Nemáš styl, jako kdybys nebyl

Tak nějak vágně si vzpomínám, že když jsem byla týnejdžr (puberťák, jak se po našem říkalo), rozsortýrovávali jsme spolužáky na gymplu na diskouše a pankáče a mezi nimi byli něco jako indies neboli nezávislí. Úplné vykopávky byli ti, co chodili na bigbít čili bigbíťáci. Ve škole se to poznalo většinou tak, že diskouši měli košulu do gatí, nezávislí nosili vytahané svetry a pankáči ani nemuseli mít žádnou image, stačilo, že byli drzí, kouřili před školou a museli opakovat ročník (úzké černé rifle, masivní opasek a kožák měl málokdo). Jo a ještě byli skini, ale ti na gympl nechodili. Je to už docela dávno a upřímně řečeno si vůbec nedokážu vzpomenout na to, co jsem nosila já, ale myslím si, že doba, finanční možnosti našich otců a dostupná konfekce nikomu příliš nedovolovaly rozvinout osobitý styl. Stačí si jenom vzpomenout na ten okamžik plný rozechvění, když člověk dostal od rodičů první péřovku barvy khaki. Asi jsme se víc kastovali podle toho, kam jsme chodili v pátek večer. Ti starší nezávislí „na Korunu“ a „do účka“, mladší nezávislí do rokáča „na Mír“ a „na Kraba“, diskouši zase „na Zimák“.
O kastování irské omladiny jsem do včerejška neměla ani potuchy, respektive mě to moc nezajímalo. Krátce poté, co jsme se do Dublinu nastěhovali, jsem totiž pozorování teenagerů v ulicích města uzavřela konstatováním, že na sebe patrně narvou všecko, co najdou v obchodech, bez ladu a skladu, čím hůř to vypadá, tím líp. Kolegyně Pamela, se kterou jsem včera dělala reportáž o tom, jak se zdejší teenageři oblékají, mě ovšem vyvedla z omylu.
Takže především: kdo nemá styl, je úplně mimo, na okraji společnosti, ubožák bez osobnosti a bez názoru. Kdo styl má, patří do některé z těchto skupin: rock, gothic, emo nebo D4, případně drumy yummy.
Styly rock a gothic asi není třeba rozebírat. Jejich vyznavači se sdružují kolem čtvrti Temple Bar a pořád mají rádi tmavé barvy, dlouhé kabáty, stříbrné doplňky a výrazný mejkap.
Emos (čti ímous) je zkratka slova emotional a označují se jí citově založení pankáči. V některých rysech je prý jejich styl podobný gotikům, ale zatímco gotici jsou tvrďáci, emos se rádi utápí v depresích a hýčkají si své problémy. Jejich styl, jak jsem již předeslala, částečně vychází z punku. Typycký je pro ně barevný účes „půl hlavy ježek, ofina do obliče“ (něco, jako nosí Michal Pixa z Visáčů), častým doplňkem outfitu bývá šátek a oblíbeným vzorem jsou pěticípé hvězdy. Nejpřekvapivější zjištění a pro mě zároveň největší úlet je to, že slečeny a mladíci, oblečení ve stylu D4 (čti dý fórs), kteří vypadají úplně nejhůř ze všech, se považují za smetánku. Označení má místopisný původ: kdo bydlí v některé ze čtvrtí Dublinu 4, na to musí mít. Dý fórs mají bohaté rodiče a proto nosí značkové sportovní oblečení. Jenomže to většinou vypadá přesně tak, jak vidíte na obrázku:
Ogajdané tepláky, případně otrhaná minisukňa, drahá kabelka a sněhule. Dalším znakem D4´s bývá to, že vypadají asi tak o 10 až 20 let starší než jsou. Dívka na fotce má 15 let. Konverzace dvou dý fórs, zaznamenaná v autobusu číslo 10 v pondělí 16. července vypadala asi takto:
Děvče 1: To, co si Roisin přála k narozeninám je totální hovadina.
Děvče 2: Je to kráva.
Děvče 1: Totální!
Děvče 2: Takže já, aby bylo jasno... si nechávám k narozkám prodloužit řasy. Jako ne, že bych je chtěla mít prodloužené každý den v životě nebo tak něco. A stejně – je to jako část dárku, není to, jako kdybych za ně utrácela svoje VLASTNÍ peníze... a stejně někteří lidi utrácí vlastní peníze za daleko horší věci.
Děvče 1: Oh, totálně!!!
Dý fórs sympatizují s dívčím stylem, kterému se říká drumy yummy (dramy jamy). Jeho nostitelky mají stejně jako D4´s obličej schovaný pod neproniknutelnou vrstvou tekutého podru. Taky mají vyfoukané a natupírované vlasy, nosí úzké džíny a baletky a chodí nakupovat do obřího obchodního centra Dundrum (odtud slovo drumy).
Tož tak v Dublinu. Všem a hlavě těm obyčejným, nudným lidem beze stylu posílám:

Missus Whitehair neboli květáková hlava

V posledních několika měsících jsem měla pocit, že jsem tady v Irsku pěkně zdomestikovala. Až kamarádka Michelle Read mi připomněla, že pro místní jsme pořád tak trochu exoti. Michelle píše scénář k irské mýdlové opeře Fair City a před nedávnem mi zatelefonovala, jestli prý by mé číslo mohla dát lidem ze seriálového castigu, konkrétně paní produkční, která obsazuje role typu „panínesuvámpsaní“. Představitelka Lany, Ruska Tatiana, odchází na mateřskou, vysvětlitla mi Michelle. Na pár měsíců musí zmizet. Podle scénáře bude pohřešovaná, budou po ní pátrat a ve dvou dílech seriálu budou dělat krimi rekonstrukci. A k té rekonstrukci potřebují dublérku.
Jinými slovy ženskou, která vypadá jako z Ruska, ehm, pardon, z východní Evropy a má východoevropský přízvuk. Převážná většina Irů už dokázala zaznamenat, že ve východní Evropě je kromě Ruska taky ještě Polsko. Všechny ostatní země kolem jsou ovšem těžce identifikovatelné okresy těchto mocností, takže je celkem jedno, jestli je člověk Litevec, Čech nebo Maďar. Hlavně, že má orientální, takzvané východoevropské rysy. Nehledě na to, že jsem prý Rusce Tatianě hodně podobná. K posouzení přikládám Tatianinu fotografii:
Ano, možná že když si rukama zakryju obličej, jsem Tatianě podobná, a tak jsem si řekla proč ne... V seriálu jsem ještě nehrála a člověk má prý vyzkoušet všechno. Poslala jsem produkci svoji fotku a během dvou hodin jsem obdržela zprávu tohoto znění: Výborně! Objednáváme vás na čtvrtek a pátek. Evidentně mnoho zájemců neměli.
Ve čtvrtek v osm ráno jsem tedy nastoupila do kostymérny a do maskérny. Nejdřív mě oblékli do bílého tesilového saka a džínů a na nohy nasadili těsné, úzké boty se špičatýma špičkama, na jehlovém podpadku. Pak na mě vizážistka naplácala dvě tuny mejkapu, udělala mi křivé oční linky a nasadila mi bílou paruku. Připadala jsem si jako paní Květáková a taky jsem tak vypadala.
Když jsem přišla „na plac“ do imaginárního seriálového městečka, respektive ulice, kde se natáčí většina exteriérů, všichni na mě zírali jako na zjevení. Ani jsem se tomu nedivila, taky bych zírala na někoho s tak šílenou image. Pár lidí ze štábu se osmělilo, přišlo za mnou a řeklo: „It is scary“ (to je strašidelné). Pokyvovala jsem hlavou a trochu zaraženě děkovala za upřímnost, než jsem pochopila, že za "scary" považují to, jak se originálu, který napodobuju, podobám. Hm... opravdu scary.
