Zelenočervený svět a rekvalifikace

Uplynulý víkend byl božský... první po několika týdnech, kdy jsem nefotila a měla jsem opravdové dva dny volna. Aleš hrál s Walkperson (http://www.myspace.com/walkperson) v sobotu Galway, a tak jsem se vypravila na samotářský výlet do nedalekého Skerries, přímořské vesnice asi 35 minut vlakem od Dublinu. Samotářské výlety mám hrozně moc ráda, většinou při nich zažívám větší dobrodružství než když cestuju s někým, kdo na mě musí čekat, kdo nechce jen tak sedět a zevlovat, kdo se nerad baví s podivíny a kdo chce být za světla doma. V sobotu jsem ale žádnou zvláštní příhodu nezažila. Asi jsem si to tak trochu vymodlila, protože po těch týdnech šílenství jsem měla akorát tak chuť civět do moře a chodit po pláži. V hospodě mi prodali čokoládu do kelímku, a tak jsem si hověla v písku s tou instantní chutí na rtech a přemýšlela jsem, jak obrovské mám štěstí, že si prostě jen tak můžu vyjet k moři. Že časový interval mezi tím, kdy si dám do batohu klíče poté, co zamknu dům a kdy si do stejného batohu uložím první oblázek z pláže, většinou nepřesáhne hodinu a půl. Taky jsem se snažila spočítat, kolika lidem tady na ostrově jsem musela vypravovat, jaké to bylo, když jsem poprvé v devatenácti letech uviděla moře.
A přemýšlela jsem o spoustě dalších prkotin, ani knížku jsem si neotevřela. Výsledkem mého výletu bylo, že když jsem se večer vrátila do Dublinu, koupila jsem si v drogerii krém proti vráskám a umělé nehty. A zatímco byl Aleš na cestě z Galway, já jsem si ty nehty nalepila, pak jsem si je ostříhala, protože se mi zdály až příliš dlouhé, no a někdy kolem půlnoci jsem je odlakovačem seškrabávala.
Aleš se vrátil asi v půl třetí a ráno mi vyprávěl, že ho domů přivezl kytarista Andrew, který je barvoslepý, a to tak, že nerozezná červenou a zelenou barvu. Krom toho, že je Andrew řidič, je také geodet nebo něco takového a musí číst v mapách, v nichž červená a zelená barva tvoří velmi signifikantní komponenty, jinak řečeno, když to blbě uhodne, může namísto dálnice zakreslit klidně malebnou cestu krajinou. Asi to není žádná sranda, protože zelené jsou dost podstatné věci, třeba zelená vlajka v automobilových závodech, která značí konec nebezpečí a znovuspuštění závodu. Zelení jsou ekologičtí aktivisté i mimozemšťani, zelená je barva islámu a zelená se používá ke kamufláži, třeba u vojenských uniforem. Mimoto lidé jako Andrew asi nikdy nepoznají, jaké to je, když někdo zezelená závistí. A nepoznat červenou je asi ještě horší. Krev, komunisti, učitelské poznámky, Karkulka... Dluhy v účetnictví se prý taky vyznačují červenou. (Možná je lepší vystačit si s výkladem, jaký červené přisuzují v čínské kultuře. Tam je to barva štěstí.)
