Saturday, June 24, 2006

V dešti na koupališti

Dnes jsem fotila Justine. Je to začínající modelka agentury Assets, která si dává dohromady portfolio. Byly jsme na koupališti Forty Foot v Sandycove, které mimochodem doporučuju všem případným návštěvníkům Dublinu. Krásné místo u moře, které má zvláštní, trochu starosvětskou atmosféru a kde se koncentrují mimořádně laskaví lidé. Usměvaví a odvážní. Většina plavců, které jsme tam potkaly, se chodí do studených irských vod koupat bez neoprenu každý den. A za každého počasí.
Mořské koupaliště Forty foot bylo kdysi výhradně pro muže, i ženy si ale nakonec vymohly právo moci se ovlažit ve vodě, která má možná tak 12 stupňů...? Nad hladinou dnes bylo kolem dvaceti a celé ráno vytrvale mžilo. Náš dívčí fotografický tým, se ale nedá hned tak něčím odradit. Především modelka Justine není zádná nafrněná primabalerína, ale inteligentní, vstřícná, milá a ještě k tomu moc krásná holka. Vizážistka Aoife umí udělat úžasný make-up a stylistka Deirdra, se kterou jsem měla možnost pracovat dnes poprvé, přivezla krásné šatičky a měla hlavu plnou super nápadů. Všem nám pomáhala fotografka z české kotliny Helen, která si nakonec, když se kolem druhé hodiny rozpršelo tak, že jsme to opravdu musely zabalit, hupsla do toho moře taky. Tady je pár obrázků.




Thursday, June 22, 2006

Její veličenstvo Beta

Před časem se mě jedna známá v mailu trochu uštěpačně zeptala, jestli prý to moje „Beta“ je jako umělecký pseudonym. Žel bohu žádný umělec nejsem a už vůbec ne osoba, která by byla tak geniální, že by své pravé jméno musela skrývat. Nemám ani potřebu tvořit si pomocí pseudonymu jakoukoliv pseudoimage, když opomenu těch pár případů z loňského roku, kdy jsem chtěla zatajit to, že jsem pseudofotografka.
Důvod, proč jsem tady na ostrově své krásné jméno Alžběta zjednodušila na ta čtyři strohá písmenka, byl ten, že Iry uvádělo do rozpaků a některé dokonce děsilo. Pamatuju si, jak mi jedna zákaznice v portrétním fotografickém studiu, kde jsem začínala, podala ruku a když jsem se představila jako Alžběta, upustila na zem kabelku a až do konce sezení před mým objektivem nepromluvila. Irové jsou totiž zvyklí oslovovat se křestními jmény a sami víte, jak je nepříjemné, když nedokážete něčí jméno udržet déle než trvá okamžik představování, a co víc, nedokážete ho ani vyslovit. Takže se mi jednou zželelo jisté vystrašené starší dámy, která se dost těžce srovnávala s tím, že bude muset s rodinkou pózovat ve studiu přes půl hodiny a prohlásila jsem, že se jmenuju Beta. Nad Betty, anglickou variantou Bětky, jsem ani vteřinu nepřemýšlela. Snad proto, že zatímco v českém kontextu evokuje Bety krásnou a inteligentní jezevčici nebo foxteriérku, v anglosaských zemích se na Betty napojují asociace: sladká, růžová slečna, točí s kabelkou, má žluté vlasy a ptá se, zda se správně píše Irán nebo Irák.
Jméno Beta ovšem úplně nekonfliktní není. Kdo si jej zapamatuje, vyslovuje buď Beda (a to se nikomu nesvěřuju s tím, že se moje babička jmenovala Bedřiška) nebo Bera. No a bera zní mnohým jako příslovce better čili “lepší”, takže občas dostávám žertovnou otázku do you feel beta? Ještě před rokem jsem si kladla otázku, zda jsem nároky na lingvistické schopnosti ostrovanů nepřecenila a zda jsem neměla sáhnout po minimalistické verzi Be. Fotografka Be Baj, původem nikoliv z Číny, ale z Česka. Teď, kdy začínám trošinku pronikat do zdivočelých vod irských křestních jmen, už ale vím, že za Alžbětu jsem měla asi trochu víc bojovat.
Na úvod mého vysvětlení pokládám hádanku: Co jsou shluky těchto písmen: Damhnait, Blathnáid a Dearbháil. Za á nesmysly, za bé keltská zaklínadla, za cé irská dívčí jména. Ano, cé je správně.
Vedle Mary, Suzan nebo Sally se v Irsku běžně vyskytují taková jména jako Luighseach [lísak], což je vlastně ekvivalent Lucy, Seosaimhthín [šosavín] rozuměj Josephine a Aoife [ífa] nebo Áine [onja], což jsou, jak správně tušíte Eva a Anna. Když čas od času pořizuju takzvané společenské snímky na večírcích irské smetánky, potím se s prominutím až na zadku, protože si kvůli popiskám musím nechat spelovat jména jako jsou Orghlaith – Orla, Siobhian – Šivon nebo Labhaoise – Louisa. Kdysi se o mě dokonce pokoušely mdloby když jsem si s foťákem kolem krku zapisovala křestní jméno paní Sáyv. Po deseti minutách urputného dohadování o jednu samohlásku a pět souhlásek jsem tupě zírala do počmáraného poznámkového bloku, ze kterého na mě civělo slovo Sadhbh. To, že nositelky takových „supermen“ mají problém vyslovit prosté b-e-t-a, už proto nepovažuju za nedostatek lingvistických schopností, ale za ironii.
Dnes jsem se ovšem o „betě“ dozvěděla něco, co může toto dvojslabičné chuďátko v irském prostředí rehabilitovat. Ráno jsem byla na lékařské konzultaci v nemocnici, vyšetření prováděl mladinký „junior doctor“ z Malajsie. Když si zapisoval mé iniciály, zeptal se mě, jestli náhodou nejsem z královské rodiny, nebo jestli aspoň nemám nějaké předky s modrou krví. Musela jsem se přiznat k tomu, že jsem úplně obyčejná ženská z Uherského Hradiště. Jenomže on se neptal jen tak pro nic za nic. Dozvěděla jsem se, že beta (čti beta :-) ) je prý v malajštině specifické zájmeno, kterým na sebe poukazují jenom králové a sultánové. Jinak řečeno beta by se z malajštiny dalo přeložit jako „my, veličenstvo“. Svět je plný překvapení. Nezastírala jsem, že mě tato informace rozveselila, čímž jsem si od doktůrka vykoledovala při odchodu ještě poklonu a půvabné rozloučení See you, your majesty.

