Časová inflace a jiné evangelium

Tak minulý týden vyšlo nové vý aj pý. Špica. Když jsem si jím listovala, nestačila jsem si zakrývat oči. Nevim, jak je to možné, vždycky, opravdu vždycky vypadá tak jaksi blbě. Bůh ví, jak to děláme... Při focení se všem zdá, že je to oukej a že máme krásné obrázky a pak to člověk vidí vytištěné na tom levném papíře a zfackoval by se. Tož nic, asi nemá smysl to rozebírat, už je to venku a není nic staršího než včerejší noviny a časopis z minulého týdne. Jako ostatně pokaždé, i tentokrát jsem odhodlaná fotit líp, líp, líp.
Jinak tady byly v minulém týdnu parlamentní volby a v Irsku mají, neboli máme, novou vládu. Respektive staronovou. Bertie Ahern a jeho klika nastupují do třetího volebního období. Jestli je to dobře nebo ne, to mně nepřísluší soudit. Předtím, než mě z Radiožurnálu a z Rádia Česko požádali o rozbor politické situace Irska, jsem o volbách věděla jenom to, že protikandidátem Bertieho je Enda Kenny, neb jsem ho před nedávnem fotila pro VIP. Televizi stále nemáme a noviny čtu dost povrchně (a to ještě ty, které se rozdávají zadarmo). Člověk, který se živil novinařinou, by tohle asi přiznávat neměl, ale ano, je to tak. Neorientuju se v kauze Anička a nevím, co si mám myslet o tom, že byl Bém na Everestu. Přála bych si, aby Bush do Prahy vůbec nejezdil a když čtu o tom, jak dva lidi, pranýřovaní za to, že si na dovolené odešli na večeři, hledají po celém světě už skoro měsíc svoji dceru, chce se mi tak akorát brečet.
Posledních deset dní jsem téměř nic nefotila. Mé pracovní nasazení se podobá sinusoidě, která v tomto týdnu dosáhla svého nejnižšího bodu. Všechno je hotovo, čekám na další práci. A tradičně, čím víc mám času, tím míň toho stíhám. Asi je to proto, že si člověk říká, že ještě nemusí, a pak se den překulí a on zjistí, že vlastně v rámci toho nadbytku volna vůbec nic neudělal. Jako když žije v Praze a měsíce odkládá návštěvu hradu a Národního divadla, až pak nakonec zjistí, že se tam nedostal celých pět let a je mu trapně před turisty.
Když se ale vrátím k času, tak ten má v Irsku stejně úplně jinou dimenzi než čas kdekoliv jinde v Evropě. Možná, že za to může deštivé počasí, možná dopravní zácpy. V každém případě v Irsku dochází k jakési časové inflaci. Patnáct minut zpoždění se tady nepovažuje za akademickou čtvrthodinku, ale za společenskou konvenci. Být někde načas je poměrně neobvyklé a někdy i tak trochu trapné. A týká se to osobních i pracovních schůzek. Naposledy jsem si to uvědomila minulý týden, když jsem šla fotit na jednu společenskou akci. Recepce začíná v sedm, řekl mi pořadatel, který osobně na pozvánky napsal: začátek v 7:30. Předpokládal totiž, že budu mít minimálně půl hodiny zpoždění, neboť tak to tu zkrátka chodí. Jenže já tam byla pět minut před sedmou a to se teprve rovnaly židle ke stolům, takže jsem si tam nemohla dát ani kafe a byla jsem na sebe pěkně naštvaná za to, že jsem se toho pořadatele zapomněla zeptat, má-li na mysli čas irský nebo čas skutečný čili real time.
Z uvedeného vyplývá, že irský čas má rozdílné i časové jednotky. Dvě minuty tady znamenají přinejmenším čtvrthodinu a patnáct minut se někdy blíží hodině. Po dvou a půl letech života v Dublinu jsem se samozřejmě musela zdejším časovým anomáliím přizpůsobit, což ovšem vyústilo v to, že mám problémy kdykoliv přijedu zpátky domů. Není to tak dávno, co jsem šla u nás v Hradišti ke kadeřnici a úplně jsem ji vystresovala tím, že jsem přišla o čtvrt hodiny později. „Ostříhat tě už asi nestihnu“, omlouvala se a já jsem měla pocit, že se propadnu do země.
Možná i proto, že dvě minuty tady trvají čtvrt hodiny, nám to tu nějak rychleji ubíhá. Příští týden jednu na otočku domů. Když jsem před čtrnácti dny telefonovala s tátou a řekla mu, že se už za chvíli uvidíme, povzdechl si, že je to ještě tři týdny, což podle něj není žádná chvíle, ale poměrně dlouhá doba.
A tak teď o tom pořád přemýšlím a říkám si, že je docela smutné, že svět se nezmenšuje pro všechny lidi stejně a že čas nejde přesně změřit hodinkama. Protože kdyby to tak bylo, tak bychom tady v Irsku možná nebyli těch dalších „pár měsíců“, ale vrátili se tam, kde spoustě lidem chybíme, a kteří na nás čekají už skoro tři roky.
... teď bych to asi měla něčím vyvážit a napsat nějakou veselou zprávu. Za všechny z posledního týdne tedy vybírám tuto: Jisté poměrně velké české nakladatelství chce vydat knížku Billa Darlisona o znamení zvěrokruhu v evangeliích. Bill je unitářský reverend, kterého chodíme poslouchat do kostela každou neděli. Před nedávnem se mi dostala do ruky synopse jeho textu, kterou jsem přeložila a poslala do deseti českých nakladatelství. Jedenácté řeklo ANO. Kdyby to náhodou někoho zajímalo, přikládám zkrácenou verzi výtahu.

