Furt prší. Slavila jsem narozeniny. Budu hrát v seriálu.

V Dublinu v posledních šesti týdnech v kuse pršelo. Myslím, že dnes byl první den bez deště. První den, kdy vysvitlo slunko. Četla jsem na IDNES, že u nás hrozí nebezpečí silných UV paprsků. Tady teda hrozí všecko, jen to ne. Všichni jsme pěkně tloustli u počítačů a televizí, protože se nedalo jít ven. Nebo jsme utráceli v hospodách a obchodech, abychom nemuseli na ulici do toho nečasu. Každý den jsme se budili do šedé oblohy. Zatím nejpodivnější léto, jaké jsem kdy zažila. Možná je to odplata za to, že když tady občas pršelo, brali jsme si do huby „typické irské počasí,“ což je podle mě stejně vyprahlé klišé, jako to, že Irové jsou zrzaví, zpívají, nosí zelenou barvu, slaví svátek svatého Patricka a Guinness je pro ně mateřským mlékem.
Páteční večer byl plný překvapení. Měla jsem narozeninovou oslavu jak z amerického múví. Cestou z práce jsem se těšila na plnou ledničku, neb Alda slíbil, že nakoupí, a na to, že si lehnu. Muž doma nebyl a lednička vymetená. Nic nového pod sluncem, říkala jsem si. Na nákup zapomněl, a tak aspoň rychle letěl rychle do zeleniny a k řezníkovi, aby to zachránil. Měla jsem hlad jak vlčák, jenže Jana s Michalem, naši spolubydlící, mi začali vinšovat. Dali jsme si po štamprli a potom jsme se nahoře u počítače dívali na fotky našeho Tomáška. Pak dole klaply dveře a Alda přiběhl, že se mám jít podívat, co všecko přinesl. A když jsem sešla dolů a otevřela dveře do pokoje, asi deset hlav na mě houklo VŠECHNO NEJLEPŠÍ. Během vteřiny byla kuchyň plná jídla a pití a já jsem byla v šoku, a rudla jsem a flekatěla před řadou našich českých kamarádů z Dublinu, kteří mi cpali do rukou krásné dárky. Dostala jsem notýsek, diář, psací pero Parker, krásnou knížku Vanishing Ireland, kabelku, citrusovník, kytky i karty s blahopřáním. Kamarádka Janička, která bude mít každou chvilku mimi, mi dokonce obstarala úchvatně dobrý dort.

Zfoukávala jsem sedmnáct svíček (třicet dva by se jich tam asi už nevešlo :-) ) a taky jsem poprvé v životě dostala to, čemu se říká hobla.

Můj muž, který je občas samé překvapení

Moje krásné kamarádky Kačka a Peťka

Peťka, Alík, Zuzanka, já, Janča, Ivan a Jirka

Milý Aleš mě ovšem nepřekvapil jenom nečekanou páteční narozeninovou oslavou, ale taky dalším nevšedním dárkem. Zatímco vloni jsem od něj k narozeninám dostala meloun, letos to byl externí harddisk. Z elegantní černé skříňky, která má pětisetgigovou paměť, jsem byla tak ohromená, že jsem se po jejím rozbalení zmohla akorát na mírně dementní větu: jé, to je ten další hárdvér? Po druhé, včerejší párty ve městě, která se zase protáhla až do dvou hodin do rána, jsem se ovšem rozhodla, že největší dárek si dám já sama a sice ten, že budu aspoň několik týdnů abstinovat.
No a pokud se týká poslední části nadpisu, zatím pouze konstatuju to, že budu hrát v irské mýdlové opeře Fair City, přesněji řečeno budu tam dělat něco jako mech, v lepším případě lesní vůni. Historky z natáčení popíšu o víkendu neboť „točím“ ve čtvrtek a v pátek. Nevím přesně, jak bych tuto haluz měla komentovat, jediné, co mě napadá je parafrázovat Foresta Gumpa: Můj život je jako strašně drahá bonboniéra. Ta, v níž jsou luxusní a lahodné bonbóny, o které se člověk nechce s nikým dělit a bonbóny s podivně exotickýma příchutěma, které se ale nedají jíst a o které by se s ním nikdo dělit nechtěl.