Osmiminutový přelet nad Atlantikem a třídenní flám

Jednou z nevýhod častého cestování je podle mě to, že člověk ztrácí pocit rozechvění a vzrušení a pokud se zrovna nepřepravuje leteckou společností Ryanair, které doma důvěrně přezdíváme dobytčák, získá časem trochu arogantní pocit, že ho na cestách nemůže vůbec nic překvapit. O to víc jsem byla nadšená z nenadálého pocitu strachu a radostného napětí, když jsem se minulý týden vznesla nad Atlantik s dalšími sedmi pasažéry v cesně společnosti Aer Arran Islands. Letěli jsme z Galway na ostrov Inish Mór, největší z aranského souostroví, který leží asi čtyřicet kilometrů od západního pobřeží Irska. Odbavení trvalo asi dvě minuty, naše zavazadla vezli k letadlu na kárce a nakládali je ručně a bezpečnostní přednášku jsme neměli. Na zpáteční cestě jsem seděla vedle pilota, let trval celkem osm minut a přistávací ranvej vypadala jak cesta z Jalubí do Staráku, jenom s tím rozdílem, že za asfaltem nebylo pole, ale tráva.

Odbavení zavazadel neboli check-in

Letadélko Káně

V cockpitu vedle kapitána

Na Inis Móru jsme fotili moc pěknou a chytrou paní Marry Kennedy, která je uznávanou moderátorkou irské veřejnoprávní televizní stanice RTÉ a její sestru, která právě vydala cédéčko s keltskou hudbou. Osm minut vzrušení a zatajeného dechu v letadélku Káněti jsme musely vykoupit osmi hodinami tvrdého boje, ve kterém se nedalo zvítězit. Na horizontálním ostrově, kde nejsou žádné stromy, jsme se marně snažily zaříkávat prudký vítr. Fotilo se pro časopis VIP, v němž každý musí působit upraveným a šťastným dojmem. Paní Marry na každé druhé fotce vypadala, jakoby sáhla do elektrického rozvaděče. Když to zprůměruju, ušel asi každý třicátý obrázek. Na titulní stranu jsme Marry schovaly na pobřeží za skálu, s níž příjemně ladil její outfit.

Když jsme v deset večer skončily s vědomím toho, že musíme ráno nejpozději v sedm vstát a znovu se pokusit o titulní stranu (nic nenasvědčovalo tomu, že bychom ji už mohly mít), nezbylo než se opít. I když jsme byly všechny vyčerpané (stylistka Emer, vizážistka Dolly, Marry, její sestra Dee i já), užily jsme si nakonec moc pěkný večer. Síla našeho týmu spočívala v přesvědčení, že když se všechny budeme usmívat a navzájem se povzbuzovat, dopadne to dobře. Na nic jiného se bohužel nedalo spolehnout. Kromě toho nás pojil stejný nepřítel, což je velmi podstatný stmelovací prvek jakéhokoliv ženského kolektivu.
Když jsme v úterý dorazily zpátky do Dublinu, měla jsem pocit, že jsme to aranské souostroví desetkrát obepluly. Jen pouhý vánek mi naháněl husí kůži. Při soustavném pobrukování refrénu písně Zakažte vítr (Ban The Wind), jsem si sbalila kufr a další den ráno jsem na dva dny odletěla za Liz a Deirdre, kolegyněmi z časopisu Kiss, do španělské Marabelly. Děvčata tam byla na dovolené a při té příležitosti uspořádala dvě módní focení.
O tom, že nám chyběly zhruba všechny stmelovací prvky, bych se snad až tolik nerozepisovala, zpívala bych totiž stále tutéž písničku, jak jsme si lezly na nervy proto, že jsme každá z jiného těsta. Zatímco já si lítám v oblacích, věřím na duchy a vidím obrázky, holky stojí pevně na zemi, věří v make-up a oblečení a vidí, kdo má kde špeky. A jelikož jsme všechny patřičně tvrdohlavé, hezky to mezi námi ty dva dny jiskřilo a klokotalo. Když k tomu připočtu notnou dávku ženské logiky, spojené se škodolibou šuškandou a skutečnost, že nás Deirdre přepravovala autem po dálnici z letiště, nezbývá mi než děkovat všem andělům za to, že jsme v pátek přicestovaly do Dublinu živé a zdravé. To, že se fotky, které jsme přivezly, moc líbily, nás nakonec přece jen trochu usmířilo. Alespoň do dalšího focení. Události od pátečního večera až do pondělí jsem vnímala pouze zkratkovitě, takže budu stručná. Ostatně, není se čím chlubit.
Pátek: Alda není doma. Vyrážím do hospody s Janou, Michalem a Radkem. Po návratu předvádím hru na harmoniku. Mám pocit, že hraju parádně, i když nacházím pouze čudlík C. Jelikož se rok s rokem sešel, v průběhu večera usuzuji, že by bylo hezké zachovat tradici a zapálit si zelí. Dáváme si nelegální brko, po kterém asi tři hodiny vysvětluju, jak vypadá jehla na akupunkturu. Zbytek si nepamatuju, ale skvěle se u toho bavím.
Sobota: vstávám a překvapivě nemám kocovinu. Hříchy předešlé noci se snažím trochu zamáznout pomáháním na prodejní charitativní akci u unitářů, kde vařím kafe a do sbírky na opravu kostela přispívám zakoupením tamburíny, rumba koule, trianglu, rádia a pokladničky. Vařím guláš a peču bábovku neb večer se z dvoudenního výletu vrací Aleš s Pavlíkem.
Pavlík bydlí v Olomouci a přijel k nám na prodloužený víkend. Nejvíc ho uchvátilo, když v naší koupelně mohl zase konečně použít jeden kohoutek, ve kterém se dá namíchat teplá a studená voda. Na výletě totiž celé dva dny řešil, jak si umýt ruce, když jsou tady všude nad umyvadlem kohoutky dva, přičemž z jednoho teče voda vřelá a z druhého ledová. Taky se mu moc líbila místní kyprá děvčata. Národní přívlastek krev a mlíko přizpůsobili pánové místnímu koloritu a během své jízdy po západním pobřeží Irky označovali jako holky slanina a vajca.
Neděle: Po sobotním večeru s gulášem a červeným vínem mi zase vůbec není špatně, a tak flámuju dál. Aleš poprvé vystupuje s rockovou kapelou, v níž hraje asi tři měsíce. V klubu Eamonn Dorans fotím, piju pivo, seznamuju své známé a flirtuju i s věšákem na kabáty.
Pondělí ráno: konečně je mi zase strašně špatně. Stará dobrá kocovina, díky níž se s radostí vracím do střízlivého, umírněného a relativně zdravého života. Doufám, že tohle nebudou číst naši.