Moje čtvrteční scéna spočívala v tom, že jsem měla zavřít vchodové dveře, podívat se vpravo a vlevo, přejít ulici a pokračovat dál směrem kolem obchodů. Jedna zkouška, jednou naostro a ještě jednou s detailem na kabelku. Dvě hodiny čekání a příprav, dvě minuty akce a pak další půl hodiny než jsem tu nádheru ze sebe sundala. Mezitím přestávka na kávu, během níž se mnou chtěl koketovat pán, který hrál chodce na ulici. Pořád si mě prohlížel a když jsem se octla v jeho blízkosti, snažil se vtipně navázat nezávislou konverzaci. Copak se asi stalo s Lanou? ptal se potutelně, na což jsem řekla jen něco jako: Jo jo, copak se asi stalo, he he,... promiňte, už musím a pádila jsem pryč, dřív než pozná, že nemám televizi, ještě jsem neviděla ještě ani jeden díl seriálu a že tudíž moc netuším, o čem bych si s ním povídala. Trochu podezřele si mě prohlížel taky herec, který v seriálu představuje manžela Lany. Když jsme se totiž srazili na chodbě, řekl mi HI a podal mi ruku, což jsem vzala jako výzvu, představila jsem se jako Beta a zeptala se, jak se jmenuje on a co v seriálu dělá. Chvíli se na mě díval jako kdybych byla mírně retardovaná a pak jen zamyšleně odpověděl: David.
V pátek se točilo v exteriérech. Měla jsem celkem dvě scény: v první jsem vybírala peníze z bankomatu a ve druhé jsem měla vyjít z hospody, přejít uličku na druhou stranu a zajít za barák. Coby paní Květáková jsem sklízela nejen úspěch u štamgastů v pubu, ale i u členů štábu. Jeden z nich, který měl na starosti moji kabelku (klíčový předmět rekonstrukce), zapomněl, že nevypadám tak, jak jsem vypadala a začal mě zvát na kafe. Šanci mu ovšem nedala paní produkční Brita, která na mě dávala pozor, kupovala mi kávu, uvolňovala mi místo v minibusu, ve kterém jsem se přepravovala společně s lidmi, kteří v seriálu představují hosty v hospodě, náhodné kolemjdoucí, cestující v MHD, čekající ve frontě, zákazníky v obchodě a podobně, chytala mě za rameno když jsme přecházeli silnici a pořád se mě ptala, jestli jsem OK. Až trochu moc pozornosti na moje gusto, a to ani nemluvím o tom, že se kvůli mně přeorganizovával natáčecí plán na celý příští týden, protože chtěli, abych ve čtvrtek zase někudy prošla, jenže já letím ve čtvrtek ráno domů. A tak se bude scéna točit už ve středu. Poměrně groteskní situace, uvážím-li, že je úplně jedno, komu ten květák nasadí na hlavu, neboť se pod něj lehce schová nejen Češka, ale i Maďarka, Litevka, Ukrajinka či Irka.

Furt prší. Slavila jsem narozeniny. Budu hrát v seriálu.