Nový pohled na evangelium

V létě 1989 jsem učinil objev, který změnil způsob, jakým jsem dosud vnímal poselství evangelií. Přes deset let jsem vyučoval Nový zákon. Začínajícím studentům jsem svědomitě vykládal všechny oficiální ideje o vzniku a původu evangelií. Závěr, podle něhož byla souhrnná evangelia vytvořena na základě ústních fragmentů, které se udržely díky nepřetržitému převypravování, jsem považoval téměř za axiom. Své studenty jsem poučoval o tom, že zázračné příběhy, byly jednoduše nadsázkou běžných událostí a vznikly na základě misionářského nadšení a zbožné představivosti.
Některé příhody z evangelia pro mě ale stále zůstávaly záhadou. Zejména záznam o muži nesoucím nádobu s vodou, kterého měli apoštolové potkat před poslední večeří (Marek 14:14). Kdo to, pro všechno na světě, mohl být? Před popisovanou událostí nehrál v příběhu žádnou roli a ze scény hned zase mizí. Věděl jsem, že se jedná o piktogram zodiakového znamení Vodnáře. S nepřímými odkazy na tuto interpretaci jsem se dokonce setkával v tradičních komentářích evangelií. Proč se ale měl objevit právě v tomto bodě vyprávění? Tyto otázky mě pronásledovaly celé desetiletí.
A potom, jedno slunečné odpoledne v červenci 1989, kdy jsem dohlížel na písemný test ze španělštiny a z dlouhé chvíle jsem si začal líně listovat Biblí, která byla položená přede mnou na katedře, mě najednou něco napadlo: Jestli se v evangeliu objevuje obraz Vodnáře, možná, že se tam objevují i ostatní znamení zvěrokruhu, ale jejich přítomnost patrně není předznamenána tak dramaticky a jednoznačně. Text Marka jsem si začal znovu pročítat důkladněji a mé podezření se potvrdilo. Jak to, že jsem si toho předtím nevšiml? Proč si toho NIKDO předtím nevšiml? Znamení zvěrokruhu se v evangeliu objevují v dokonalém pořadí od Berana po Ryby, ne jako piktogramy, jako je tomu v případě Vodnáře. Jsou znázorněna psychologickými významy každého znamení zvířetníku, tak jak byla tato znamení po staletí popisována. Ke každému zodiakálnímu oddílu Markova evangelia přikládám stručný komentář:

