. Je mu něco přes padesát let a podle mého soudu je strašně sexy. Když jsem řekla v redakci, že si myslím, že je ten chlapík "hot", nastalo hrobové ticho, Rosie se na mě trochu vyděšeně podívala a řekla, ať vážím slova, na což jsem uvážlivě, jako nějaká pamětnice, pravila: Víte o tom, že sexy nejsou jenom mladí lidi? Že sexy může být i starší chlap, dokonce i ten, který do sebe během devadesátiminutového rozhovoru lupne dvě martini s vodkou, dvě sklenky vína a je přitom pořád sebevědomý a taky trochu drzý?
Vyprávěla jsem to doma svému muži, který se tvářil, že mi rozumí. Alespoň do té chvíle, než jsme začali rozebírat, kteří známí Češi nám připadají „hot“. Když jsem řekla, že mým jasným favoritem je Jan Kraus, Alda se na mě podíval, jako kdybych se mu svěřila s tím, že jsem se předevčírem na naší zahradě bavila s Ítým, který taky rád fotí a taky má digitální zrcadlovku. Kostka nebo Bárta budiž, ale Kraus??? Něco TAKOVÉHO by prý Aldu v životě nenapadlo.
Asi nemá smysl laborovat nad tím, že pro někoho charisma a sex appeal jedno jest a jinému že sexy připadá hromada svalů, že někdo je z Marsu, jiný zase z Venuše a někdo je tady na světě vůbec poprvé. Zaplaťpánbůh, že to tak je. Jak by to taky vypadalo, kdyby se všem ženským líbili stejní chlapi? Tak. A tady je sebejistý Gerry Ryan.
Ale aby se mi mé irské focení kvůli všem těm celebritám nezačalo zajídat, vymyslela jsem si svůj malý soukromý projekt. Zítra odjíždím na dva dny do Corku fotit odvrácenou stranu baletu. Pro VIP jsem vloni dělala obrázky tanečníků z Cork City Ballet a jelikož se nám tehdy ten den hodně povedl, dovolí mi teď nahlédnout za oponu.

Startovní čára Květoša a celebrity

Na dnešek jsem spala čtyři hodiny. Do půlnoci jsem fotila všechny irské a anglické televizní hvězdy, které se ve vší parádě sešly na výročním předávání cen časopisu TV Now. Irské Týtý, Anno nebo tak něco. Stála jsem u vchodu v hnědých šatkách ze sekáče z Uherského Hradiště a v krásných barevně pruhovaných lodičkách, kterýma jsem si udělala radost ve čtvrtek. Kolem mě pobíhaly kolegyně v promyšlených toaletách a v páskových střevíčkách s účesy od kadeřníků a vykřikovaly: Pozor, jdou z Emerdale nebo už jdou z Coronation street, připrav se, fotíme... A já se tvářila asertivně, usmívala jsem se na všechny strany a ještě než se před objektiv postavila celebrita, preventivně jsem do éteru vykřikovala you look fantastic, což jsem prostřídávala zvoláními typu yes, you too, great, thank you!!!
Přitom se mi zdálo se mi, že si mě tak trochu trochu podezřele prohlíží jeden z bodyguardů, kteří stáli u vchodu. Typovala jsem mu něco přes šedesát let. Trochu mě znervózňoval, ale v tom frmolu jsem vlastně ani neměla čas věnovat tomu pozornost. Teprve když se všichni odebrali do sálu na večeři, pochopila jsem, že se asi snažil vypozorovat, jestli se může vykecat.
