Už skoro dva týdny uplynuly od dalšího ročníku blýskavého VIP Style Awards neboli výroční akce magazínu VIP, na které se vyhlašuje nositelka nejúchvatnější toalety večera a představitelka nejúžasnějšího stylu v uplynulém roce. A já o tom ještě ani řádku. Tak se to pokusím aspoň stručně shrnout, i když nevím, jak to udělat tak, abych nikoho neurazila a abych nevypadala jak brouk Pytlík. Irská móda totiž, ve vší úctě, není nikterak promyšlená ani poutavá, balancuje na hranici nevkusu a Irky nechává v mylném přesvědčení, že čím jsou šaty dražší tím víc jsou šik. Snad je to tím, že zdejší dámy středních let vyrůstaly v době, kdy bylo Irsko ještě poměrně chudou zemí. Keltský tygr, který všechno převrátil vzhůru nohama, se jim teď ovšem vysmívá. Mají peníze, ale nemají šmrnc. Mnohdy napodobují styl světových „celebrit“ ve smutné víře, že když si dají podobné boty, podobnou sukni a podobnou halenku jako Angelina Jolie, budou takzvaně „in“.
„Jak to dělají Francouzky, že jsou tak stylové,“ položila jednou naše módní redaktorka dramatickou řečnickou otázku. Ach, má milá Liz, nevím sama, jak to dělají, ale ze všeho nejdřív bys měla omezit kombinace typu růžovo-černý saténový nátělník, děrované punčocháče, šedé kraťasy tvídového vzoru a vzorovaný zlatý pásek. Je potřeba už jednou provždy zavřít dveře za dobou, kdy jsme tajně otevíraly maminčinu skříň a mašlily na sebe všechno, co viselo na věšácích páté přes deváté.
Ale abych nebyla tak jedovatá VIP Style Awards je přece jen na irské poměry relativně elegantní akce. Dámy na ní nenosí silonky pod střevíčky ani těžké náhrdelníky v kombinaci s obrovskými náušnicemi. Mívají kabelky v barvě toalety a dokonce mám pocit, že letos žádná z nich neměla oranžové ruce, prsty ani kotníky od laciných samoopalovacích krémů. Tolik módní policie Beta, zde je pár náhodně vybraných fotek.
To úplně jiné kafe byly krásky, které jsem viděla včera. Irský fotograf Kip Carroll dělal kalendář na objednávku časopisu Traveller´s voice. Zadání: drsné travellerky jako ženy s finesou a opravdové dámy. Travelleři, jak známo, jsou irští nomádi, kterých žije na ostrově v současnosti asi 28 tisíc. Mnozí z nich jsou „usazení“ neboli obývají domy, ale stále je spousta těch, kteří žijí na okrajích měst v osadách karavanů. Irská většinová společnost má k travellerům stejný vztah jako česká většinová společnost k Romům. Řeší se diskriminace, pozitivní diskriminace, životní styl, tradice, přizpůsobivost a nepřizpůsobivost, integrace, tolerance, nesnášenlivost, škatulkování i individua. Ale o tom se rozepisovat nechci. Při fotografování kalendáře VIP sekundovalo – zajišťovalo stylisty, vizážisty i místo. A já jsem tam byla taky a mohla pozorovat, jak pracuje nebezpečně sympatický, tichý a pozorný fotograf. Zpočátku jsem nepřetržitě zírala na něj, ale velice záhy jsem se přistihla při tom, že nedokážu spustit oči ze žádné z těch dvanácti slečen, které postupně zaujímaly místo před objektivem. Už dlouho jsem neviděla tak hustou koncentraci nepozérství, přirozeného ostychu, nervozity, pokory před fotoaparátem a snahy spolupracovat. Myslím, že to měly vidět všechny dámy z VIP Style Awards. Slečny travellerky se špatnou pověstí, ke které ony samy možná nikdy ničím nepřispěly, byly naprosto magické a bez přehánění okouzlující. Nejsem si jistá, jestli kalendář přispěje k tomu, že travelleři a většinoví v Irsku k sobě jednou získají důvěru, kterou nikdy neměli, mně ale jeho tvorba utvrdila ve víře, že s tím, co je obecně považováno za krásné, nemá skutečná krása moc společného a že krásu vnímáme úplně jinými smysly než očima. Pořád je ale dost těch, kteří tyto smysly nemají dostatečně vyvinuté a potřebují berličky – oblečení, šperky, doplňky, konta, auta nebo domy.