Sunday, June 18, 2006

Jak jsem fotila Miss World II

Úterý ráno, odpoledne i večer:
Stres, panika, průda. Bianca neustále opakuje, co a kdy se bude fotit a jak budeme fotit titulní stranu. Každá verze plánu je jiná. Po snídani vůbec netuším, co se vlastně bude dít. Začínáme u bazénu. Rosanna má krásné růžové bikiny a navzdory našemu včerejšímu naléhání výrazné oční linky. Organizátoři soutěže Miss World prý nabádají všechny kandidátky, aby se, patrně kvůli kamerám a objektivům, silně líčily. Sedí na kraji bazénu. Jako my všichni i ona je dost unavená. Prosím ji, aby kolem sebe šplouchala vodou, abychom obrázku dali aspoň trochu života. „Nebudu šplouchat“, zamítá Rosanna. „Voda by mi mohla ukápnout na obličej, a to by narušilo make-up,“ prohlašuje rezolutně a čeká, až vymyslím nějakou jinou pózu. Nejradši bych do toho bazénu skočila i s foťákem a vynořila se až zítra před odletem. Usmívám se z posledních sil a prosím Biancu a Ailbhe, aby mezi Rosannou a mým objektivem cákaly vodou tak, aby nikam neukáplo a aby to vypadalo, že to dělá Rosanna. Ta mezitím zapomněla, proč tam vlastně jsme a věnuje se upravování bikin, upravování vlasů a upravování všeho možného. Jsem na druhé straně bazénu a musím zvýšit hlas, aby mě začala vnímat. Rosanna se tváří, jako by právě v tuto chvíli přestala rozumět mé angličtině. Jsem v čím dál větším stresu. Zbytečná práce, odsud nemám fotku. Bianca mi stranou promlouvá do duše. Mám si prý dávat pozor na to, abych nebyla cranky neboli rozmrzelá. A mám si uvědomit, že Rosanna je Miss World, a chovat se podle toho.
Vracíme se do pokoje. James a Rosanna se mají připravit na titulní stranu. Miss se obává, že na sobě nemá dostatečné množství make-upu, proto opět odchází do koupelny, kde si dokresluje oční linky. Ailbhe zarytě mlčí a usmívá se, taky si musí dávat pozor, aby nebyla cranky. James sedí na pohovce a dívá se na televizi. Celé situaci dá zcela jiný rozměr, když směrem k vizážistce prohodí: „to víš, Rosanna je na make-up velice puntičkářská.“ Zásah je nutný. Popadám Ailbhe za rameno a vleču ji směrem ke dveřím se slovy „my na vás budeme čekat v autě“. Když po patnácti minutách všichni konečně dorazí a řidič nastartuje, začíná pršet. Titulka má být letní a slunečná.
I tak se nám podaří udělat pár obrázků na jedné vyhlídce nad Funchalem, dokonce s duhou v pozadí. Bianca ovšem není spokojená, musíme najít jiné místo. Svůj plán ale minutu na to mění a nařizuje: směr hotel, převléct, bazén, další bikiny.