„Jak já je znám, jak já ty lidi dobře znám,“ začal bez úvodu a bez příčiny. „A jak mě to tady nebaví, včera jsem byl na nějakém večírku do pěti do rána.“
Vsadím své lodičky na to, že jsem se tvářila a chovala tak, že si všichni mohli myslet, že fotit večírky je to, co jsem vždycky chtěla dělat. Děda mě ale asi prokoukl: „všichni jsou stejní, nakonec se ožerou, a to je pak vybraná společnost,“ přitvrdil, když se večer přehoupl do druhé poloviny. Když jsem se ho zeptala, proč to teda dělá, když ho to nebaví, řekl, že je na volné noze, že už jde stejně brzo do důchodu a že to dělá třicet let a nic jiného vlastně neumí. Bodyguard na volné noze!? To mě ohromilo daleko víc než to, že mi před foťákem pózovali v ten večer lidé tak slavní a žádaní, že si za účast na této akci účtovali v eurech pěticiferné honoráře.
Nezávislý bodyguard pak ještě stvrdil své imaginární spojenectví se mnou slovy: já vím, že oba víme svý. A žertem přisadil: myslím si, že oni taky ví, že my dva víme, ale nevím, jestli ví, že víme, že to ví. Na to už jsem nic neřekla, neb filozoficko-logické úvahy nedávám ani když je má mysl ve střehu ostřelovače (což vlastně skoro nikdy není) ... v ten okamžik už byla jen v úsporném režimu. Byla půlnoc, kručelo mi v břiše a v hlavě mi blikala červená kontrolka s nápisem PRYČ, JÍDLO, SPÁT.
Když se po půlnoci všichni odebrali do klubu na "after party", dotknout se prachu hvězd, zářících na zdejším mediálním nebíčku, uklidila jsem se do smrádku naší kanceláře a až do dvou hodin jsem natahovala a zpracovávala fotky. Další tři čtvrtě hodiny jsem pak pochodovala po nočním Dublinu, jehož ulice se proměnily v přecpaný noční klub, kde návštěvníci vrávorají, zvrací, překřikují se a do toho svorně mávají na taxi. Po čtyřiceti minutách se na mě usmálo štěstí a směrem k domovu to se mnou otočil bosenský taxikář, který do Dublinu utekl před deseti lety před válkou.
Kromě bodyguarda jsem si večer v zákulisí povídala taky se šatnářkou a uklizečkou, Rumunkou Suzanne, která je moc milá a laskavá, ale trochu smutná a ustrašená, protože ji buzeruje její šéfová, což je děvče asi o pět let mladší než jsme my, které chodí v přísném kalhotovém kostýmku, každého Rumuna považuje za kočovného žebrajícího cikána a o Rumunsku neví ani to, že odtud pochází legenda o Drákulovi. Přemýšlela jsem o tom, jak různě nalajnované jsou startovní čáry každého z nás. A jak má spousta lidí startovní čáru nakreslenou úplně mimo běžeckou trasu, protože se nenarodili v prosperující společnosti a neměli bohaté rodiče.
Rumunské asociace mě ale provází celý týden. Dala jsem se totiž ve středu v Temple baru do řeči s harmonikářem Květošem. (Jeho skutečné rumunské jméno je Florin, trochu jsem si ho překřtila.) Květoš je cikán a na harmoniku hraje jak Pánbůh. Za bravurně vystřižený jazzový standard Autumn Leaves sklidil asi euro třicet. Poprosila jsem ho, jestli by mi někdy nedal akordeonovou lekci a on souhlasil a hned se na oplátku taky zeptal, jestli nemám volný pokoj v bytě. Prý za ním přijela jeho žena a dítě a nemají kde bydlet. Jeho brácha (mám nevyvratitelný pocit, že je to ten druhý bravurní harmonikář, který stává na Wicklow street), má pět dětí a další tři lidi se k nim do baráku už prý nevejdou.
Pokoj pro hosty v našem domě jsem zapřela a cítila jsem se proto trochu provinile. Často teď o Květošovi a přemýšlím. Většina imigrantů začíná v cizí zemi od začátku. Startovní čáry každého z nás se ale dost podstatně liší. Ta Květošova je od trati zvané keltský tygr myslím hodně daleko. Kdo tady v Irsku zaměstná a ubytuje rumunského harmonikáře s tmavou pletí, který má ženu a dítě? A na druhé straně... kolik mílí stačilo uběhnout některým lidem ze sobotního večírku, aby mohli pózovat před fotoaparáty a mít několikrát do měsíce večeři a alkohol zadarmo? Komu chybí víc a kdo z nich je zranitelnější? Květoš nebo celebrita? Je opravdu všechno jen o stavu mysli?