Beran (Aries): Marek 1:1-3:35
Beran je znamením jarního slunovratu, dobou, kdy začíná solární rok na severní hemisféře. Je spojován se začátkem všeho, s novostí, odvahou a smělostí, se spory a polemikami. Babyloňané znamení nazývali Lu Hunga, najatý muž, pomocník, což může pomoci vysvětlit detail v Markovi 1:20.

Býk (Taurus): 4:1-34
Býk je první Zemské znamení (astrologie dělí zvířetníková znamení na zemská, vodní, vzdušná a ohnivá), které je spojováno se zemědělstvím, růstem a hojností a protože Býk je velmi světlá a atraktivní konstelace, bývá tradičně spojována také se světlem. Všechna podobenství Božího království v této sekci používají zemědělské metafory s výjimkou podobenství svítilny na podstavci.

Blíženci (Gemini) 4:35-6:30
Dvojčata blíženeckého znamení Castor a Pollux, byla patrony mořeplavců a námořníci se k nim obraceli o pomoc v dobách strádání a nesnází. Přečtěte si Markův záznam o utišení bouře na začátku blíženecké sekce. Příběh Jairusovy dcery a krvácející ženy je jediný zázračný příběh ve všech evangeliích, který je popisován nikoliv v jedné, ale ve dvou vzájemně protkaných sekcích. Apoštolové jsou vysláni ve dvou. Herodes byl rozpolcený, Jan Křtitel byl rozetnut na dvě části.

Rak (Cancer) 6:31-8:26
Rak je znamením letního slunovratu. Jeho symbolem je krab s tvrdým krunýřem. Ve starověku byl spojován s příslušností ke klanu, starostlivostí, tradicí. Na obrazu zodiakálního člověka zastupuje žaludek. V této sekci Marka nacházíme dva příběhy o nasycení, a polemiku Farizejských o čistém a nečistém jídle. Ježíš zde vyslovuje památná slova „Ephphatha“ – Buďte otevření – pokyn k tomu, abychom prolomili krunýř, který jsme si sami kolem sebe vytvořili.

Lev (Leo) 8:27-9:32
Lev, znamení léta, byl nazýván „znamením božské vznešenosti“. Celá tato sekce se zaobírá identitou. Vrcholí v Proměně Páně, ve které se božská vznešenost Ježíše zjevuje apoštolům. Katolická církev, která začlenila velké množství nebeského symbolismu do svého kalendáře a do liturgie, oslavuje svátek Proměny Páně 6. srpna, kdy se slunce nachází právě ve znamení Lva.

Panna (Virgo) 9:33-9:50
Panna bývala spojována se službou, čistotou a skromností. Jejím symbolem je dívka se snopem pšenice, ačkoliv v některých starověkých zvířetnících bývá zobrazována jako žena, nesoucí dítě. V této části Gospelu Jažíš bere do náručí dítě a učí o síle služby oststním. Narození Panny Marie slvaí katolíci 8. září, kdy je slunce ve znamení Panny.

Váhy (Libra) 10:1-10:34
Váhy jsou znamením podzimní rovnodennosti, bodem „vyrovnanosti“ v roce. Jejich symbolem je vyváženost. Znamení bylo asociováno s manželstvím, vztahy a soudy, a to jsou také jediná témata, se kterými se v této sekci evangelia setkáváme. V Egyptě bylo vyjádření pro Váhu slovo Maat, což byla bohyně soudu, která vážila srdce zemřelých jazýčkem vah. Ti, kteří u jejího testu propadli, „zesmutněli a odešli zarmouceni“, což je výraz, použitý v podobenství o bohatém mladém muži, který se nedokázal „probrat z bezvědomí,“ vzdát se majetku a rozdat chudým. (Marek 10:22).

