Jak Emil potkal Karla. Bohužel.

Dnes se stala SUPERVĚC. Tata Emil mi poslal e-mail. O tom, že měli na oběd smažený květák a že se mu zdál strašný sen, ve kterém jediným kliknutím zničil počítač tak, že rovnou na stole vybuchl. Nechci dělat ramena, ale mám dost důvodů myslet si, že je to asi úplně první e-mail v jeho životě. Není to tak dávno, co v rámci rekvalifikačního kurzu pracovního úřadu v Uherském Hradišti začal navštěvovat kurz počítačů. Bohužel místo toho, aby je tam učili užitečné věci – gůglovat, surfovat, stahovat si muziku a filmy a orientovat se v seznamce, učí je, jak ve wordu kopírovat složku A do složky D a celou složku D pak do již dříve vytvořené složky B. No prostě hovadiny. Asi tak, jako když nám v angličtině místo procvičování vět typu I love eating a I keep smiling, vysvětlovali, co to je gerundium.
To kopírování složek mi nějak vzdáleně připomnělo základy programování s robotem Karlem v prváku na gymplu. Pokud si vzpomínám, měla to být jakási hra s diagramy, která nám měla hravou formou přiblížit jednoduché programátorské operace. Ve skutečnosti se jednalo o nepřehlednou změť velmi nesourodých kroků, které měly Karla přivést z bodu A do bodu B a které byly údajně „logické“ a kdo tomu nerozuměl, byl úplný debil, protože to bylo přece tak jednoduché! Ačkoliv se dnes považuju za docela zdatného uživatele PC, myslím, že do druháku jsem se dostala jenom proto, že Karel nebyl profilový předmět. Že základy programování byly tehdy něco vedlejšího, nepovinně volitelného, něco asi jako školní družina. Kdoví, kde je dnes Karlovi konec. Díky bohu se v mém životě už nikdy neobjevil. Bohužel se objevil v životě mého otce, samozřejmě kdy jindy než v době, kdy se konečně odhodlal učinit přítrž své počítačové negramotnosti.
V životě je to tak zkrátka zařízeno. Bohužel... když... Bohužel jsme se skamarádili se sousedy až když se stěhujeme. Bohužel luxusní auta mívají lidi tehdy až když si můžou dovolit všude jezdit taxíkem. Bohužel drahou kosmetiku v dárkových balíčcích dostávají zdarma ženy až když jsou v postavení, kdy si ji můžou samy koupit. Bohužel člověk, na kterého čekáte, se objeví, až když už opravdu musíte odejít. Bohužel Karla potkáte, když nechcete.
Bohudík se v uplynulých dnech stalo v mém životě dost hezkých věcí, třeba vynikající pěvecký workshop s francouzským lektorem který se jmenuje Jasmin Martorell. S několika účastníky jsme dvoudenní maratón rozdýchávání, zívání, kňourání a halekání slabik ňo-hó zakončili vydatnou nedělní večeří v oblíbené občerstvovně Bewleys na Grafton street a kolem půlnoci, opojeni vínem značky Fat Bastard, se nám za příjemného mrholení a za doprovodu saxofonisty Andreho podařilo tuto ulici roztančit.
Taky jsme dali s Aldou dohromady jazzové trio. Hrajeme s úžasným klavíristou Joshem Jonstonem, který byl asi dvakrát v Česku, a sice v Praze a potom, cituji doslova – v takovém městě s neuvěřitelně dlouhým a divným jménem, které asi nebudeš znát... Ugersche Gradyšde se to jmenovalo. Zírala jsem na něj jako trubka než mi došlo, že doopravdy myslí Hradiště, kde jsem se narodila a kde je rodina a kamarádi. A Josh si myslel, že na něj zírám proto, že jsem takový nesmysl v životě neslyšela a začal mi vysvětlovat, že je tam každé léto letní filmová škola a že před třemi lety byla o irském filmu a on tam na klavír doprovázel němý film, který natočil jeho strýc. A že byl při té příležitosti taky na koncertě The Frames s Glenem Hansardem. No a potom zase zíral on, když jsem se nadechla a vyklopila, že v tom městě s nesmyslným jménem bydlím a na Frames jsem byla taky. Jo, jo, svět je malej a o náhody tu není nouze. A jak říká moje maminka, k tomu ke všemu mám štěstí víc než rozumu. Podařilo se nám pronajmout náš zánovní pražský byt jednomu šikovnému panu řemeslníkovi, který si jen tak, aby se mu tam hezky bydlelo, položil plovačku do kuchyně, přemontoval zásuvky, protože byly dost nešťastně rozmístěné, a taky si vyčistil sklep, opravil zámek a vůbec. Já se jen modlím, abychom nic z tohoto nemuseli za pár týdnů dělat taky. Stěhujeme se pryč z našeho Drimnaghu, z domku 156 s tyrkysově modrými dveřmi a neuvěřitelný čtvrtý rok našeho pobytu na zeleném ostrově začneme úplně někde jinde. Jestli bude poslední, nedokážu zatím stoprocentně říct, ale pravda je, že se nám už začíná docela dost stýskat a že jsme si za ty tři roky aspoň ujasnili to, že až se vrátíme, bude to do města s tím dlouhým, podivným a nesmyslným jménem.