Vždycky mi bylo líto žen, které „věděly, jak na manžela“. Z vět typu na chlapy se musí tak či onak, se mi vždycky dělalo špatně. Nikdy mi nebylo jasné, proč bych měla chtít někoho oblafnout, notabene někoho s kým žiju, a proč bych měla doma v kuchyni používat diplomatické kličky a přesmyčky. A teď nemyslím sladké nevyhnutelné lži, jako třeba tenkrát, kdy jsem si špatnou aplikací šamponu "Polární záře" nechtěně obarvila vlasy na modro a můj muž mi rozčileným hlasem musel říct: není to špatné, ale předtím jsi to měla lepší. Mluvím o obyčejných každodenních událostech, během nichž používáme věty typu nebylo by kratší odbočit vlevo? namísto: tys špatně odbočil, musíme se vrátit, nebo kdy říkáme nééé, ten svetr už mám dlouho jen jsem ho nenosila namísto koupila jsem si nový svetr, protože se mi prostě líbil. Když mi bylo 16, považovaly kamarádky mé maminky tento postoj za milou pubertální zatvrzelost. Letos mi bude 32 a mnohé moje kamarádky považují tento přístup za hloupost a nevyspělost. Možná mají pravdu. Kdybych chtěla aplikovat poučky „vím-jak-na-chlapy“, možná bych se vyvarovala víkendu, který jsem si v duchu pojmenovala nelichotivým názvem: „Další příhoda z manželství po třiceti letech“.
Pátek ráno, vyrážíme do Wexfordu. Manžel řídí. Pět minut a je to tady: To je ale debil, jak to jede? Ježišmarjá di na bok nebo do tebe napálím. Kam čumíš, kreténe? No jasně, to je ženská, panebože, to snad není možné, blondýna jedna blbá... Ježišikriste, jak mě to naviguješ, podívej se do té mapy pořádně, kvůli tobě jsme špatně odbočili... Ale já jsem ti řekla, kde máš odbočit a tys to přejel... ale prosímtě, nevykládej, dej sem tu mapu... S tím, jak houstnou slova ve mně houstne jakási vzduchová bublina. Ani mě nenapadne pokusit se odvést manželovu pozornost někam jinam. Bublina se nadýmá nekonečných čtyřicet minut a pak PRÁSK... Praštím pěstí do palubní desky. Jedeš jak debil a nadáváš jak ještě větší debil. A na žádný výlet s tebou nejedu.
Začínám vzteky brečet, litovat se, jak mám zkažený celý den, vystupuju z auta, bouchám dveřmi tak prudce, že se vysype okýnko a dávám se na úprk zpátky domů. Po cestě zhrzeně přemýšlím o tom, proč se zrovna můj muž mění za volantem v toho nejhoršího macha a jestli se i já někdy měním v macha v sukních. Třeba při nakupování bot nebo při hlasitých úvahách o tom, proč si co nejdříve musíme vzít hypotéku a koupit byt...
Ve skutečnosti tato příhoda skončila tam, kde se otřásla palubní deska. Z auta jsem nevystoupila a díky machovi za volantem jsem se dostala nejen do nepoměrně ospalého a tichého města Wexford, ale také do velmi poetické rybářské vesničky Kilmore Quay, kde jsem pořídila pár fotek, které mi udělaly docela radost.
Po cestě zpátky se bouře zklidnila. Mlčeli jsme jako rybáři. Alda možná o tom, kolik kreténů kolem něj řídí a já o tom, jestli je diplomacie ve vztahu spíše pozitivem nebo negativem. Je potupnější nechat se vyhecovat a vybuchnout nebo citovat věty typu: nic si z nich nedělej, řídíš úplně nejlíp a všichni ostatní jsou idioti, z příručky „Jak zacházet s manželem“? Odpověď přišla v pondělí ráno, kdy jsem jela vracet auto. Asi sto metrů za domem na kruhovém objezdu jsem prorazila pneumatiku. Ani můj muž nereagoval podle příručky „Jak zacházet s manželkou“ a já jsem musela přiznat porážku. Jak ráda bych v tu chvíli slyšela slova: To nic, to je tím, jaké tady mají úzké cesty a blbé chodníky.
Pátek ráno, vyrážíme do Wexfordu. Manžel řídí. Pět minut a je to tady: To je ale debil, jak to jede? Ježišmarjá di na bok nebo do tebe napálím. Kam čumíš, kreténe? No jasně, to je ženská, panebože, to snad není možné, blondýna jedna blbá... Ježišikriste, jak mě to naviguješ, podívej se do té mapy pořádně, kvůli tobě jsme špatně odbočili... Ale já jsem ti řekla, kde máš odbočit a tys to přejel... ale prosímtě, nevykládej, dej sem tu mapu... S tím, jak houstnou slova ve mně houstne jakási vzduchová bublina. Ani mě nenapadne pokusit se odvést manželovu pozornost někam jinam. Bublina se nadýmá nekonečných čtyřicet minut a pak PRÁSK... Praštím pěstí do palubní desky. Jedeš jak debil a nadáváš jak ještě větší debil. A na žádný výlet s tebou nejedu.
Začínám vzteky brečet, litovat se, jak mám zkažený celý den, vystupuju z auta, bouchám dveřmi tak prudce, že se vysype okýnko a dávám se na úprk zpátky domů. Po cestě zhrzeně přemýšlím o tom, proč se zrovna můj muž mění za volantem v toho nejhoršího macha a jestli se i já někdy měním v macha v sukních. Třeba při nakupování bot nebo při hlasitých úvahách o tom, proč si co nejdříve musíme vzít hypotéku a koupit byt...
Ve skutečnosti tato příhoda skončila tam, kde se otřásla palubní deska. Z auta jsem nevystoupila a díky machovi za volantem jsem se dostala nejen do nepoměrně ospalého a tichého města Wexford, ale také do velmi poetické rybářské vesničky Kilmore Quay, kde jsem pořídila pár fotek, které mi udělaly docela radost.
Po cestě zpátky se bouře zklidnila. Mlčeli jsme jako rybáři. Alda možná o tom, kolik kreténů kolem něj řídí a já o tom, jestli je diplomacie ve vztahu spíše pozitivem nebo negativem. Je potupnější nechat se vyhecovat a vybuchnout nebo citovat věty typu: nic si z nich nedělej, řídíš úplně nejlíp a všichni ostatní jsou idioti, z příručky „Jak zacházet s manželem“? Odpověď přišla v pondělí ráno, kdy jsem jela vracet auto. Asi sto metrů za domem na kruhovém objezdu jsem prorazila pneumatiku. Ani můj muž nereagoval podle příručky „Jak zacházet s manželkou“ a já jsem musela přiznat porážku. Jak ráda bych v tu chvíli slyšela slova: To nic, to je tím, jaké tady mají úzké cesty a blbé chodníky. 
No comments:
Post a Comment