Štír (Scorpio) 10:35-45
Štír je spojován se skrytou mocí a se sexualitou. Jeho vládcem je Mars, bůh války. V této části Jakub a Jan – synové bouře – žádají Ježíše o moc v království. Je to nejkratší zvířetníková část evangelia a něco v ní jednoznačně chybí. Každý, kdo četl knihu Mortona Smithse Tajné evangelium* bude vědět o nedávno objevené tajné části evangelia, která patří do této části a která obsahuje narážky na sexualitu.

Střelec (Sagittarius) 10:46-11-26
Symbolem Střelce je Kentaur, napůl muž, napůl kůň. V této sekci Ježíš přijíždí do Jeruzaléma, ale podle originálního řeckého textu nepřijíždí na oslu nýbrž na hříběti. Symbol osla byl převzatý z evangelia svatého Matěje, nepochází z Marka.

Kozoroh (Capricorn) 11:27-12-44
Kozoroh je znamení zimního slunovratu a byl tradičně spojován s autoritou, sociální strukturou a s právními dogmaty. V této části evangelia je Ježíš zobrazen ve sporu s nejrůznějšími autoritami Judaismu – Farizeji, Herodovci, Saduceji.

Vodnář (Aquarius) 13:1-14-16
Vodnář je „muž nesoucí nádobu s vodou“, který se objevuje v této části evangelia. Znamení je ale spojováno také se sociálním pozdvižením a s anarchií, kterou ohlašují různá znamení na obloze.

Ryby (Pisces) 14:17-16:8
Závěrečná část dramatu. Ryby byly vždycky asociovány s utrpením, zradou a sebeobětováním, což jsou výrazná témata této části evangelia. A byl to právě věk Ryb, v němž měl Ježíš žít a konat. Ryba je proto výrazným symbolem Nového zákona a odkazy na ni se prolínají všemi evangelii. První křesťanské vyznání bylo založeno na akrostichu, který byl zformován z písmen řeckého slova právě pro rybu: ichthus.

I esus – Ježíš
Ch ristos – Kristut
T heou – Boha
u ios – syn
s oter - vykupitel

Katolíci jídávali ryby v pátek. Byl to pro ně určitý druh komunikace s Kristem. Pátek byl vybrán proto, že to byl den Venuše, vysoce postavené planety ve znamení Ryb. Symbol ryb, kterým se rozpoznávali křesťané, byl jen verzí hieroglifu, který znázorňuje zodiakové znamení Ryby.