... jelikož ta moje právě usnula, jdu ji následovat. Dobrou noc.

O kráse, diskriminaci a počůraném kufru

Už skoro dva týdny uplynuly od dalšího ročníku blýskavého VIP Style Awards neboli výroční akce magazínu VIP, na které se vyhlašuje nositelka nejúchvatnější toalety večera a představitelka nejúžasnějšího stylu v uplynulém roce. A já o tom ještě ani řádku. Tak se to pokusím aspoň stručně shrnout, i když nevím, jak to udělat tak, abych nikoho neurazila a abych nevypadala jak brouk Pytlík. Irská móda totiž, ve vší úctě, není nikterak promyšlená ani poutavá, balancuje na hranici nevkusu a Irky nechává v mylném přesvědčení, že čím jsou šaty dražší tím víc jsou šik. Snad je to tím, že zdejší dámy středních let vyrůstaly v době, kdy bylo Irsko ještě poměrně chudou zemí. Keltský tygr, který všechno převrátil vzhůru nohama, se jim teď ovšem vysmívá. Mají peníze, ale nemají šmrnc. Mnohdy napodobují styl světových „celebrit“ ve smutné víře, že když si dají podobné boty, podobnou sukni a podobnou halenku jako Angelina Jolie, budou takzvaně „in“.
„Jak to dělají Francouzky, že jsou tak stylové,“ položila jednou naše módní redaktorka dramatickou řečnickou otázku. Ach, má milá Liz, nevím sama, jak to dělají, ale ze všeho nejdřív bys měla omezit kombinace typu růžovo-černý saténový nátělník, děrované punčocháče, šedé kraťasy tvídového vzoru a vzorovaný zlatý pásek. Je potřeba už jednou provždy zavřít dveře za dobou, kdy jsme tajně otevíraly maminčinu skříň a mašlily na sebe všechno, co viselo na věšácích páté přes deváté.
Ale abych nebyla tak jedovatá VIP Style Awards je přece jen na irské poměry relativně elegantní akce. Dámy na ní nenosí silonky pod střevíčky ani těžké náhrdelníky v kombinaci s obrovskými náušnicemi. Mívají kabelky v barvě toalety a dokonce mám pocit, že letos žádná z nich neměla oranžové ruce, prsty ani kotníky od laciných samoopalovacích krémů. Tolik módní policie Beta, zde je pár náhodně vybraných fotek.
To úplně jiné kafe byly krásky, které jsem viděla včera. Irský fotograf Kip Carroll dělal kalendář na objednávku časopisu Traveller´s voice. Zadání: drsné travellerky jako ženy s finesou a opravdové dámy. Travelleři, jak známo, jsou irští nomádi, kterých žije na ostrově v současnosti asi 28 tisíc. Mnozí z nich jsou „usazení“ neboli obývají domy, ale stále je spousta těch, kteří žijí na okrajích měst v osadách karavanů. Irská většinová společnost má k travellerům stejný vztah jako česká většinová společnost k Romům. Řeší se diskriminace, pozitivní diskriminace, životní styl, tradice, přizpůsobivost a nepřizpůsobivost, integrace, tolerance, nesnášenlivost, škatulkování i individua. Ale o tom se rozepisovat nechci. Při fotografování kalendáře VIP sekundovalo – zajišťovalo stylisty, vizážisty i místo. A já jsem tam byla taky a mohla pozorovat, jak pracuje nebezpečně sympatický, tichý a pozorný fotograf. Zpočátku jsem nepřetržitě zírala na něj, ale velice záhy jsem se přistihla při tom, že nedokážu spustit oči ze žádné z těch dvanácti slečen, které postupně zaujímaly místo před objektivem. Už dlouho jsem neviděla tak hustou koncentraci nepozérství, přirozeného ostychu, nervozity, pokory před fotoaparátem a snahy spolupracovat. Myslím, že to měly vidět všechny dámy z VIP Style Awards. Slečny travellerky se špatnou pověstí, ke které ony samy možná nikdy ničím nepřispěly, byly naprosto magické a bez přehánění okouzlující. Nejsem si jistá, jestli kalendář přispěje k tomu, že travelleři a většinoví v Irsku k sobě jednou získají důvěru, kterou nikdy neměli, mně ale jeho tvorba utvrdila ve víře, že s tím, co je obecně považováno za krásné, nemá skutečná krása moc společného a že krásu vnímáme úplně jinými smysly než očima. Pořád je ale dost těch, kteří tyto smysly nemají dostatečně vyvinuté a potřebují berličky – oblečení, šperky, doplňky, konta, auta nebo domy.