V Dublinu v posledních šesti týdnech v kuse pršelo. Myslím, že dnes byl první den bez deště. První den, kdy vysvitlo slunko. Četla jsem na IDNES, že u nás hrozí nebezpečí silných UV paprsků. Tady teda hrozí všecko, jen to ne. Všichni jsme pěkně tloustli u počítačů a televizí, protože se nedalo jít ven. Nebo jsme utráceli v hospodách a obchodech, abychom nemuseli na ulici do toho nečasu. Každý den jsme se budili do šedé oblohy. Zatím nejpodivnější léto, jaké jsem kdy zažila. Možná je to odplata za to, že když tady občas pršelo, brali jsme si do huby „typické irské počasí,“ což je podle mě stejně vyprahlé klišé, jako to, že Irové jsou zrzaví, zpívají, nosí zelenou barvu, slaví svátek svatého Patricka a Guinness je pro ně mateřským mlékem.
Páteční večer byl plný překvapení. Měla jsem narozeninovou oslavu jak z amerického múví. Cestou z práce jsem se těšila na plnou ledničku, neb Alda slíbil, že nakoupí, a na to, že si lehnu. Muž doma nebyl a lednička vymetená. Nic nového pod sluncem, říkala jsem si. Na nákup zapomněl, a tak aspoň rychle letěl rychle do zeleniny a k řezníkovi, aby to zachránil. Měla jsem hlad jak vlčák, jenže Jana s Michalem, naši spolubydlící, mi začali vinšovat. Dali jsme si po štamprli a potom jsme se nahoře u počítače dívali na fotky našeho Tomáška. Pak dole klaply dveře a Alda přiběhl, že se mám jít podívat, co všecko přinesl. A když jsem sešla dolů a otevřela dveře do pokoje, asi deset hlav na mě houklo VŠECHNO NEJLEPŠÍ. Během vteřiny byla kuchyň plná jídla a pití a já jsem byla v šoku, a rudla jsem a flekatěla před řadou našich českých kamarádů z Dublinu, kteří mi cpali do rukou krásné dárky. Dostala jsem notýsek, diář, psací pero Parker, krásnou knížku Vanishing Ireland, kabelku, citrusovník, kytky i karty s blahopřáním. Kamarádka Janička, která bude mít každou chvilku mimi, mi dokonce obstarala úchvatně dobrý dort.

Zfoukávala jsem sedmnáct svíček (třicet dva by se jich tam asi už nevešlo :-) ) a taky jsem poprvé v životě dostala to, čemu se říká hobla.

Můj muž, který je občas samé překvapení

Moje krásné kamarádky Kačka a Peťka

Peťka, Alík, Zuzanka, já, Janča, Ivan a Jirka

Milý Aleš mě ovšem nepřekvapil jenom nečekanou páteční narozeninovou oslavou, ale taky dalším nevšedním dárkem. Zatímco vloni jsem od něj k narozeninám dostala meloun, letos to byl externí harddisk. Z elegantní černé skříňky, která má pětisetgigovou paměť, jsem byla tak ohromená, že jsem se po jejím rozbalení zmohla akorát na mírně dementní větu: jé, to je ten další hárdvér? Po druhé, včerejší párty ve městě, která se zase protáhla až do dvou hodin do rána, jsem se ovšem rozhodla, že největší dárek si dám já sama a sice ten, že budu aspoň několik týdnů abstinovat.
No a pokud se týká poslední části nadpisu, zatím pouze konstatuju to, že budu hrát v irské mýdlové opeře Fair City, přesněji řečeno budu tam dělat něco jako mech, v lepším případě lesní vůni. Historky z natáčení popíšu o víkendu neboť „točím“ ve čtvrtek a v pátek. Nevím přesně, jak bych tuto haluz měla komentovat, jediné, co mě napadá je parafrázovat Foresta Gumpa: Můj život je jako strašně drahá bonboniéra. Ta, v níž jsou luxusní a lahodné bonbóny, o které se člověk nechce s nikým dělit a bonbóny s podivně exotickýma příchutěma, které se ale nedají jíst a o které by se s ním nikdo dělit nechtěl.

Červnový deník

To je děs. Už si ani nepamatuju, kdy jsem si naposledy něco psala. Posledních několik týdnů se dělo tolik věcí, že jsem je ani nestačila prožívat, natož je vstřebávat nebo si o nich nedej bože něco psát. Rezignovala jsem na pokus vymyslet souborný nadpis a události uplynulých týdnů popisuji pouze lakonicky.