Dvě hodiny na to se koná druhý pokus o obrázek na titulní stranu. Mírně poprchá, jsme v rybářské vesnici Camara De Lobos, kde trávíval prázdniny Winston Churchil. Konečně. Zdá se, že se podařilo. Sice nesvítí, ale i tak vypadá obrázek slunečně a letně.

Jsou tři odpoledne. Konečně máme hodinku k obědu. Rychle tlačíme mírně okoralé sendviče, Rosanna si dává delikátní zeleninový salát s rajčaty a mozzarellou, protože je vegetariánka. Předposledním exteriérem je loď na moři.
Prosíme Rosannu, aby se i tady svlékla do bikin, na což ona opáčí, že to by nerada dělala, protože má nafouklé břicho z toho oběda. Takhle vypadá nafouklé břicho:

Mám chuť dát té dokonalé postavě facku za to, jak se rouhá. Ale rozmrzelost mě opouští, protože tuším, že ve foťáčku mám konečně krásný „bikinový“ obrázek. I Rosanna se nakonec uvolní a začne sladce pózovat. Má radost z toho, že finišujeme a radost jí opravdu hrozně moc sluší. Celému týmu se prudce zlepšuje nálada. Před námi už je jen poslední focení ve večerních šatech na terase hotelu a v baru. Rosanně se ale musí natočit vlasy a udělat skutečný večerní make-up. Mám proto nejdelší volno z celých dvou dnů. Asi hodinu a půl ve svém pokoji. Trávím ho tím, že si stahuju obrázky do počítače a procházím je.
Poslední focení je úlevou pro všechny. V devět hodin je po všem. Balíme fidlátka a odcházíme na večeři, tentokrát do turistické restaurace v přístavu. Jsme tak unavení, že se motáme po první sklence vína. Rosanna a James nadhazují téma z golfového klubu: Chudoba a AIDS v Africe. Nechci Rosanně ani Jamesovi křivdit, zvlášť když vím, že se Rosanna coby Miss World zapojuje do charity. Přesto si u večeře připadám jako na semináři „Jak blufovat o problematice třetího světa“. Asi to víno nebo co. Před půlnocí se nejistě zvedám od stolu. „Promiňte, já se před cestou opravdu musím trochu vyspat.“ Jelikož odlétáme za šest hodin, myslím, že je nejvyšší čas. Bianca a Ailbhe neskrývají radost nad tím, že to konečně někdo řekl a rychle se zvedají taky. Po cestě do hotelu se ještě kvapně ujišťujeme, že ráno nebudeme mluvit a že budeme respektovat soukromí každé z nás až do Lisabonu, kde v půl jedenácté přesedáme. To ještě netušíme, že ve čtyři hodiny nás poveze taxikář s nezvučnějším hlasem na světě, který nám bude chtít povyprávět všechno o sobě, o své rodině i o ostrově Madeira... ale to už je úplně jiný příběh :-).

