Ale po pravdě řečeno, nemít televizi není zase až taková výhra, jak by se mohlo zdát. Teprve teď , kdy si doma zapínám jenom počítač, mi vlastně dochází, jak může absence tohoto přístroje v domácnosti izolovat jedince od společnosti. Mám za to, že televiznímu vysílání věnuje člověk pozornost i tehdy, kdy si upřímně myslí, že se vlastně na nic „nedívá“. I „nedivák“ se totiž dokáže více či méně zapojit do debaty o tom, co dávali a co zase tamten řekl v jakémsi pořadu a co měla tamta na sobě... Já to nedokážu.
Fakt, že nemáme televizi staví mezi mě a mé kolegy z redakce mnohdy nepřekonatelnou bariéru. Nežiju s celebritami. Nevím o kom se mluví. Lidi, o kterých se mluví nepoznám. A celebrity si člověk na internetu nevyčte, ty mu musí nahustit do hlavy ta magická skříňka.
První celebrita, kterou jsem před více než půl rokem fotila, byl Keith Duffy, tady na ostrově stále slavný člen někdejší irské chlapecké skupiny Boyzone. Focení se konalo v Divadle Olympia na Dame Street. Na recepci jsem mobilem zatelefonovala Keithově agentce Deboře, která focení domlouvala a měla na mě v divadle čekat. Do telefonu mi řekla, že je taky u recepce a že jsme se asi nějak minuly. Zavěsila jsem, vyšla jsem ven, abych se porozhlídla kolem a jednoho týpka, který tam u zadního vchodu pokuřoval s vrátným, jsem se zeptala, jestli náhodou nezná agentku Deboru a jestli teď tady někde neviděl. Znal ji. Byl to totiž Keith Duffy. Nevím, kdo z nás byl v tu chvíli překvapenější, v každém případě jsem si připadala jako ve sci-fi když jsem chvíli na to vlekla Keitha za divadlo k místu, kde jsem ho chtěla fotit a přitom nás zastavovali lidi, prosili ho o autogramy a fotili si ho do mobilních telefonů.
Opravdový intelektuál, by byl jistě pyšný na to, že mu něco tak povrchního jako jsou známé tváře, neperforuje do soukromí. Já se ale pokud možno snažím vůbec nedávat najevo, že mám v hlavě úplně vymeteno, pokud jde o irské hlavní mediální hrdiny. Konec konců konverzačně to není nikterak náročné téma, nehledě na to, že spoustu toho za vás řekne nenucený úsměv. Když se mě třeba ptají, jestli jsem se taky dívala na Big Brother, neutrálně zakroutím hlavou a řeknu něco jako „jo, to byla včera soda“. Nebo když se nad někým roztrpčují, přitakám a pravím „tomu by fakt člověk nikdy nevěřil...“
Když mi kolegyně Bianca před týdnem roztřeseně oznámila, že by chtěli, abych pro časopis VIP nafotila Calluma Besta, nasadila jsem výraz nadšení číslo dvě a použila jsem obligátní „počkej, to je ten ... no připomeň mi ho ...“ a Bianca se zasněně rozvyprávěla o úchvatném synovi legendárního, bohužel zesnulého, protože se upil, severoirského fotbalisty George Besta, a ten syn je prostě nádherný a otvírá tady na South Anne Street obchod s džínami a ve VIP mu dáme osm!!! stránek... Ale to už jsem seděla u počítače a ze všech sil googlovala, jenže jsem to jméno nezachytila správně, a tak jsem nechápala, jak to, že o legendárním fotbalistovi Tomovi Westovi není na internetu ani zmínka.
Takže, abych to zkrátila, včera jsem fotila mladíka, který je pro irské a britské ostrovanky symbolem chlapa, který je gorgeous, lovely, hot, fantastic, zkrátka pohádkový princ. To je on:
Je to velká a slavná celebrita. Celebritu z něj dělá to, že měl slavného otce. Callum nic nedělá, protože prý nic dělat nemusí. Ale umí úžasně pózovat před fotoaparátem a dokáže na obrázku vykouzlit charisma, které ve skutečnosti nemá. Fotil se skvěle a za to mu dávám pět hvězdiček (z pěti). Ale tomu, že jsou z něj holky tak hotové, se docela divím, i když... ony se zase diví tomu, že z něj zas až tak hotová nejsem. Aby nedošlo k omylu, nejsem imunní vůči pěkným chlapům, ale krásný je chlap přece tehdy, když má charisma, osobnost a smysl pro humor, no ale nebudu odbočovat někam, kam teď nechci... Prostě mi svět zjevil další celebritu. Už vím, kdo je to Callum Best. Včera mi řekl, že by se chtěl stát hercem a já bych mu strašně přála, aby to dotáhl až do Hollywoodu. Nechci, aby to vyznělo sobecky, ale kdyby se mu to podařilo, měla bych ve svém portfoliu docela hodnotnou přísadu.
No comments:
Post a Comment