Zelenočervený svět a rekvalifikace

Uplynulý víkend byl božský... první po několika týdnech, kdy jsem nefotila a měla jsem opravdové dva dny volna. Aleš hrál s Walkperson (http://www.myspace.com/walkperson) v sobotu Galway, a tak jsem se vypravila na samotářský výlet do nedalekého Skerries, přímořské vesnice asi 35 minut vlakem od Dublinu. Samotářské výlety mám hrozně moc ráda, většinou při nich zažívám větší dobrodružství než když cestuju s někým, kdo na mě musí čekat, kdo nechce jen tak sedět a zevlovat, kdo se nerad baví s podivíny a kdo chce být za světla doma. V sobotu jsem ale žádnou zvláštní příhodu nezažila. Asi jsem si to tak trochu vymodlila, protože po těch týdnech šílenství jsem měla akorát tak chuť civět do moře a chodit po pláži. V hospodě mi prodali čokoládu do kelímku, a tak jsem si hověla v písku s tou instantní chutí na rtech a přemýšlela jsem, jak obrovské mám štěstí, že si prostě jen tak můžu vyjet k moři. Že časový interval mezi tím, kdy si dám do batohu klíče poté, co zamknu dům a kdy si do stejného batohu uložím první oblázek z pláže, většinou nepřesáhne hodinu a půl. Taky jsem se snažila spočítat, kolika lidem tady na ostrově jsem musela vypravovat, jaké to bylo, když jsem poprvé v devatenácti letech uviděla moře.
A přemýšlela jsem o spoustě dalších prkotin, ani knížku jsem si neotevřela. Výsledkem mého výletu bylo, že když jsem se večer vrátila do Dublinu, koupila jsem si v drogerii krém proti vráskám a umělé nehty. A zatímco byl Aleš na cestě z Galway, já jsem si ty nehty nalepila, pak jsem si je ostříhala, protože se mi zdály až příliš dlouhé, no a někdy kolem půlnoci jsem je odlakovačem seškrabávala.
Aleš se vrátil asi v půl třetí a ráno mi vyprávěl, že ho domů přivezl kytarista Andrew, který je barvoslepý, a to tak, že nerozezná červenou a zelenou barvu. Krom toho, že je Andrew řidič, je také geodet nebo něco takového a musí číst v mapách, v nichž červená a zelená barva tvoří velmi signifikantní komponenty, jinak řečeno, když to blbě uhodne, může namísto dálnice zakreslit klidně malebnou cestu krajinou. Asi to není žádná sranda, protože zelené jsou dost podstatné věci, třeba zelená vlajka v automobilových závodech, která značí konec nebezpečí a znovuspuštění závodu. Zelení jsou ekologičtí aktivisté i mimozemšťani, zelená je barva islámu a zelená se používá ke kamufláži, třeba u vojenských uniforem. Mimoto lidé jako Andrew asi nikdy nepoznají, jaké to je, když někdo zezelená závistí. A nepoznat červenou je asi ještě horší. Krev, komunisti, učitelské poznámky, Karkulka... Dluhy v účetnictví se prý taky vyznačují červenou. (Možná je lepší vystačit si s výkladem, jaký červené přisuzují v čínské kultuře. Tam je to barva štěstí.)
Krásně líný víkend, během něhož jsem dokonce stihla konečně odepsat na některé maily z června (aby toho nebylo málo, napsala jeden navíc, jakési paní, jejíž jméno se shoduje se jménem mé bývalé spolužačky z výšky, a která mi odpověděla Ahoj Bětko, zřejmě se jedná o omyl, na srazu jsem s Vámi nebyla a neznám Vás...proto vám to posílám zpět), tak tento krásný víkend završil můj otec neuvěřitelnými telefonními historkami z rekvalifikačního kurzu. Především musím říct, že můj táta je vynikající keramik, který nemá z čeho hradit zdravotní a sociální pojištění, neboť poptávka po jeho kvalitní užitkové keramice ani zdaleka nedosahuje poptávky po malých, levných, barevných keramických dárkových předmětech. Na umprumce sochal a maloval a naučil se točit hrnce, květináče, talíře, vázy a spoustu dalších věcí. A jelikož nechtěl nikdy slevit ze svých standardů a radši by se upil k smrti než vyráběl růžové pokladničky ve tvaru prasátek, jezdí teď do Brodu, kde se společně s dalšími nezaměstnanými a neuplatněnými kolegy učí „jak správně telefonovat“, „jak napsat CV“, „jak správně stisknout ruku při seznamování“ a podobné užitečné věci. Vyprávěl mi třeba, jak měl s paní, která sedí vedle něj v lavici, předvést přijímací pohovor, ve kterém bude on představovat ředitele lázní Luhačovice a ta paní, říkejme jí třeba paní Týfová, uchazečku o práci. Domluvili se prý den dopředu na otázkách, jenže paní Týfová pak nepřišla, protože jí onemocnělo dítě, a tak musel otec nečekaně improvizovat s lektorkou, která mu kladla poměrně záludné otázky. Při podobném rozhovoru prý úplně vymatněla už tak dost nekomunikativní paní Pohrabáčová z Květné, která by chtěla získat místo uklízečky, a které se zákeřný instruktor zeptal, jestli dává přednost „klasice“, čili smetáku a hadru nebo mopu a ekologickým čistícím prostředkům. Já bych asi řekla ten mop a ekologické, k čemuž bych si pouštěla klasiku. V každém případě dávám svému tátovi zelenou za odvahu, nadhled a nadšení jaké vkládá do druhého levelu tohoto vzdělávacího programu, což jsou počítače. Přísahám, že až mi pošle první mail, napíšu o tom celou kapitolu.