Jeden pytel

Tak se občas dívám na google analytics (občas znamená, že špízuju průměrně každý druhý den) a podle grafů o sledovanosti mých stránek vím, že se na tento blog pravidelně připojuje asi tak deset lidí. Hlavně jim, vám, se tedy moc omlouvám za to, že jsem nepsala. Jako obvykle se začátkem srpna, v podstatě den poté, co jsme se vrátili z Česka zpátky do Dublinu, strhla lavina nejrůznějších událostí a spousta focení a bylo toho tolik, že se to ani nebudu obtěžovat všechno naházet do Jednoho pytle. Kromě toho, že jsem úplně podlehla hudebnímu kouzlu irského folkového zpěváka a kytaristy Damiena Rice (i teď ho mám ve sluchátkách), fotila jsem před třemi týdny v Portugalsku irského trubadúra Daniella O´Donnella, který žádné kouzlo nemá. Část focení probíhala na vinicích britského country-popového barda Cliffa Richarda, který mi taky chvíli pózoval před fotoaparátem. Měl sice strach z toho, aby mu vítr nerozcuchal pečlivě učesané vlasy (myslím, že je měl nalepené nebo nastřelené nebo tak něco) a možná i z toho, aby se mu neodloupla maska z obličeje, ale ochotně se usmíval, respektive ukazoval dokonale vybělený chrup. Jeho o něco míň slavnější kamarád Daniel mi něčím strašně připomínal Jožku Černého. Jožku, kterému se hlavou přehnala americká country.... Na fotografii pózují společně s dalšími svými slavnými parťáky, jako je třeba Cilla Black (ta úplně vlevo), zpěvačka, herečka a moderátorka, kterou v roce 1963 objevil v Liverpoolu manažer Beatles Brian Epstein. Ano, tato fotografie sice vypadá jako kdyby oživl tvůrčí tým seriálu Dallas, nebyla však pořízena na přelomu 70. a 80. let, nýbrž v srpnu 2007 mým fotoaparátem.

Když se tak na ten obrázek dívám, vybavují se mi některé scény z filmu Smrt jí sluší. A taky mi připadá, že starší lidé bez vrásek vypadají ještě starší než babičky a děděčci, kteří vrásky mají. Asi by mě ukamenovali, všichni, jeden jako druhý, kdyby si tohle přečetli, protože za obličejové liftingy a odsátí tuků jistě utratili dost peněz. Abych ovšem k podobnému kroku nemusela taky jednou přistoupit, rozhodla jsem se, že začnu chodit do posilovny. Včera jsem měla první schůzku s trenérem. Mladým, celkem pohledným a nesympatickým Irem, který si mě posadil v miniaturní kanceláři ke stolu a když jsem vyplnila dva dotazníky, začal mi měřit špeky. Takovým měřidlem, které vypadalo jako to kulaté pravítko, kterým nám na základní škole měřili obličej kvůli velikosti plynových masek. Čísla si zapsal, a pak mi zakázal jíst chleba, rýži a těstoviny a nařídil mi zvedat ČINKY!!! Nějak nereflektoval to, že musím jíst, protože focení je fyzicky dost namáhavá činnost, ani to, že se při práci potřebuju hýbat a nemůžu si dovolit, aby mě bolely svaly. Pořád mi opakoval „tú wíks an jó gono bi láfin“ ... dva týdny a budeš vysmátá. No, chci to vidět. Ale vysmátá jsem byla už tak trochu minulý týden, protože to, že docela dost pracuju naopak reflektoval můj šéf a dokonce dvakrát mě pochválil. Ještě dva týdny a řeknu si o zvýšení platu... Ale po pravdě řečeno, ta skutečná satisfakce přichází když se třeba dívám na obrázky Kateřiny, Alexe a maličkého Tomíka, které jsem pořídila doma.Přesně dva měsíce po Tomově narození přišlo na svět další miminko, malá Emilka Mikitová, krásný bobík, který to přistání tady na Zemi neměl moc jednoduché a který dal mamince Janě a tátovi Ivanovi pěkně zabrat. Jo, jo, všude se to hemží miminama, jen já furt nic, ale už aspoň vím, že je to proto, že mám jakési popletené hormony. Léky ale nedostanu dřív než za dva měsíce, protože nikde v nemocnici nemají pět minut, aby mi napsali recept dřív. Říká se, že "když pánbůh dělal čas, udělal ho hodně" a nejvíc zřejmě tady v Irsku. Nevadí, když mi bude nejhůř, pořád ještě můžu zajít na radu k Liz, která si zakládá webovou stránku o zdraví a kráse a chystá se dělat kurzy, na kterých se bude dělit se svými zkušenostmi v této oblasti. Patrně bude přednášet o tom, jak vydržet týdenní mejdan, jak se nestát závislý na kokainu přesto, že ho šňupám každý týden, které prášky brát, když nemůžu spát a tak dále...
Ale jinak musím souhlasit s HanouG, ahoj Hani, která mi napsala komentář k minulému příspěvku, v tom, že lidi jsou tu takoví jacísi veselejší a víc v pohodě, i když tady všechno strašně dlouho trvá, i když nejsou tak hezcí ani tak chytří jako lidi u nás doma a i když tady furt prší.... Doma se nám ale tentokrát moc líbilo, hlavně na filmovce v Hradišti, protože to tam žilo a byla tam úžasná atmosféra a náladu nám nezkazil ani pán večer v hospodě na zahrádce Gyros baru, kde hrála jazzová kapela, který nám řekl, že kvůli tomu, že jsme si povídali, zkazili jsme mu celý večer a že jsme hluční a agresivní. S o to větší chutí jsme mu pak předvedli, jak hluční a agresivní dokážeme být na pódiu, protože část té jazzové kapely byli naši kluci z Lady Bětky, se kterýma jsme si mohli tři kousky zahrát. A když nás tak doprovázel Jirka Mottl na saxofon, Evžen Nožička na bicí a Pavlík Procházka na klavír (jinak už s nimi zpívá Anička Mottlová a na basu hraje Ondra) , uvědomili jsme si, že nám to hraní moc chybí a dali jsme s varhaníkem Joshem, kterého známe z kostela, dohromady takové malé trio. Ale o tom až příště...