Jak ze sebe děláme blbce. Dobrovolně.

Rok s rokem se sešel a nám se zazdálo, že už dlouho nebyla žádná sranda a že bysme se zas mohli přestěhovat. Tož coby ne? Počtvrté tady v Irsku. Pravda je, že nám je to v tom našem malinkém bytě opravdu malé, že nám chybí zahrádka a že nemáme kam ubytovávat návštěvy (no, zatím sice žádné sice nejezdí, ale snad budou: naši, ségra s Alexem a Tomíkem, Martina s Michalem a minimálně ještě jednou naši). A taky je pravda, že díky tomu, že keltského tygra zavřeli do úplně jiné ZOO neboli že je ta ekonomická recese, šly nájmy dolů a za víc místa budeme platit míň nežli platíme za současný jedna plus jedna.
Domeček jsme našli krásný, bez schodů, s vysokými stropy, se třemi krby a třemi palmami na zahradě, se zahradním domkem a s terasou. Ovšem taky krásně po Irsku špinavý a ošuntěný. Na vymalování prý domácí nemá rozpočet a na to, aby tam aspoň uklidil nemá patrně chochmes, takže jsme se na to dali sami. Jinými slovy, spravujeme tady barák nějakému cizímu pánovi a ještě mu za to platíme třicet tisíc měsíčně, he he. A jak už to bývá, když se na něco takového člověk dá, tak přichází na další a další věci, které by se měly vyspravit, kupříkladu když jsem v neděli natřela jednu stěnu v ložnici, začaly se pod novou barvou vlnit staré tapety a pak se začaly v jednom místě odlupovat. Takřka jedním tahem jsem po pár hodinách sloupla skoro celou zeď a bylo celkem jasné, že jestli se chceme v tom pokoji někdy vyspat, budeme muset udělat daleko víc než nanést další nátěr. Čili už tři dny makáme jako šroubci, naštěstí to odsejpá proto, že s námi makají naši kamarádi Kačka, Jirka a Vladimír. A taky Zdeněk v neděli přiložil ruku k dílu. Ovšem uvážím-li to, že začínáme být naprogramovaní na návrat domů v příštím roce, kladu si otázku, zda nám už tady z toho počasí úplně nepřeskočilo.
Vyloučené to není. Ale možná, že je to i věkem. Už odmítáme žít v provizoriu. Když si to tak v rychlosti promítnu, v posledních deseti letech jsme bydleli na několika místech s vědomím, že je to jenom dočasné a že tudíž nemá smysl tam něco rozjíždět ve velkým, věšet si obrázky, malovat nebo pořizovat přehoz na gauč a že se zabydlíme AŽ JEDNOU budeme mít to „SVOJE“. Jeeenomžeee... jsme tak trochu zapomínali na to, že svět může skončit zítra a že tak jako tak jsme tady všichni na docela krátké návštěvě, takže bychom si ji asi měli zpříjemnit ještě než nám vystydne kafe v hrnku. Navíc, tam, kde je s námi Stelinka už to žádné provizorium není. To už je teď, tady a doopravdy. Teď si chceme užít každý její úsměv, každé nové gesto a nový obličej, zkrátka všechno, čím nás zahrnuje, protože to fakt strašlivě rychle letí. Zítra nám holka vyroste a bude chtít mít svůj vlastní život a my pořád čekáme až budeme mít to „SVOJE“, kam jí nad postýlku nakreslíme na strop hvězdičky. Tak to teda ne. Žádný z těch současných superdnů se už nemusí opakovat, takže za dočasnem, čekáním a plánováním děláme tlustou čáru a to hezké místo, kde si s ní chceme každý den hrát, děláme teď a tady.
... hm, člověk by nevěřil, co všechno se může naučit od tak malého miminka.

Haleluja, po půl roce...

Když je člověk šťastný, tak si toho v mnoha případech vůbec nevšímá. Až když se doba přehoupne a něco se změní (přijde třeba úplně jiné štěstí), tak vzpomíná... jak byl tehdy šťastný! Často o tom přemýšlím, protože to teď mám trochu jinak. Štěstí, které v posledních měsících prožívám, hltám tak nenasytně, že mi dny sviští rychlostí dvěstěpadesát kilometrů za hodinu.
Už tři a půl měsíce máme doma krásnou holčičku. Jmenuje se Stela, má modré oči, dlouhé řasy a velkou pusu a jak hezky řekl Jura z Velehradu, je to nová Hvězda v naší rodinné galaxii. A díky ní pochopitelně na psaní nemám čas. Pomyšlení by bylo, což o to, ale ještě nemám v malíčku tu unikátní ženskou dovednost zvanou multitasking. Jinak řečeno v jedné chvíli zatím zvládám jen věšet prádlo, Stelinku přebalovat, odpovídat na esemesku a bůhmiodpusť malovat se. Nebo třeba jen vařit večeři, uspávat holčičku a bůhmiodpusť dívat se na „American next top model“.
O tom, že už jsem ale několikrát chtěla tento blog probudit z klinické smrti ale svědčí poměrně velký počet načatých příspěvků, které jsem objevila při zálohování dokumentů během přeinstalovávání počítače. Jak jsem si je pročítala, přišlo mi, že když opíšu jen jejich názvy, vznikne stručný průřez posledními čtyřmi měsíci, který možná nepotřebuje dalších větších komentářů. Nevím, zda to svědčí o kvalitě a smysluplnosti mého spisování, každopádně to svědčí o tom, že podstatné informace se dají vyjádřit několika slovy. Všechno ostatní jsou komentáře:

Gimme the fucking epidural. Happy birthday dear Stela.
Miminka nepláčou jen v porodnici. Všechny miminka pláčou.
Jak nám osteopatka zachránila manželství
Sladký život bez koliky
Nejhezčí léto v deštivém parku
Praotec Čech? Na ambasádě v Dublinu by se rozhodl požádat o irský pas!
Stelinka světoběžnice: Tři měsíce a tři tisíce kilometrů
Jak Stelinka viděla poprvé svítit ráno slunko
Jak táta nepochopil svoji roli, zpil se, zlomil si brýle a vyžadoval respekt
České občanství za kafe a bomboniéru.
Jaro, léto, burčák, zima
Vracíme se domů do Irska. Domů?
Přivezli jsme babí léto

No, pravda je, že pár informací tam čitelných není. Třeba že s kapelou jsme tady nahráli CD, které je smixované tak, že se nedá poslouchat a že se k němu ani nechceme hlásit. Že recesi v Irsku pociťujeme na neustálém odlivu kamarádů, například z Dublinu nedávno odjeli Bruno a Babú, se kterýma jsme se sice moc nevídali, ale kteří nám tady docela chybí, stejně jako Peťka, Tomík, Olga, Honza, Karina, Radek, Jana a Michal. Že se zase budeme v Dublinu stěhovat, i když se nám mozky už programují na návrat do Česka. Že jsme poslouchali koncert Leonarda Cohena přes zeď v hospůdce sousedící s parkem, kde hrál a že v té hospodě bylo ticho a bylo tam plno. Že jezdit s kočárkem po Dublinu je docela náročné, ale v Praze je to hrůzostrašné. Že miminka jsou patrně jediní lidé, kteří se na vás v pět hodin ráno budou usmívat. A že jsem byla zase fotit, když měla Stelinka sedm týdnů, ale teď nefotím nic jiného než tu naši malou Hvězdičku.