Friday, June 16, 2006

Jak jsem fotila Miss World I

Vrátila jsem se z ostrova Madeira, kde jsem fotila Rosannu Davison, Miss World 2003. Až do pondělka mi tato informace taky připadala jako neuvěřitelné dobrodružství a úchvatná příležitost, velká výzva a neobyčejná třešnička na fotografově dortu. Daleko větší třešničkou ale bylo, když jsem za sebou předevčírem konečně zavřela dveře od domu v Dublinu a vlezla si do své postele.
Na Madeiru jsme dorazili v neděli před půlnocí. Já, vizážistka Ailbhe, stylistka a šéfka tvůrčího týmu Bianca a Rosanna se svým přítelem Jamesem. Vlnitý ostrůvek plný malých světel, čisto, milí lidé, odlesk úplňku na mořské hladině. Bydleli jsme ve Funchalu, hlavním městě ostrova, kde se narodil Cristiano Ronaldo, slavný fotbalista týmu Manchester United, to jen tak mimochodem, když teď máme ten světový fotbalový šampionát. Od krátké noční procházky v okolí hotelu jsem si slibovala, že se nadýchám čerstvého mořského vzduchu, nasaju něco atmosféry dovolené a začnu se těšit na další den. Namísto toho mě přepadl jakýsi skličující pocit a úleva nad tím, že na léto nemáme naplánovanou žádnou dovolenou u moře. Nemám ráda chodníky na míru osázené palmami, namísto pláží bazény s lehátky, terasovité restaurace a hotely jeden vedle druhého. Právě tohle všechno je ve Funchalu. Pro turisty, jejichž věkový průměr je asi tak 50 let. Ticho, úhledno a nuda.
Pondělí ráno:
Vyrážíme s Biancou hledat location neboli exeriéry. Botanická zahrada, vyhlídka na ostrov, prudký kopec, ze kterého šustí vozkové s proutěnými sáňkami pro dvojici turistů, přístav, staré město s funkcionalistickými budovami ve stylu třetí říše, modrý bazén, žlutý bazén, trh s ovocem a květinami. Tady všude máme Rosannu s Jamesem zachytit „na dovolené“. Oba mají dva kufry oblečení, na každé fotce musí vypadat jinak, ale hlavně happy. Bianca mi neustále připomíná, že nefotíme fashion, ale příběh do VIP, kde jsou všichni šťastní, krásní, zdraví a bohatí. Bůh jim pomáhej.
Pondělí odpoledne:
Rosanna si po dvou hodinách Ailbhiny poctivé práce pečlivě přemaluje make-up v koupelně. Hlavně nevypadat moc mladě! V botanické zahradě si nechce sednout metr vysokou zídku. Všichni jí musíme pomáhat a říkat „opatrně, opatrně“.

Na proutěných sáňkách nesmí jet úplně z vrcholku kopce, aby se jí nerozcuchaly vlasy.

Před fotografováním na tržišti a ve městě se vracíme do hotelu, aby se Rosanně navlnily vlasy a změnil make-up, který si pak ona stejně znovu překreslí podle svého. Konečně chvilka, kdy si můžu sednout a dát si první kávu. Rosanin přítel James zahajuje zdvořilostní konverzaci: Beto, odkud vlastně jsi? Z České republiky, odpovídám a nepochybuju o tom, že jednadvacetiletý mladík, který právě ukončil studia na obchodní škole, bude tušit, kde by to asi mohlo být. Nemýlila jsem se: tušil, že od Irska je to směrem na východ: Ahááá, opáčil bez mrknutí, naše služka je z Kyrgyzstánu.
Všichni mě museli bouchat do zad, protože mi káva zaskočila tak, že jsem se začala dusit. James se pak tvářil trošku překvapeně, když jsem vzdálenost mezi Českou republikou a Kyrgyzstánem odhadla na pět tisíc kilometrů a ještě překvapenější byl, když jsem mu prozradila, že je to stát, který kdysi patřil k SSSR. Mám pocit, že si až dosud myslel, že USSR byla nějaká rocková kapela z východní Evropy.
Odjíždíme fotit, Rosanna a James se konečně trochu uvolní při nakupování zeleniny a já můžu přestat do omrzení opakovat „nepózujte, podívejte se na sebe a ne do foťáku...“