Thomas Cameron Flynn
... tak se jmenuje můj krásný synoveček. Jak trefně říká pan starý Jura z Velehradu, jméno má jak seržant kavalérie ze Severu proti Jihu. Narodil se ve znamení Blíženců 11. června, jen něco málo o půlnoci. Sestra měla termín 11. června. Hošík bude asi dochvilný, ačkoliv ve vláskách se mu trochu rýsuje irský odstín, což by s tou dochvilností moc nekorespondovalo. Nu, necháme se překvapit. Tato fotografie byla pořízena asi devět hodin po porodu.
Vždycky jsem si myslela, že čerstvě narozená miminka jsou modrá a pomuchlaná. Náš Tomík se ale na svět vyloupl bíložluťounký jako vanilková zmrzlina. Taky tak voněl a kdyby do něj člověk mohl kousnout, určitě by chutnal jako dortík. Dost mě potěšil tím, že se narodil v tu jedinou noc, kterou jsem trávila u našich při své bleskové návštěvě ČR a že jsem ho tudíž mohla vidět a pochovat.

Já su ze Žižkova
Poté, co jsem si pochovala Tomáška, odjela jsem na dva dny do pražské výhně, neboť jsme se s Aldou rozhodli, že investujeme a pořídíme si byt. Z historek o tom, jak si zájemci o nemovitost vybírají rok, a pak se musí pro koupi rozhodnout během jedné vteřiny a vyřídit všechno do dvou hodin, jsem si k srdci vzala pouze druhou část. V úterý jsem viděla šest bytů, ve hře zůstal jeden, ale cítila jsem, že to není to pravé ořechové. Proto jsem se ještě ve středu ráno v internetové kavárně na Náměstí bratří Synků nalogovala na internet a stalo se přesně to, co jsem si vysnila. Byl tam. Skoro 50 metrů čtverečních na Žižkově. Agenta jsem přemluvila, ať prohlídku přesune ze šesti večer na čtyři hodiny neboť zpátky do Dublinu jsem musela odletět v půl deváté. Pár minut před čtvrtou jsme ve starém činžáku vyjeli výtahem do pátého patra. Už číslo bytu a dvoukřídlé zelené dveře se mi moc líbily. První krok do chodby a věděla jsem, že je to ono. Prohlídka byla velmi svižná, potřebovala jsem se jen ujistit, že je všechno tak, jak jsem si myslela, že to bude. Chvíli jsem pak vyhlížela z oken do dvora a v dálce slyšela realitního makléře jak vypráví o tom, jak je dům starý, co, kde, jak, za kolik, kam atakdále a někde uprostřed jeho povídání jsem se k němu otočila a velmi nahlas, aby o tom nebylo žádných pochyb, jsem mu oznámila: „JÁ TO CHCU! A HNED!“ Asi půl hodiny na to jsme seděli v realitní kanceláři a já podepisovala rezervační smlouvu.

Ukradli mi kabelku
O víkendu jsme byli s Káťou a s Jirkou na obědě v Bewleys Cooffee na Grafton street. Klišé: VŽDYCKY s kabelku držím, mám ji kolem sebe omotanou nebo ji aspoň cítím za zády. Tentokrát jsem ji jen hodila pod sebe a když jsem chtěla našim kamarádům ukázat na mapě Prahy kdeže jsem to ten skvělý byt koupila, pardon, rezervovala, zjistila, jsem, že mapu nemám odkud vytáhnout. Několik minut na to jsem běžela naproti do obchodu mobilního operátora, nechala si zablokovat simkartu. Za nemalý peníz jsem si taky nechala zablokovat všechny bankovní karty, načež mi vedoucí kavárny s radostí oznámil, že kabelka se našla na dámské toaletě. Chyběl jen telefon a peníze. Vzhledem k tomu, že moje hotovost v peněžence činila celých osm euro a telefon byl zablokovaný, stejně jako simkarta, nezbylo mi než konstatovat „chudáci zloději!“ Snad jim to za ty nervy ani nestálo.

