Na Madeiru jsme dorazili v neděli před půlnocí. Já, vizážistka Ailbhe, stylistka a šéfka tvůrčího týmu Bianca a Rosanna se svým přítelem Jamesem. Vlnitý ostrůvek plný malých světel, čisto, milí lidé, odlesk úplňku na mořské hladině. Bydleli jsme ve Funchalu, hlavním městě ostrova, kde se narodil Cristiano Ronaldo, slavný fotbalista týmu Manchester United, to jen tak mimochodem, když teď máme ten světový fotbalový šampionát. Od krátké noční procházky v okolí hotelu jsem si slibovala, že se nadýchám čerstvého mořského vzduchu, nasaju něco atmosféry dovolené a začnu se těšit na další den. Namísto toho mě přepadl jakýsi skličující pocit a úleva nad tím, že na léto nemáme naplánovanou žádnou dovolenou u moře. Nemám ráda chodníky na míru osázené palmami, namísto pláží bazény s lehátky, terasovité restaurace a hotely jeden vedle druhého. Právě tohle všechno je ve Funchalu. Pro turisty, jejichž věkový průměr je asi tak 50 let. Ticho, úhledno a nuda.
Pondělí ráno:
Vyrážíme s Biancou hledat location neboli exeriéry. Botanická zahrada, vyhlídka na ostrov, prudký kopec, ze kterého šustí vozkové s proutěnými sáňkami pro dvojici turistů, přístav, staré město s funkcionalistickými budovami ve stylu třetí říše, modrý bazén, žlutý bazén, trh s ovocem a květinami. Tady všude máme Rosannu s Jamesem zachytit „na dovolené“. Oba mají dva kufry oblečení, na každé fotce musí vypadat jinak, ale hlavně happy. Bianca mi neustále připomíná, že nefotíme fashion, ale příběh do VIP, kde jsou všichni šťastní, krásní, zdraví a bohatí. Bůh jim pomáhej.
Pondělí odpoledne:
Rosanna si po dvou hodinách Ailbhiny poctivé práce pečlivě přemaluje make-up v koupelně. Hlavně nevypadat moc mladě! V botanické zahradě si nechce sednout metr vysokou zídku. Všichni jí musíme pomáhat a říkat „opatrně, opatrně“.
Na proutěných sáňkách nesmí jet úplně z vrcholku kopce, aby se jí nerozcuchaly vlasy.
Před fotografováním na tržišti a ve městě se vracíme do hotelu, aby se Rosanně navlnily vlasy a změnil make-up, který si pak ona stejně znovu překreslí podle svého. Konečně chvilka, kdy si můžu sednout a dát si první kávu. Rosanin přítel James zahajuje zdvořilostní konverzaci: Beto, odkud vlastně jsi? Z České republiky, odpovídám a nepochybuju o tom, že jednadvacetiletý mladík, který právě ukončil studia na obchodní škole, bude tušit, kde by to asi mohlo být. Nemýlila jsem se: tušil, že od Irska je to směrem na východ: Ahááá, opáčil bez mrknutí, naše služka je z Kyrgyzstánu.
Všichni mě museli bouchat do zad, protože mi káva zaskočila tak, že jsem se začala dusit. James se pak tvářil trošku překvapeně, když jsem vzdálenost mezi Českou republikou a Kyrgyzstánem odhadla na pět tisíc kilometrů a ještě překvapenější byl, když jsem mu prozradila, že je to stát, který kdysi patřil k SSSR. Mám pocit, že si až dosud myslel, že USSR byla nějaká rocková kapela z východní Evropy.
Odjíždíme fotit, Rosanna a James se konečně trochu uvolní při nakupování zeleniny a já můžu přestat do omrzení opakovat „nepózujte, podívejte se na sebe a ne do foťáku...“
Pak ještě pár fotek ve městě a jedeme znovu zpátky do hotelu, kde se oba mladí lidé převléknou „k večeři“. Ailbhe vyčesává Rosanně krásný drdol. Rosanna je trochu rozladěná neboť jí prý vyčesané vlasy nesluší a nikdy je nenosí. Já se chci vyvarovat dalších zeměpisných debat a odcházím na terasu, kde se připravuje scéna, krásně prostřený stůl. Stmívá se, máme úžasně dramatické pozadí. Každých pět minut přenastavuju blesk, clonu i uzávěrku. Rosanna si mezitím pečlivě přemalovává make-up. Když pár konečně dorazí dolů, je už úplná tma a nemáme žádné pozadí.
K večeři zůstáváme v hotelu. Návrh zajít do nějaké místní taverny by mě patrně degradoval na úroveň chátry, proto mlčím a pokorně uzobávám řecký salát. Jez doma co máš a v cizině, co ti dají. Bavíme se o práci. Prosíme Rosannu, aby poslouchala vizážistku Ailbhe a zítra v bazénu neměla večerní make-up. Vede se nezávazná konverzace o jídle a o pití. Po sklence vína se už dokážeme tak trochu odvázat a vyprávíme si veselé historky o tom, z čeho se kdo kdy opil. Rosanna a James vzpomínají, jak jednou jeli s mamkama, taťkama a jejich kamarády hrát golf. Ale celý den pršelo, a tak to dopadlo tak, že seděli v klubu a pili růžové šampaňské. Všichni se smějeme tomu, jaká to asi musela být legrace.
No comments:
Post a Comment