Tento nástin ilustruje jen několik zodiakálních témat v evangeliu. Jejich nalezení byl ale pouhý začátek. Během dalších několika let studia řeckého textu, antické mytologie a astrologie, jsem objevil také to, že Marek do svého vyprávění ukrývá nejen zvěrokruhová znamení, ale že naráží také na ne-zodiakální konstelace, takzvané dekany, které obklopují jednotlivá souhvězdí zvířetníku. Kromě toho jsem přišel na to, že některé příběhy evangelií reflektují starobylá jména hvězd různých konstelací. Například v Račí části evangelia nacházíme symbol „nasycení pěti tisíců“ a „nasycení čtyř tisíců“. A v konstelaci Raka je hvězda, která se jmenuje Ma´alaph, což znamená „očíslování tisíců“.
Marek popisuje cestu slunce na obloze od jeho „zrození“ na jaře v Beranovi až po jeho „smrt“ v Rybách, o dvanáct měsíců později. Tato interpretace dává smysl sporu o trvání Ježíšova působení, který vznikl v období ranné církve. Biskup Irenaeus (psal kolem 185 n.l.), přední představitel ortodoxní církve, trval na tom že Ježíšovo pastorství trvalo několik let. Svojí teorií se snažil odporovat prohlášení gnostika Valentinose, který tvrdil, že působení Ježíše trvalo jen jeden rok a že ve dvanáctém měsíci trpěl (v březnu, měsíci Ryb). S kalendářní interpretací Markova evangelia poprvé přišel anglikánský arcibiskup Phillip Carrington, který byl toho názoru, že podle Valentinuse působení Ježíše vlastně korespondovalo se znameními zvěrokruhu**. Moje teorie tedy není nová. Byla jen zapomenutá nebo úmyslně pohřbená na osmnáct století!
A proč by měl Marek stavět svůj příběh na zodiaku? Takovou otázku si může položit jen člověk dnešní doby. My, kteří sotva známe tvar měsíce na obloze, jsme zapomněli na to, že svět byl od pradávna plný astrologie. Naši předkové dokázali pozorovat oblohu, protože je nerozptylovala televize, ale ani světelný smog na nočním nebi. To, že jsme zapomněli na astrologii nemusí mít žádný vliv na naše současné vědecké snahy. Může to ale zkreslit náš pohled na kulturní produkty minulosti. Oslavovaný historik náboženství Franz Cumont, pro kterého nebyla astrologie nic jiného než nejpříšernější ze všech chimér, zplozená z pověr, připustil, že byla nerozlučně spjata nejen s astronomií a meteorologií, ale i s medicínou, botanikou, etnografií a fyzikou. Pokud se pozorně podíváme na ranná stádia všech učení, do doby staré Alexandrie nebo až do Babylonského období, téměř všude najdeme znepokojivý vliv astrálních „výpočtů“. Astrologie měla vliv prakticky na všechny aspekty života ve starověku. Proto je podivné, že většina ortodoxních židovských a křesťanských komentátorů nedokázala v evangeliích popisy hvězdného systému najít a tvrdila, že Bible je jednoznačně od vlivu astrologie osvobozena. Zvláštní ironií přitom je, že Křesťanští fundamentalisté používají jako své logo znak znamení Ryb a zároveň hlásají, že astrologie je nástroj Satana.
Markovo evangelium není základní biografií Ježíše a není ani sbírkou historických reminiscencí zveličených letitým převypravováním. Jeho příběhy nejsou uspořádány svévolně. Toto evangelium je ve skutečnosti sérií dramatických parabol, které popisují stálou, věčnou a nadčasovou filozofii, doprovázející duchovního hledače na cestě k osvícení nebo na cestě k osobní transformaci. Evangelium svatého Marka má původ v esoterické tradici, která toho spoustu dluží záhadným pohanským školám, stejně jako Judaismu. Je to učebnice duchovního života napsaná v astrologických šifrách, které, pokud se odhalí, zcela změní naše pochopení významu tohoto textu.
Dopady této teorie na naše porozumění původu evangelií a hermeneutiky (výkladu bible) mohou být hluboké. Některé z nich se pokouším odhalit ve své knize Evangelium a zvěrokruh, která vyjde na podzim roku 2007 u vydavatelství Duckworth.

Bill Darlison
Představený v Dublinu

* Smith, M. (1973) The Secret Gospel, The Dawn Press, Clearlake, California.

** Carrington, P. ,(1952) The Primitive Christian Calendar: A Study in the Making of the Marcan Gospel
Volume 1: Introduction and Text. C.U.P., England.

*** Cumont, F., Astrology and Religion Among the Greeks and Romans. First Published in 1912. Reprinted by Kessinger Publishing, Montana, USA (no date).