Krásně líný víkend, během něhož jsem dokonce stihla konečně odepsat na některé maily z června (aby toho nebylo málo, napsala jeden navíc, jakési paní, jejíž jméno se shoduje se jménem mé bývalé spolužačky z výšky, a která mi odpověděla Ahoj Bětko, zřejmě se jedná o omyl, na srazu jsem s Vámi nebyla a neznám Vás...proto vám to posílám zpět), tak tento krásný víkend završil můj otec neuvěřitelnými telefonními historkami z rekvalifikačního kurzu. Především musím říct, že můj táta je vynikající keramik, který nemá z čeho hradit zdravotní a sociální pojištění, neboť poptávka po jeho kvalitní užitkové keramice ani zdaleka nedosahuje poptávky po malých, levných, barevných keramických dárkových předmětech. Na umprumce sochal a maloval a naučil se točit hrnce, květináče, talíře, vázy a spoustu dalších věcí. A jelikož nechtěl nikdy slevit ze svých standardů a radši by se upil k smrti než vyráběl růžové pokladničky ve tvaru prasátek, jezdí teď do Brodu, kde se společně s dalšími nezaměstnanými a neuplatněnými kolegy učí „jak správně telefonovat“, „jak napsat CV“, „jak správně stisknout ruku při seznamování“ a podobné užitečné věci. Vyprávěl mi třeba, jak měl s paní, která sedí vedle něj v lavici, předvést přijímací pohovor, ve kterém bude on představovat ředitele lázní Luhačovice a ta paní, říkejme jí třeba paní Týfová, uchazečku o práci. Domluvili se prý den dopředu na otázkách, jenže paní Týfová pak nepřišla, protože jí onemocnělo dítě, a tak musel otec nečekaně improvizovat s lektorkou, která mu kladla poměrně záludné otázky. Při podobném rozhovoru prý úplně vymatněla už tak dost nekomunikativní paní Pohrabáčová z Květné, která by chtěla získat místo uklízečky, a které se zákeřný instruktor zeptal, jestli dává přednost „klasice“, čili smetáku a hadru nebo mopu a ekologickým čistícím prostředkům. Já bych asi řekla ten mop a ekologické, k čemuž bych si pouštěla klasiku. V každém případě dávám svému tátovi zelenou za odvahu, nadhled a nadšení jaké vkládá do druhého levelu tohoto vzdělávacího programu, což jsou počítače. Přísahám, že až mi pošle první mail, napíšu o tom celou kapitolu.

Jeden pytel

Tak se občas dívám na google analytics (občas znamená, že špízuju průměrně každý druhý den) a podle grafů o sledovanosti mých stránek vím, že se na tento blog pravidelně připojuje asi tak deset lidí. Hlavně jim, vám, se tedy moc omlouvám za to, že jsem nepsala. Jako obvykle se začátkem srpna, v podstatě den poté, co jsme se vrátili z Česka zpátky do Dublinu, strhla lavina nejrůznějších událostí a spousta focení a bylo toho tolik, že se to ani nebudu obtěžovat všechno naházet do Jednoho pytle. Kromě toho, že jsem úplně podlehla hudebnímu kouzlu irského folkového zpěváka a kytaristy Damiena Rice (i teď ho mám ve sluchátkách), fotila jsem před třemi týdny v Portugalsku irského trubadúra Daniella O´Donnella, který žádné kouzlo nemá. Část focení probíhala na vinicích britského country-popového barda Cliffa Richarda, který mi taky chvíli pózoval před fotoaparátem. Měl sice strach z toho, aby mu vítr nerozcuchal pečlivě učesané vlasy (myslím, že je měl nalepené nebo nastřelené nebo tak něco) a možná i z toho, aby se mu neodloupla maska z obličeje, ale ochotně se usmíval, respektive ukazoval dokonale vybělený chrup. Jeho o něco míň slavnější kamarád Daniel mi něčím strašně připomínal Jožku Černého. Jožku, kterému se hlavou přehnala americká country.... Na fotografii pózují společně s dalšími svými slavnými parťáky, jako je třeba Cilla Black (ta úplně vlevo), zpěvačka, herečka a moderátorka, kterou v roce 1963 objevil v Liverpoolu manažer Beatles Brian Epstein. Ano, tato fotografie sice vypadá jako kdyby oživl tvůrčí tým seriálu Dallas, nebyla však pořízena na přelomu 70. a 80. let, nýbrž v srpnu 2007 mým fotoaparátem.