Trable, s bankou, s telefonem i s poštou
V pondělí jsem si jen tak namátkou zkontrolovala, jestli odešel ve čtvrtek URGENTNĚ poslaný rezervační poplatek. Když se na mě celá hotovost zubila z monitoru počítače jako neodeslaná, udělalo se mi špatně. Irská nekompetentnost některých úředníků z člověka udělá hysterickou paní Kleprtáčkovou, která zvyšuje hlas do fistule, vyžaduje audienci u generálního ředitele, vyhrožuje soudem a chce to dát do novin. Paradoxně to zabírá. Když jsem už potřetí pištěla do telefonu na slečnu v bance ať okamžitě klikne na počítači před sebou na tlačítko SEND, stalo se. A tak jsem si svůj nový telefon mohla konečně prohlédnout a zjistit, co umí. Jenže jsem zjistila akorát to, že má vadné tlačítko a že ho musím vyměnit. A když se mi ho na druhý den podařilo vyměnit, zjistila jsem, že pořád nejdou posílat MMS zprávy neboť, jak odhalil můj operátor, byla vadná ta vyměněná simkarta. Do toho mi zhruba od středy začaly chodit zprávy od paní Jindřišky, která nám vyřizuje úvěr u Lišky: Vaše přeložené a ověřené pracovní smlouvy a dokumenty o příjmech, nutné k vyřízení úvěru, ani dnes nepřišly. Je tomu již čtrnáct dní. Doporučený veledůležitý dopis se ztratil někde na cestě mezi Irskem a Českou republikou. Irové tvrdí, že to poslali a Češi, že jim nic nepřišlo a že to může být jedině ve Francii nebo v Německu, kudy k nám chodí doporučená pošta z exotických končin, které jsou za hranicemi těchto dvou zemí. Počítám, že máme za sebou expozici, kolizi, krizi, peripetii i katastrofu a že až to vyřídíme a pošleme podruhé, dočkáme se očistné katarze neboli happyendu.

Eddie Irwine zvítězil
Slavného automobilového závodníka jsem fotografovala předevčírem. Jednička není jen ve Formuli, ale také na žebříčku hlupáků, které jsem kdy měla před objektivem. Pravda, od člověka, který tvrdí, že nejdůležitější v životě jsou peníze, že nechce mít děti, protože nechce problémy, chlubí se tím, že nic nedělá, v diskusním pořadu prohlásil, že Parkinsonova choroba je blbost, která ho vůbec nezajímá a na rozdíl od slečny, která říká, že s ním chodí už dva roky, prohlašuje, že žádný vztah nemá, jsem neočekávala mnoho. Respektive nic. Přesněji řečeno jsem ho vůbec neřešila. Fotili jsme v jeho dublinském baru Cocoon. Dvacet minut: Eddie, můžete si prosím sednout? NE. Eddie, můžete se, prosím, trochu usmát? NE. Eddie, můžeme jít udělat nějakou fotku ven? NE. Eddie, můžete si, prosím přestat číst menu a podívat se do objektivu? NE. Bylo to směšně smutné. Jako fotit malého kluka, který má sbírku angličáků, stal se proto celebritou, maminka se o něj stará a koupila mu úplně všechno, jenomže mu zatajila, proč se říká prosím a děkuju, že se ve společnosti jí vidličkou a že když něco chce, stačí když si o to řekne, nemusí hned křičet a plakat. Bohužel, v Eddieho případě je na pár facek už pozdě.

Měla by tu teď být asi jeho fotka, ale myslím, že už tak jsem tomu hlupákovi věnovala až moc místa. A tak místo toho přikládám ještě dva obrázky našeho nového člena rodiny, malého Tomáška, jehož narození je bezesporu zatím tou nejdůležitější a nejkrásnější událostí letošního roku.