Osmiminutový přelet nad Atlantikem a třídenní flám

Jednou z nevýhod častého cestování je podle mě to, že člověk ztrácí pocit rozechvění a vzrušení a pokud se zrovna nepřepravuje leteckou společností Ryanair, které doma důvěrně přezdíváme dobytčák, získá časem trochu arogantní pocit, že ho na cestách nemůže vůbec nic překvapit. O to víc jsem byla nadšená z nenadálého pocitu strachu a radostného napětí, když jsem se minulý týden vznesla nad Atlantik s dalšími sedmi pasažéry v cesně společnosti Aer Arran Islands. Letěli jsme z Galway na ostrov Inish Mór, největší z aranského souostroví, který leží asi čtyřicet kilometrů od západního pobřeží Irska. Odbavení trvalo asi dvě minuty, naše zavazadla vezli k letadlu na kárce a nakládali je ručně a bezpečnostní přednášku jsme neměli. Na zpáteční cestě jsem seděla vedle pilota, let trval celkem osm minut a přistávací ranvej vypadala jak cesta z Jalubí do Staráku, jenom s tím rozdílem, že za asfaltem nebylo pole, ale tráva.

Odbavení zavazadel neboli check-in

Letadélko Káně

V cockpitu vedle kapitána

Na Inis Móru jsme fotili moc pěknou a chytrou paní Marry Kennedy, která je uznávanou moderátorkou irské veřejnoprávní televizní stanice RTÉ a její sestru, která právě vydala cédéčko s keltskou hudbou. Osm minut vzrušení a zatajeného dechu v letadélku Káněti jsme musely vykoupit osmi hodinami tvrdého boje, ve kterém se nedalo zvítězit. Na horizontálním ostrově, kde nejsou žádné stromy, jsme se marně snažily zaříkávat prudký vítr. Fotilo se pro časopis VIP, v němž každý musí působit upraveným a šťastným dojmem. Paní Marry na každé druhé fotce vypadala, jakoby sáhla do elektrického rozvaděče. Když to zprůměruju, ušel asi každý třicátý obrázek. Na titulní stranu jsme Marry schovaly na pobřeží za skálu, s níž příjemně ladil její outfit.