A ještě dvě drobné příhody z uplynulého týdne, které si chci zapamatovat:
Neděle, Londýn: vracím se domů z návštěvy od své sestry. Autobus na Golders Green, odkud jedu na letiště, je poměrně natřískaný, tři místa za sebou se ale během cesty uvolní. Na první sedačce vedle cizí dámy sedí moje těhotná sestra Kateřina. Na sedačku za ni si k tlustému Židovi s pejzy a jarmulkou na hlavě přisedává moje kulaťoučká sestřenice Terezka s Downovým syndromem. Za ní sedím já vedle mírně retardovaného rastamana, který hlasem Morgana Freemana neustále, bez pauzy a nadechnutí klokotá: Eee-tohle-je-poměrně-nový-autobus-není-moc-špinavý-já-preferuji-nové-autobusy-před-starými-i-když-eee-záleží-na-tom-kam-se-člověk-posadí-ale-eee-v-tomto-ehm-případě-ten-autobus-je-docela-dobrý-eee-se-s-ním-projet-může-se-člověk-dívat-třeba-když-eee-chce-někam-z-okna....
V jednu chvíli se na mě tlustý Žid otočí, ukáže prstem na Terezku a řekne: Vy jste její pečovatelka? Ne, povídám. Matka? Ne, jsem její sestřenice. A ten vedle vás, ten je s vámi? Ne. Můžete mu, prosím, říct, ať zavře hubu, jde mi to strašně na nervy... Sedí přímo za vámi, proč mu to neřeknete sám? Protože mám strach.
V úterý jsem jela na výlet do Castlebaru. Fotografovat velevýznamného politika Endu Kennyho, který prý by mohl být příštím premiérem. Jako asistent se mnou jel můj fotografický parťák Radek Afro a jako doprovod naše společná kamarádka Olga, která si píše moc pěkný blog http://www.czolga.blogspot.com/ a která mi bohužel z Dublinu brzo odjede kamsi do Indonésie. Několik chvil před tím než jsme se vydali na místo velmi precizně vyjednané návštěvy, jsme zastavili u kiosku, kde si Radek kupoval jabko. S Olgou jsme si uvnitř prohlížely časopisy a moje těžká světla v dlouhém úzkém kufru na kolečkách, zůstala zaparkovaná na štorc před obchodem. No a když jsme vyšli ven, byl ten kufr pěkně počůraný od pejska, který jako by věděl, co si má o naší návštěvě myslet neboť jeho páníček volí opoziční stranu. Takže za mým kufrem se světly se teď honí pejsci – dlužno dodat, že patrně i ti bez jakéhokoliv politického přesvědčení.
„Jak to dělají Francouzky, že jsou tak stylové,“ položila jednou naše módní redaktorka dramatickou řečnickou otázku. Ach, má milá Liz, nevím sama, jak to dělají, ale ze všeho nejdřív bys měla omezit kombinace typu růžovo-černý saténový nátělník, děrované punčocháče, šedé kraťasy tvídového vzoru a vzorovaný zlatý pásek. Je potřeba už jednou provždy zavřít dveře za dobou, kdy jsme tajně otevíraly maminčinu skříň a mašlily na sebe všechno, co viselo na věšácích páté přes deváté.
Ale abych nebyla tak jedovatá VIP Style Awards je přece jen na irské poměry relativně elegantní akce. Dámy na ní nenosí silonky pod střevíčky ani těžké náhrdelníky v kombinaci s obrovskými náušnicemi. Mívají kabelky v barvě toalety a dokonce mám pocit, že letos žádná z nich neměla oranžové ruce, prsty ani kotníky od laciných samoopalovacích krémů. Tolik módní policie Beta, zde je pár náhodně vybraných fotek.