Když se tak na ten obrázek dívám, vybavují se mi některé scény z filmu Smrt jí sluší. A taky mi připadá, že starší lidé bez vrásek vypadají ještě starší než babičky a děděčci, kteří vrásky mají. Asi by mě ukamenovali, všichni, jeden jako druhý, kdyby si tohle přečetli, protože za obličejové liftingy a odsátí tuků jistě utratili dost peněz. Abych ovšem k podobnému kroku nemusela taky jednou přistoupit, rozhodla jsem se, že začnu chodit do posilovny. Včera jsem měla první schůzku s trenérem. Mladým, celkem pohledným a nesympatickým Irem, který si mě posadil v miniaturní kanceláři ke stolu a když jsem vyplnila dva dotazníky, začal mi měřit špeky. Takovým měřidlem, které vypadalo jako to kulaté pravítko, kterým nám na základní škole měřili obličej kvůli velikosti plynových masek. Čísla si zapsal, a pak mi zakázal jíst chleba, rýži a těstoviny a nařídil mi zvedat ČINKY!!! Nějak nereflektoval to, že musím jíst, protože focení je fyzicky dost namáhavá činnost, ani to, že se při práci potřebuju hýbat a nemůžu si dovolit, aby mě bolely svaly. Pořád mi opakoval „tú wíks an jó gono bi láfin“ ... dva týdny a budeš vysmátá. No, chci to vidět. Ale vysmátá jsem byla už tak trochu minulý týden, protože to, že docela dost pracuju naopak reflektoval můj šéf a dokonce dvakrát mě pochválil. Ještě dva týdny a řeknu si o zvýšení platu... Ale po pravdě řečeno, ta skutečná satisfakce přichází když se třeba dívám na obrázky Kateřiny, Alexe a maličkého Tomíka, které jsem pořídila doma.Přesně dva měsíce po Tomově narození přišlo na svět další miminko, malá Emilka Mikitová, krásný bobík, který to přistání tady na Zemi neměl moc jednoduché a který dal mamince Janě a tátovi Ivanovi pěkně zabrat. Jo, jo, všude se to hemží miminama, jen já furt nic, ale už aspoň vím, že je to proto, že mám jakési popletené hormony. Léky ale nedostanu dřív než za dva měsíce, protože nikde v nemocnici nemají pět minut, aby mi napsali recept dřív. Říká se, že "když pánbůh dělal čas, udělal ho hodně" a nejvíc zřejmě tady v Irsku. Nevadí, když mi bude nejhůř, pořád ještě můžu zajít na radu k Liz, která si zakládá webovou stránku o zdraví a kráse a chystá se dělat kurzy, na kterých se bude dělit se svými zkušenostmi v této oblasti. Patrně bude přednášet o tom, jak vydržet týdenní mejdan, jak se nestát závislý na kokainu přesto, že ho šňupám každý týden, které prášky brát, když nemůžu spát a tak dále...
Ale jinak musím souhlasit s HanouG, ahoj Hani, která mi napsala komentář k minulému příspěvku, v tom, že lidi jsou tu takoví jacísi veselejší a víc v pohodě, i když tady všechno strašně dlouho trvá, i když nejsou tak hezcí ani tak chytří jako lidi u nás doma a i když tady furt prší.... Doma se nám ale tentokrát moc líbilo, hlavně na filmovce v Hradišti, protože to tam žilo a byla tam úžasná atmosféra a náladu nám nezkazil ani pán večer v hospodě na zahrádce Gyros baru, kde hrála jazzová kapela, který nám řekl, že kvůli tomu, že jsme si povídali, zkazili jsme mu celý večer a že jsme hluční a agresivní. S o to větší chutí jsme mu pak předvedli, jak hluční a agresivní dokážeme být na pódiu, protože část té jazzové kapely byli naši kluci z Lady Bětky, se kterýma jsme si mohli tři kousky zahrát. A když nás tak doprovázel Jirka Mottl na saxofon, Evžen Nožička na bicí a Pavlík Procházka na klavír (jinak už s nimi zpívá Anička Mottlová a na basu hraje Ondra) , uvědomili jsme si, že nám to hraní moc chybí a dali jsme s varhaníkem Joshem, kterého známe z kostela, dohromady takové malé trio. Ale o tom až příště...