Když jsme v deset večer skončily s vědomím toho, že musíme ráno nejpozději v sedm vstát a znovu se pokusit o titulní stranu (nic nenasvědčovalo tomu, že bychom ji už mohly mít), nezbylo než se opít. I když jsme byly všechny vyčerpané (stylistka Emer, vizážistka Dolly, Marry, její sestra Dee i já), užily jsme si nakonec moc pěkný večer. Síla našeho týmu spočívala v přesvědčení, že když se všechny budeme usmívat a navzájem se povzbuzovat, dopadne to dobře. Na nic jiného se bohužel nedalo spolehnout. Kromě toho nás pojil stejný nepřítel, což je velmi podstatný stmelovací prvek jakéhokoliv ženského kolektivu.
Když jsme v úterý dorazily zpátky do Dublinu, měla jsem pocit, že jsme to aranské souostroví desetkrát obepluly. Jen pouhý vánek mi naháněl husí kůži. Při soustavném pobrukování refrénu písně Zakažte vítr (Ban The Wind), jsem si sbalila kufr a další den ráno jsem na dva dny odletěla za Liz a Deirdre, kolegyněmi z časopisu Kiss, do španělské Marabelly. Děvčata tam byla na dovolené a při té příležitosti uspořádala dvě módní focení.
O tom, že nám chyběly zhruba všechny stmelovací prvky, bych se snad až tolik nerozepisovala, zpívala bych totiž stále tutéž písničku, jak jsme si lezly na nervy proto, že jsme každá z jiného těsta. Zatímco já si lítám v oblacích, věřím na duchy a vidím obrázky, holky stojí pevně na zemi, věří v make-up a oblečení a vidí, kdo má kde špeky. A jelikož jsme všechny patřičně tvrdohlavé, hezky to mezi námi ty dva dny jiskřilo a klokotalo. Když k tomu připočtu notnou dávku ženské logiky, spojené se škodolibou šuškandou a skutečnost, že nás Deirdre přepravovala autem po dálnici z letiště, nezbývá mi než děkovat všem andělům za to, že jsme v pátek přicestovaly do Dublinu živé a zdravé. To, že se fotky, které jsme přivezly, moc líbily, nás nakonec přece jen trochu usmířilo. Alespoň do dalšího focení. Události od pátečního večera až do pondělí jsem vnímala pouze zkratkovitě, takže budu stručná. Ostatně, není se čím chlubit.
Pátek: Alda není doma. Vyrážím do hospody s Janou, Michalem a Radkem. Po návratu předvádím hru na harmoniku. Mám pocit, že hraju parádně, i když nacházím pouze čudlík C. Jelikož se rok s rokem sešel, v průběhu večera usuzuji, že by bylo hezké zachovat tradici a zapálit si zelí. Dáváme si nelegální brko, po kterém asi tři hodiny vysvětluju, jak vypadá jehla na akupunkturu. Zbytek si nepamatuju, ale skvěle se u toho bavím.
Sobota: vstávám a překvapivě nemám kocovinu. Hříchy předešlé noci se snažím trochu zamáznout pomáháním na prodejní charitativní akci u unitářů, kde vařím kafe a do sbírky na opravu kostela přispívám zakoupením tamburíny, rumba koule, trianglu, rádia a pokladničky. Vařím guláš a peču bábovku neb večer se z dvoudenního výletu vrací Aleš s Pavlíkem.
Pavlík bydlí v Olomouci a přijel k nám na prodloužený víkend. Nejvíc ho uchvátilo, když v naší koupelně mohl zase konečně použít jeden kohoutek, ve kterém se dá namíchat teplá a studená voda. Na výletě totiž celé dva dny řešil, jak si umýt ruce, když jsou tady všude nad umyvadlem kohoutky dva, přičemž z jednoho teče voda vřelá a z druhého ledová. Taky se mu moc líbila místní kyprá děvčata. Národní přívlastek krev a mlíko přizpůsobili pánové místnímu koloritu a během své jízdy po západním pobřeží Irky označovali jako holky slanina a vajca.
Neděle: Po sobotním večeru s gulášem a červeným vínem mi zase vůbec není špatně, a tak flámuju dál. Aleš poprvé vystupuje s rockovou kapelou, v níž hraje asi tři měsíce. V klubu Eamonn Dorans fotím, piju pivo, seznamuju své známé a flirtuju i s věšákem na kabáty.
Pondělí ráno: konečně je mi zase strašně špatně. Stará dobrá kocovina, díky níž se s radostí vracím do střízlivého, umírněného a relativně zdravého života. Doufám, že tohle nebudou číst naši.