To úplně jiné kafe byly krásky, které jsem viděla včera. Irský fotograf Kip Carroll dělal kalendář na objednávku časopisu Traveller´s voice. Zadání: drsné travellerky jako ženy s finesou a opravdové dámy. Travelleři, jak známo, jsou irští nomádi, kterých žije na ostrově v současnosti asi 28 tisíc. Mnozí z nich jsou „usazení“ neboli obývají domy, ale stále je spousta těch, kteří žijí na okrajích měst v osadách karavanů. Irská většinová společnost má k travellerům stejný vztah jako česká většinová společnost k Romům. Řeší se diskriminace, pozitivní diskriminace, životní styl, tradice, přizpůsobivost a nepřizpůsobivost, integrace, tolerance, nesnášenlivost, škatulkování i individua. Ale o tom se rozepisovat nechci. Při fotografování kalendáře VIP sekundovalo – zajišťovalo stylisty, vizážisty i místo. A já jsem tam byla taky a mohla pozorovat, jak pracuje nebezpečně sympatický, tichý a pozorný fotograf. Zpočátku jsem nepřetržitě zírala na něj, ale velice záhy jsem se přistihla při tom, že nedokážu spustit oči ze žádné z těch dvanácti slečen, které postupně zaujímaly místo před objektivem. Už dlouho jsem neviděla tak hustou koncentraci nepozérství, přirozeného ostychu, nervozity, pokory před fotoaparátem a snahy spolupracovat. Myslím, že to měly vidět všechny dámy z VIP Style Awards. Slečny travellerky se špatnou pověstí, ke které ony samy možná nikdy ničím nepřispěly, byly naprosto magické a bez přehánění okouzlující. Nejsem si jistá, jestli kalendář přispěje k tomu, že travelleři a většinoví v Irsku k sobě jednou získají důvěru, kterou nikdy neměli, mně ale jeho tvorba utvrdila ve víře, že s tím, co je obecně považováno za krásné, nemá skutečná krása moc společného a že krásu vnímáme úplně jinými smysly než očima. Pořád je ale dost těch, kteří tyto smysly nemají dostatečně vyvinuté a potřebují berličky – oblečení, šperky, doplňky, konta, auta nebo domy.A ještě dvě drobné příhody z uplynulého týdne, které si chci zapamatovat:
Neděle, Londýn: vracím se domů z návštěvy od své sestry. Autobus na Golders Green, odkud jedu na letiště, je poměrně natřískaný, tři místa za sebou se ale během cesty uvolní. Na první sedačce vedle cizí dámy sedí moje těhotná sestra Kateřina. Na sedačku za ni si k tlustému Židovi s pejzy a jarmulkou na hlavě přisedává moje kulaťoučká sestřenice Terezka s Downovým syndromem. Za ní sedím já vedle mírně retardovaného rastamana, který hlasem Morgana Freemana neustále, bez pauzy a nadechnutí klokotá: Eee-tohle-je-poměrně-nový-autobus-není-moc-špinavý-já-preferuji-nové-autobusy-před-starými-i-když-eee-záleží-na-tom-kam-se-člověk-posadí-ale-eee-v-tomto-ehm-případě-ten-autobus-je-docela-dobrý-eee-se-s-ním-projet-může-se-člověk-dívat-třeba-když-eee-chce-někam-z-okna....
V jednu chvíli se na mě tlustý Žid otočí, ukáže prstem na Terezku a řekne: Vy jste její pečovatelka? Ne, povídám. Matka? Ne, jsem její sestřenice. A ten vedle vás, ten je s vámi? Ne. Můžete mu, prosím, říct, ať zavře hubu, jde mi to strašně na nervy... Sedí přímo za vámi, proč mu to neřeknete sám? Protože mám strach.
V úterý jsem jela na výlet do Castlebaru. Fotografovat velevýznamného politika Endu Kennyho, který prý by mohl být příštím premiérem. Jako asistent se mnou jel můj fotografický parťák Radek Afro a jako doprovod naše společná kamarádka Olga, která si píše moc pěkný blog http://www.czolga.blogspot.com/ a která mi bohužel z Dublinu brzo odjede kamsi do Indonésie. Několik chvil před tím než jsme se vydali na místo velmi precizně vyjednané návštěvy, jsme zastavili u kiosku, kde si Radek kupoval jabko. S Olgou jsme si uvnitř prohlížely časopisy a moje těžká světla v dlouhém úzkém kufru na kolečkách, zůstala zaparkovaná na štorc před obchodem. No a když jsme vyšli ven, byl ten kufr pěkně počůraný od pejska, který jako by věděl, co si má o naší návštěvě myslet neboť jeho páníček volí opoziční stranu. Takže za mým kufrem se světly se teď honí pejsci – dlužno dodat, že patrně i ti bez jakéhokoliv politického přesvědčení.
No comments:
Post a Comment