Budeme mít miminko

Vypadá to, že jsem svůj internetový zápisník pověsila na hřebík, ale já jsem si jenom dala takovou pauzu... poněvadž poslední události v mém životě jsem nechtěla moc veřejně vytrubovat neb jsem docela pověrčivá. No, né že by si tento zápisník masivně četli masy lidí, většina úderů na stránku je podle googlova šmírovacího programu analytics zcela náhodná. Ale i tak. A krom toho jsem si psala jsem si úplně jiný deníček. Pro někoho jiného, kdo o tom ještě neví, pro človíčka, na kterého myslím každý den, i když netuším, jak vypadá, ani jak se jmenuje. Moje a Aldovo mimi, které roste v teple mého bříška hezky obaleného špéčkem, teď měří osm centimetrů (to mimi, špek má daleko víc), má úplně všechno – oči, pusu, nos, uši, ruce i nohy, tluče mu srdíčko, hýbe prstečkama, prostě je to skoro hotový malý člověk. Tak o té či o tom jsem nemohla mluvit, páč se to nemá aspoň ty první tři měsíce. Ale psala jsem tomu mimi zápisníček, a píšu pořád, který mu dám k osmnáctinám. Mnó, asi to zní jako dosti velkohubý plán, ale člověk má mít plány a má se těšit. A já se těším na to, jak moje slova, tepaná zlatým písmem, vstoupí do historie. Minimálně do rodinné historie: Milý deníčku. Dnes je mi zas blbě. Naštěstí jsem ani dnes nezvracela. Mám chuť na rajčata, kečup si dávám i na zmrzlinu a jsem strašně unavená. Nádhera. Jak nečekané, jak překvapivé.
Nevím, jak tento zvláštní čas prožívají ostatní normální budoucí maminky. Víme, že spoustě z nich je zezačátku špatně a zima a že jsou emocionálně nevyrovnané a unavené. Ale co ty drobnosti, které dotváří celkový obraz? Jak se tvářil partner? Jak přesně byla zformulována věta čekáme spolu dítě? Kde byla vyřčena? Pláče žena radostí nebo si spíš říká to snad ještě ne, ještě chvilku to mohlo počkat...? Zplození nového života je radost a žena má podle fyziologických zákonitostí zkrásnět. Takže všichni kolem ní se ptají, jestli má radost partner a rodiče budoucí maminky a říkají jí vypadáš skvěle a ptají se, jestli už jí roste bříško. Ale jak se opravdu cítí ona? Krásná? Výjimečná? Zpomalená? Poďobaná?
Jo, už jsem na to kápla, jak tak o tom přemýšlím: Každý to má jinak.
Tak třeba já se v posledních dvou letech, díky práci pro časopis VIP pohybuju v kruzích, kde jsou, alespoň z pohledu „zvenčí“, zprávou o očekávání nového potomka všichni nečekaně příjemně zaskočeni. Říkají si to u romantických večeří, dávají si šperky, otevírají rodinné úspory, odjíždí na poslední velkou romantickou dovolenou k moři, kupují dárky pro maminky – oblečení, výbavičku, knížky, deníčky a tak dále. Nic z toho se u nás nedělo. Žádné romantické nečekané zaskočení a radost nad růžovou čárkou. V prvních dnech jsem si totiž myslela, že mé těhotenství je sugesce a že se mi zbláznily hormony. Jelikož se nám poměrně dlouho nedařilo, mé sny o čtyřech dětech, starém volkswagenu a rodinné kapele Baggy Family se pomalinku začaly rozplývat. Když za námi na začátku října přijela na týden ségra s Alexem a jejich Tomáškem, nedělala jsem nic jiného, než že jsem to nádherné, usměvavé, voňavé pětiměsíční miminko pořád čochnila a muchlovala. Skutečnost, že jsem do sebe začala ve velkém sypat hranolky s kečupem (pokrm, kterého jsem se předtím takřka nikdy ani nedotkla), jsem ignorovala a na důkaz toho, že prostě vím, že zase těhotná nejsem a určitě ještě dlouho neotěhotním, jsem jednu sobotu na výletě v Killarney vypila skoro půl litru Jamesona.
A pak sestra odjela, cyklus se opozdil a já jsem si to vysvětlovala tím, že si prostě přeju mít mimi tak, že jsem si to zkrátka vsugerovala a že mi čochnění Toma jenom zatemnilo mozek a narušilo hormonální pochody. První test byl beztak negativní... pro úplnost asi musím dodat, že za poslední rok to byl už minimálně dvanáctý „první negativní test“, po kterém měl následovat ten druhý pozitivní a všichni měli být příjemně zaskočeni. Měl ale v jedenácti případech nenásledoval. Takže když se v tom říjnu stalo, že se na té druhé tyčince začal objevovat slabounký růžový proužek, říkala jsem si jenom ty voe, ty moje hormony jsou úplně vedle. Alda nad tím taky kroutil hlavou a říkal, že je opravdu zvláštní, co všechno si člověk dokáže vsugerovat. A otevřeli jsme si na to flašku vína. Jenže mi to pak další dny pořád nějak nedalo. Na třetím testu ta čárka byla zase, trochu silnější, no a když jsem si udělala ten čtvrtý, a tak na osmdesát devět procent jsem věděla, že už asi můžu pronést větu čekáme miminko, přišla jsem do pokoje za Aldou a řekla mu jenom zítra tam nemusíš. Měl jít ráno do nemocnice na vyšetření, podle kterého jsme se měli rozhodnout, jestli začneme s umělým oplodněním. Zítra tam nemusíš, řekla jsem a začala jsem brečet, protože to bylo všechno, jen ne romantické. A taky proto, že jsem si najednou říkala, že to možná ani není to, co chci, a že se můj život úplně změní a že jsem blbá, že z toho nemám takovou tu opravdickou dojemnou radost.
Teď se dojímám úplně nad vším, nad písničkou Okolo Hradce i nad pracovní morálkou Homera Simpsona a největší radost na světě mi udělal ultrazvuk 20. ledna, na kterém byl ten malý bobík opravdu vidět.