Sobotní retro a Westlife s Bertie Ahernem

Minulou sobotu jsem se probudila a po ranní kávě mě začalo bolet za krkem. Alda mě namasíroval a večer jsem zbývající bolest přepila irskou whiskey na rozlučkové párty Oliny a Honzy, kteří po roce a půl sbalili kramle a bez truchlení z Irska odjeli. Jenže v neděli jsem se už nemohla skoro ani pohnout a kocovina to nebyla. Ani posttraumatický stres po páteční velmi nevydařené oslavě našeho čtvrtého výročí svatby v levné a nedobré italské restauraci, kde jsme se v italském stylu pohádali kvůli špinavým talířům. Alda mé potíže diagnostikoval jako zánět, který se masírovat nemůže. Jelikož jsem však musela normálně fungovat, čili fotit od pondělka do pátku, plácala jsem si na ta bolavá záda analgetika všech různých jmen a pro jistotu jsem je i zobala v práškách. Když jsem včera ráno otevřela oči a zaznamenala ne zrovna příjemné deja vu – krk bolel úplně stejně jako před týdnem – rozhodla jsem se k radikálnímu kroku. Svěřit se do rukou čínským lékařům.
Vzpomínky na rok strávený v Říši středu se mi vrátily během jedné vteřiny. V malé prodejně uprostřed Dublinu na Grafton street mě přivítalo několik anglicky hovořících nihao (soukromé pojmenování pro čínské pracovníky ve službách, kterých je vždycky o poznání víc než zákazníků a kteří na práci často nemají nic jiného než pěkně nahlas zdravit NI HAO, což je něco jako dobrý den). Vyplnila jsem dotazník a během pěti minut – tuto informaci podtrhuju neboť k irskému doktorovi přes záda bych se dostala tak za pět týdnů – si mě do ordinace zavolal čínský doktor, podsaditý prcek s vlasy ostříhanými do účesu a la kastról, který neuměl ani slovo anglicky. Skoro půl hodiny jsem se šesti jehlami v zádech seděla v žalostně prázdné suterénní ordinaci s jedním lehátkem, pytlem, ve kterém byly ručníky oranžové barvy a stolkem, na kterém stála tygří mast. Když mi doktor vyndal jehly, na záda mi na deset minut nalepil baňky s horkým vzduchem a závěrem mi ještě udělal drsnou prohřívací masáž. Akupunktura, akupresura a cupping. Všechno čínské, stejně jako smlouvání, přemlouvání a přesvědčování o tom, že mi jedna masáž stačit nebude. Účet byl ovšem převelice dublinský. Vysolila jsem 90 euro a velmi neodbytnému Nihaovi jsem musela slíbit, že přijdu ještě v úterý a pak ještě třikrát, tentokrát už „jen“ za padesát. Svému účtu dám tento měsíc opět pořádnou lekci. Snažím se utěšovat se tím, že kdybych tady šla ke kadeřníkovi, zaplatím úplně stejně...
Všechno je jednou poprvé. Pro mě to v tomto týdnu bylo kromě akupunkutry ještě i focení irského premiéra Bertieho Aherna. Ve čtvrtek večer měla mnou velmi neoblíbená kapela Westlife poslední koncert svého jarního turné. A já musela zaznamenat co se děje v zákulisí a vyfotit „celebriry“, které na akci přišly. Musím přiznat, že jsem z toho byla pěkně otrávená a když jsem viděla zástupy osmiletých děvčátek, mířících v podvečer do Point Theatre v Dublinu, v duchu jsem se škodolibě šklebila, doufajíc, že nebude co fotit a že jedinými celebritami bude ta hrstka dospělých, která děvčátka doprovázela. Jenže pak jsem se nestačila divit.
V zákulisí se to hemžilo irskou smetánkou. Hoši z Westlife byli úplně jiní než ti hoši, kteří se na mě protivně šklebili na vánočním focení pro VIP. Hýřili úsměvy na všechny strany a fotili se úplně se všemi. Provinčnost dublinského koncertu měla na světovou úroveň povznést přítomnost producenta Davida Gesta, exmanžela Lizy Minnelli a kamaráda Michaela Jacksona, který prodělal stejně nepovedenou plastickou operaci u téhož chirurga jako popový král. Těsně před koncertem se ještě dostavila irská hlava státu, premiér Bertie Ahern (korunovanou hlavou státu je ve skutečnosti prezidentka Mary McAleese, ta ale republiku neřídí, nýbrž reprezentuje a bůhví proč byla americkou mediální společností Forbes zařazena mezi 55 nejmocnějších žen světa). Bertie přišel asi proto, že ve Westlife zpívá Nicky, který má za manželku Bertieho dceru Georginu, která je za Nickyho provdaná a má s ním šestitýdenní dvojčata...

Bertie ´n David

Bertie ´n Westlife

Georgina ´n Nicky

Jak jistě sami uznáte, obrázky to nejsou nikterak ohromující, ale kdybych byla na volné noze a mohla je prodat agenturám, vydělala bych na nich majlant. Nejlíp to shrnul můj kamarád, který pracuje pro českou agenturu a v e-mailu si postěžoval, že fotí „kraviny bulvárního charakteru“ ... To ale znáš, takže víš jak moc je to nudné a vyčerpávající a obrazově (o obsahu nemluvě) plytké a nezajímavé. Divná doba, když prim hraje obrázek jakékoli kvality, bez obsahu a sdělení, hlavně, že na něm je VIP osoba s IQ tykve.