A ještě dvě drobné příhody z uplynulého týdne, které si chci zapamatovat:
Neděle, Londýn: vracím se domů z návštěvy od své sestry. Autobus na Golders Green, odkud jedu na letiště, je poměrně natřískaný, tři místa za sebou se ale během cesty uvolní. Na první sedačce vedle cizí dámy sedí moje těhotná sestra Kateřina. Na sedačku za ni si k tlustému Židovi s pejzy a jarmulkou na hlavě přisedává moje kulaťoučká sestřenice Terezka s Downovým syndromem. Za ní sedím já vedle mírně retardovaného rastamana, který hlasem Morgana Freemana neustále, bez pauzy a nadechnutí klokotá: Eee-tohle-je-poměrně-nový-autobus-není-moc-špinavý-já-preferuji-nové-autobusy-před-starými-i-když-eee-záleží-na-tom-kam-se-člověk-posadí-ale-eee-v-tomto-ehm-případě-ten-autobus-je-docela-dobrý-eee-se-s-ním-projet-může-se-člověk-dívat-třeba-když-eee-chce-někam-z-okna....
V jednu chvíli se na mě tlustý Žid otočí, ukáže prstem na Terezku a řekne: Vy jste její pečovatelka? Ne, povídám. Matka? Ne, jsem její sestřenice. A ten vedle vás, ten je s vámi? Ne. Můžete mu, prosím, říct, ať zavře hubu, jde mi to strašně na nervy... Sedí přímo za vámi, proč mu to neřeknete sám? Protože mám strach.
V úterý jsem jela na výlet do Castlebaru. Fotografovat velevýznamného politika Endu Kennyho, který prý by mohl být příštím premiérem. Jako asistent se mnou jel můj fotografický parťák Radek Afro a jako doprovod naše společná kamarádka Olga, která si píše moc pěkný blog http://www.czolga.blogspot.com/ a která mi bohužel z Dublinu brzo odjede kamsi do Indonésie. Několik chvil před tím než jsme se vydali na místo velmi precizně vyjednané návštěvy, jsme zastavili u kiosku, kde si Radek kupoval jabko. S Olgou jsme si uvnitř prohlížely časopisy a moje těžká světla v dlouhém úzkém kufru na kolečkách, zůstala zaparkovaná na štorc před obchodem. No a když jsme vyšli ven, byl ten kufr pěkně počůraný od pejska, který jako by věděl, co si má o naší návštěvě myslet neboť jeho páníček volí opoziční stranu. Takže za mým kufrem se světly se teď honí pejsci – dlužno dodat, že patrně i ti bez jakéhokoliv politického přesvědčení.