Pak ještě pár fotek ve městě a jedeme znovu zpátky do hotelu, kde se oba mladí lidé převléknou „k večeři“. Ailbhe vyčesává Rosanně krásný drdol. Rosanna je trochu rozladěná neboť jí prý vyčesané vlasy nesluší a nikdy je nenosí. Já se chci vyvarovat dalších zeměpisných debat a odcházím na terasu, kde se připravuje scéna, krásně prostřený stůl. Stmívá se, máme úžasně dramatické pozadí. Každých pět minut přenastavuju blesk, clonu i uzávěrku. Rosanna si mezitím pečlivě přemalovává make-up. Když pár konečně dorazí dolů, je už úplná tma a nemáme žádné pozadí.
K večeři zůstáváme v hotelu. Návrh zajít do nějaké místní taverny by mě patrně degradoval na úroveň chátry, proto mlčím a pokorně uzobávám řecký salát. Jez doma co máš a v cizině, co ti dají. Bavíme se o práci. Prosíme Rosannu, aby poslouchala vizážistku Ailbhe a zítra v bazénu neměla večerní make-up. Vede se nezávazná konverzace o jídle a o pití. Po sklence vína se už dokážeme tak trochu odvázat a vyprávíme si veselé historky o tom, z čeho se kdo kdy opil. Rosanna a James vzpomínají, jak jednou jeli s mamkama, taťkama a jejich kamarády hrát golf. Ale celý den pršelo, a tak to dopadlo tak, že seděli v klubu a pili růžové šampaňské. Všichni se smějeme tomu, jaká to asi musela být legrace.

Friday, June 09, 2006

O tom, jak fotím celebrity a proč je dobré mít televizi

Nemáme televizi. Nemáme žádné důvody nemít televizi, jen ji zkrátka nemáme, protože se nám za ni kdysi před rokem nechtělo utrácet a teď už nám zase připadá zbytečné si ji najednou pořizovat. Notabene když zprávy sledujeme na internetu a filmy, na které máme chuť, si přehráváme na DVD.
Ale po pravdě řečeno, nemít televizi není zase až taková výhra, jak by se mohlo zdát. Teprve teď , kdy si doma zapínám jenom počítač, mi vlastně dochází, jak může absence tohoto přístroje v domácnosti izolovat jedince od společnosti. Mám za to, že televiznímu vysílání věnuje člověk pozornost i tehdy, kdy si upřímně myslí, že se vlastně na nic „nedívá“. I „nedivák“ se totiž dokáže více či méně zapojit do debaty o tom, co dávali a co zase tamten řekl v jakémsi pořadu a co měla tamta na sobě... Já to nedokážu.
Fakt, že nemáme televizi staví mezi mě a mé kolegy z redakce mnohdy nepřekonatelnou bariéru. Nežiju s celebritami. Nevím o kom se mluví. Lidi, o kterých se mluví nepoznám. A celebrity si člověk na internetu nevyčte, ty mu musí nahustit do hlavy ta magická skříňka.
První celebrita, kterou jsem před více než půl rokem fotila, byl Keith Duffy, tady na ostrově stále slavný člen někdejší irské chlapecké skupiny Boyzone. Focení se konalo v Divadle Olympia na Dame Street. Na recepci jsem mobilem zatelefonovala Keithově agentce Deboře, která focení domlouvala a měla na mě v divadle čekat. Do telefonu mi řekla, že je taky u recepce a že jsme se asi nějak minuly. Zavěsila jsem, vyšla jsem ven, abych se porozhlídla kolem a jednoho týpka, který tam u zadního vchodu pokuřoval s vrátným, jsem se zeptala, jestli náhodou nezná agentku Deboru a jestli teď tady někde neviděl. Znal ji. Byl to totiž Keith Duffy. Nevím, kdo z nás byl v tu chvíli překvapenější, v každém případě jsem si připadala jako ve sci-fi když jsem chvíli na to vlekla Keitha za divadlo k místu, kde jsem ho chtěla fotit a přitom nás zastavovali lidi, prosili ho o autogramy a fotili si ho do mobilních telefonů.
Opravdový intelektuál, by byl jistě pyšný na to, že mu něco tak povrchního jako jsou známé tváře, neperforuje do soukromí. Já se ale pokud možno snažím vůbec nedávat najevo, že mám v hlavě úplně vymeteno, pokud jde o irské hlavní mediální hrdiny. Konec konců konverzačně to není nikterak náročné téma, nehledě na to, že spoustu toho za vás řekne nenucený úsměv. Když se mě třeba ptají, jestli jsem se taky dívala na Big Brother, neutrálně zakroutím hlavou a řeknu něco jako „jo, to byla včera soda“. Nebo když se nad někým roztrpčují, přitakám a pravím „tomu by fakt člověk nikdy nevěřil...“
Když mi kolegyně Bianca před týdnem roztřeseně oznámila, že by chtěli, abych pro časopis VIP nafotila Calluma Besta, nasadila jsem výraz nadšení číslo dvě a použila jsem obligátní „počkej, to je ten ... no připomeň mi ho ...“ a Bianca se zasněně rozvyprávěla o úchvatném synovi legendárního, bohužel zesnulého, protože se upil, severoirského fotbalisty George Besta, a ten syn je prostě nádherný a otvírá tady na South Anne Street obchod s džínami a ve VIP mu dáme osm!!! stránek... Ale to už jsem seděla u počítače a ze všech sil googlovala, jenže jsem to jméno nezachytila správně, a tak jsem nechápala, jak to, že o legendárním fotbalistovi Tomovi Westovi není na internetu ani zmínka.
Takže, abych to zkrátila, včera jsem fotila mladíka, který je pro irské a britské ostrovanky symbolem chlapa, který je gorgeous, lovely, hot, fantastic, zkrátka pohádkový princ. To je on:


Je to velká a slavná celebrita. Celebritu z něj dělá to, že měl slavného otce. Callum nic nedělá, protože prý nic dělat nemusí. Ale umí úžasně pózovat před fotoaparátem a dokáže na obrázku vykouzlit charisma, které ve skutečnosti nemá. Fotil se skvěle a za to mu dávám pět hvězdiček (z pěti). Ale tomu, že jsou z něj holky tak hotové, se docela divím, i když... ony se zase diví tomu, že z něj zas až tak hotová nejsem. Aby nedošlo k omylu, nejsem imunní vůči pěkným chlapům, ale krásný je chlap přece tehdy, když má charisma, osobnost a smysl pro humor, no ale nebudu odbočovat někam, kam teď nechci... Prostě mi svět zjevil další celebritu. Už vím, kdo je to Callum Best. Včera mi řekl, že by se chtěl stát hercem a já bych mu strašně přála, aby to dotáhl až do Hollywoodu. Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale kdyby se mu to podařilo, měla bych ve svém portfoliu docela hodnotnou přísadu.

Sunday, June 04, 2006

Svítí, děláme barbecue a nevolíme

Konečně je krásně. Už asi čtvrtý den svítí slunko. U nás doma je prý zima. Taky jsou volby a my jsme letos volit nebyli. Někdy koncem dubna jsem se nalogovala na stránku českého velvyslanectví, abych zjistila jak se volí v zahraničí a shledala jsem jen to, že pro nás se volební místnost už definitivně zavřela. Jako čeští voliči, žijící v zahraničí, jsme se totiž měli k volbám přihlásit čtyřicet, ano skutečně čtyřicet dní předem. Budu muset někde zjistit proč. Možná je to třeba proto, aby se pro voliče za hranicemi naší vlasti natiskl dostatečný počet hlasovacích lístků. Nebo proto, aby dnes v době internetu stačila ambasáda včas podat písemnou žádost o jejich zaslání případně aby měli pracovníci velvyslanectví patřičnou rezervu na seřazení přihlášených voličů podle abecedy. Ať je to jak chce, zajímat se o volby měsíc předem je zkrátka pozdě, a tak místo toho abych volila, jsem v jsem v sobotu dopoledne fotila. Slečnu Katku v naší zahrádce. Tady jsou moje nejoblíbenější obrázky:






Když je hezky, všichni v Dublinu pořádají, navštěvují nebo alespoň plánují barbecue. My jsme ho naplánovali na sobotu a na návštěvu k nám přišli Eva s Tinem a Olga s Honzou. Všichni čtyři byli na Novém Zélandu a i když se včera viděli poprvé, přišli na to, že tam mají stejné známé. Svět je malý a o náhody tu není nouze. Tady je jeden obrázek, stále z té stejné zahrádky.

web counter