Missus Whitehair neboli květáková hlava

V posledních několika měsících jsem měla pocit, že jsem tady v Irsku pěkně zdomestikovala. Až kamarádka Michelle Read mi připomněla, že pro místní jsme pořád tak trochu exoti. Michelle píše scénář k irské mýdlové opeře Fair City a před nedávnem mi zatelefonovala, jestli prý by mé číslo mohla dát lidem ze seriálového castigu, konkrétně paní produkční, která obsazuje role typu „panínesuvámpsaní“. Představitelka Lany, Ruska Tatiana, odchází na mateřskou, vysvětlitla mi Michelle. Na pár měsíců musí zmizet. Podle scénáře bude pohřešovaná, budou po ní pátrat a ve dvou dílech seriálu budou dělat krimi rekonstrukci. A k té rekonstrukci potřebují dublérku.
Jinými slovy ženskou, která vypadá jako z Ruska, ehm, pardon, z východní Evropy a má východoevropský přízvuk. Převážná většina Irů už dokázala zaznamenat, že ve východní Evropě je kromě Ruska taky ještě Polsko. Všechny ostatní země kolem jsou ovšem těžce identifikovatelné okresy těchto mocností, takže je celkem jedno, jestli je člověk Litevec, Čech nebo Maďar. Hlavně, že má orientální, takzvané východoevropské rysy. Nehledě na to, že jsem prý Rusce Tatianě hodně podobná. K posouzení přikládám Tatianinu fotografii:
Ano, možná že když si rukama zakryju obličej, jsem Tatianě podobná, a tak jsem si řekla proč ne... V seriálu jsem ještě nehrála a člověk má prý vyzkoušet všechno. Poslala jsem produkci svoji fotku a během dvou hodin jsem obdržela zprávu tohoto znění: Výborně! Objednáváme vás na čtvrtek a pátek. Evidentně mnoho zájemců neměli.
Ve čtvrtek v osm ráno jsem tedy nastoupila do kostymérny a do maskérny. Nejdřív mě oblékli do bílého tesilového saka a džínů a na nohy nasadili těsné, úzké boty se špičatýma špičkama, na jehlovém podpadku. Pak na mě vizážistka naplácala dvě tuny mejkapu, udělala mi křivé oční linky a nasadila mi bílou paruku. Připadala jsem si jako paní Květáková a taky jsem tak vypadala.
Když jsem přišla „na plac“ do imaginárního seriálového městečka, respektive ulice, kde se natáčí většina exteriérů, všichni na mě zírali jako na zjevení. Ani jsem se tomu nedivila, taky bych zírala na někoho s tak šílenou image. Pár lidí ze štábu se osmělilo, přišlo za mnou a řeklo: „It is scary“ (to je strašidelné). Pokyvovala jsem hlavou a trochu zaraženě děkovala za upřímnost, než jsem pochopila, že za "scary" považují to, jak se originálu, který napodobuju, podobám. Hm... opravdu scary.
Moje čtvrteční scéna spočívala v tom, že jsem měla zavřít vchodové dveře, podívat se vpravo a vlevo, přejít ulici a pokračovat dál směrem kolem obchodů. Jedna zkouška, jednou naostro a ještě jednou s detailem na kabelku. Dvě hodiny čekání a příprav, dvě minuty akce a pak další půl hodiny než jsem tu nádheru ze sebe sundala. Mezitím přestávka na kávu, během níž se mnou chtěl koketovat pán, který hrál chodce na ulici. Pořád si mě prohlížel a když jsem se octla v jeho blízkosti, snažil se vtipně navázat nezávislou konverzaci. Copak se asi stalo s Lanou? ptal se potutelně, na což jsem řekla jen něco jako: Jo jo, copak se asi stalo, he he,... promiňte, už musím a pádila jsem pryč, dřív než pozná, že nemám televizi, ještě jsem neviděla ještě ani jeden díl seriálu a že tudíž moc netuším, o čem bych si s ním povídala. Trochu podezřele si mě prohlížel taky herec, který v seriálu představuje manžela Lany. Když jsme se totiž srazili na chodbě, řekl mi HI a podal mi ruku, což jsem vzala jako výzvu, představila jsem se jako Beta a zeptala se, jak se jmenuje on a co v seriálu dělá. Chvíli se na mě díval jako kdybych byla mírně retardovaná a pak jen zamyšleně odpověděl: David.
V pátek se točilo v exteriérech. Měla jsem celkem dvě scény: v první jsem vybírala peníze z bankomatu a ve druhé jsem měla vyjít z hospody, přejít uličku na druhou stranu a zajít za barák. Coby paní Květáková jsem sklízela nejen úspěch u štamgastů v pubu, ale i u členů štábu. Jeden z nich, který měl na starosti moji kabelku (klíčový předmět rekonstrukce), zapomněl, že nevypadám tak, jak jsem vypadala a začal mě zvát na kafe. Šanci mu ovšem nedala paní produkční Brita, která na mě dávala pozor, kupovala mi kávu, uvolňovala mi místo v minibusu, ve kterém jsem se přepravovala společně s lidmi, kteří v seriálu představují hosty v hospodě, náhodné kolemjdoucí, cestující v MHD, čekající ve frontě, zákazníky v obchodě a podobně, chytala mě za rameno když jsme přecházeli silnici a pořád se mě ptala, jestli jsem OK. Až trochu moc pozornosti na moje gusto, a to ani nemluvím o tom, že se kvůli mně přeorganizovával natáčecí plán na celý příští týden, protože chtěli, abych ve čtvrtek zase někudy prošla, jenže já letím ve čtvrtek ráno domů. A tak se bude scéna točit už ve středu. Poměrně groteskní situace, uvážím-li, že je úplně jedno, komu ten květák nasadí na hlavu, neboť se pod něj lehce schová nejen Češka, ale i Maďarka, Litevka, Ukrajinka či Irka.