Manželé, řidiči a rybáři

Vždycky mi bylo líto žen, které „věděly, jak na manžela“. Z vět typu na chlapy se musí tak či onak, se mi vždycky dělalo špatně. Nikdy mi nebylo jasné, proč bych měla chtít někoho oblafnout, notabene někoho s kým žiju, a proč bych měla doma v kuchyni používat diplomatické kličky a přesmyčky. A teď nemyslím sladké nevyhnutelné lži, jako třeba tenkrát, kdy jsem si špatnou aplikací šamponu "Polární záře" nechtěně obarvila vlasy na modro a můj muž mi rozčileným hlasem musel říct: není to špatné, ale předtím jsi to měla lepší. Mluvím o obyčejných každodenních událostech, během nichž používáme věty typu nebylo by kratší odbočit vlevo? namísto: tys špatně odbočil, musíme se vrátit, nebo kdy říkáme nééé, ten svetr už mám dlouho jen jsem ho nenosila namísto koupila jsem si nový svetr, protože se mi prostě líbil. Když mi bylo 16, považovaly kamarádky mé maminky tento postoj za milou pubertální zatvrzelost. Letos mi bude 32 a mnohé moje kamarádky považují tento přístup za hloupost a nevyspělost. Možná mají pravdu. Kdybych chtěla aplikovat poučky „vím-jak-na-chlapy“, možná bych se vyvarovala víkendu, který jsem si v duchu pojmenovala nelichotivým názvem: „Další příhoda z manželství po třiceti letech“.
Pátek ráno, vyrážíme do Wexfordu. Manžel řídí. Pět minut a je to tady: To je ale debil, jak to jede? Ježišmarjá di na bok nebo do tebe napálím. Kam čumíš, kreténe? No jasně, to je ženská, panebože, to snad není možné, blondýna jedna blbá... Ježišikriste, jak mě to naviguješ, podívej se do té mapy pořádně, kvůli tobě jsme špatně odbočili... Ale já jsem ti řekla, kde máš odbočit a tys to přejel... ale prosímtě, nevykládej, dej sem tu mapu... S tím, jak houstnou slova ve mně houstne jakási vzduchová bublina. Ani mě nenapadne pokusit se odvést manželovu pozornost někam jinam. Bublina se nadýmá nekonečných čtyřicet minut a pak PRÁSK... Praštím pěstí do palubní desky. Jedeš jak debil a nadáváš jak ještě větší debil. A na žádný výlet s tebou nejedu.
Začínám vzteky brečet, litovat se, jak mám zkažený celý den, vystupuju z auta, bouchám dveřmi tak prudce, že se vysype okýnko a dávám se na úprk zpátky domů. Po cestě zhrzeně přemýšlím o tom, proč se zrovna můj muž mění za volantem v toho nejhoršího macha a jestli se i já někdy měním v macha v sukních. Třeba při nakupování bot nebo při hlasitých úvahách o tom, proč si co nejdříve musíme vzít hypotéku a koupit byt...
Ve skutečnosti tato příhoda skončila tam, kde se otřásla palubní deska. Z auta jsem nevystoupila a díky machovi za volantem jsem se dostala nejen do nepoměrně ospalého a tichého města Wexford, ale také do velmi poetické rybářské vesničky Kilmore Quay, kde jsem pořídila pár fotek, které mi udělaly docela radost.
Po cestě zpátky se bouře zklidnila. Mlčeli jsme jako rybáři. Alda možná o tom, kolik kreténů kolem něj řídí a já o tom, jestli je diplomacie ve vztahu spíše pozitivem nebo negativem. Je potupnější nechat se vyhecovat a vybuchnout nebo citovat věty typu: nic si z nich nedělej, řídíš úplně nejlíp a všichni ostatní jsou idioti, z příručky „Jak zacházet s manželem“? Odpověď přišla v pondělí ráno, kdy jsem jela vracet auto. Asi sto metrů za domem na kruhovém objezdu jsem prorazila pneumatiku. Ani můj muž nereagoval podle příručky „Jak zacházet s manželkou“ a já jsem musela přiznat porážku. Jak ráda bych v tu chvíli slyšela slova: To nic, to je tím, jaké tady mají úzké cesty a blbé chodníky.