Stres, panika, průda. Bianca neustále opakuje, co a kdy se bude fotit a jak budeme fotit titulní stranu. Každá verze plánu je jiná. Po snídani vůbec netuším, co se vlastně bude dít. Začínáme u bazénu. Rosanna má krásné růžové bikiny a navzdory našemu včerejšímu naléhání výrazné oční linky. Organizátoři soutěže Miss World prý nabádají všechny kandidátky, aby se, patrně kvůli kamerám a objektivům, silně líčily. Sedí na kraji bazénu. Jako my všichni i ona je dost unavená. Prosím ji, aby kolem sebe šplouchala vodou, abychom obrázku dali aspoň trochu života. „Nebudu šplouchat“, zamítá Rosanna. „Voda by mi mohla ukápnout na obličej, a to by narušilo make-up,“ prohlašuje rezolutně a čeká, až vymyslím nějakou jinou pózu. Nejradši bych do toho bazénu skočila i s foťákem a vynořila se až zítra před odletem. Usmívám se z posledních sil a prosím Biancu a Ailbhe, aby mezi Rosannou a mým objektivem cákaly vodou tak, aby nikam neukáplo a aby to vypadalo, že to dělá Rosanna. Ta mezitím zapomněla, proč tam vlastně jsme a věnuje se upravování bikin, upravování vlasů a upravování všeho možného. Jsem na druhé straně bazénu a musím zvýšit hlas, aby mě začala vnímat. Rosanna se tváří, jako by právě v tuto chvíli přestala rozumět mé angličtině. Jsem v čím dál větším stresu. Zbytečná práce, odsud nemám fotku. Bianca mi stranou promlouvá do duše. Mám si prý dávat pozor na to, abych nebyla cranky neboli rozmrzelá. A mám si uvědomit, že Rosanna je Miss World, a chovat se podle toho.
Vracíme se do pokoje. James a Rosanna se mají připravit na titulní stranu. Miss se obává, že na sobě nemá dostatečné množství make-upu, proto opět odchází do koupelny, kde si dokresluje oční linky. Ailbhe zarytě mlčí a usmívá se, taky si musí dávat pozor, aby nebyla cranky. James sedí na pohovce a dívá se na televizi. Celé situaci dá zcela jiný rozměr, když směrem k vizážistce prohodí: „to víš, Rosanna je na make-up velice puntičkářská.“ Zásah je nutný. Popadám Ailbhe za rameno a vleču ji směrem ke dveřím se slovy „my na vás budeme čekat v autě“. Když po patnácti minutách všichni konečně dorazí a řidič nastartuje, začíná pršet. Titulka má být letní a slunečná.
I tak se nám podaří udělat pár obrázků na jedné vyhlídce nad Funchalem, dokonce s duhou v pozadí. Bianca ovšem není spokojená, musíme najít jiné místo. Svůj plán ale minutu na to mění a nařizuje: směr hotel, převléct, bazén, další bikiny.
Dvě hodiny na to se koná druhý pokus o obrázek na titulní stranu. Mírně poprchá, jsme v rybářské vesnici Camara De Lobos, kde trávíval prázdniny Winston Churchil. Konečně. Zdá se, že se podařilo. Sice nesvítí, ale i tak vypadá obrázek slunečně a letně.
Jsou tři odpoledne. Konečně máme hodinku k obědu. Rychle tlačíme mírně okoralé sendviče, Rosanna si dává delikátní zeleninový salát s rajčaty a mozzarellou, protože je vegetariánka. Předposledním exteriérem je loď na moři.
Prosíme Rosannu, aby se i tady svlékla do bikin, na což ona opáčí, že to by nerada dělala, protože má nafouklé břicho z toho oběda. Takhle vypadá nafouklé břicho:
Mám chuť dát té dokonalé postavě facku za to, jak se rouhá. Ale rozmrzelost mě opouští, protože tuším, že ve foťáčku mám konečně krásný „bikinový“ obrázek. I Rosanna se nakonec uvolní a začne sladce pózovat. Má radost z toho, že finišujeme a radost jí opravdu hrozně moc sluší. Celému týmu se prudce zlepšuje nálada. Před námi už je jen poslední focení ve večerních šatech na terase hotelu a v baru. Rosanně se ale musí natočit vlasy a udělat skutečný večerní make-up. Mám proto nejdelší volno z celých dvou dnů. Asi hodinu a půl ve svém pokoji. Trávím ho tím, že si stahuju obrázky do počítače a procházím je.
Poslední focení je úlevou pro všechny. V devět hodin je po všem. Balíme fidlátka a odcházíme na večeři, tentokrát do turistické restaurace v přístavu. Jsme tak unavení, že se motáme po první sklence vína. Rosanna a James nadhazují téma z golfového klubu: Chudoba a AIDS v Africe. Nechci Rosanně ani Jamesovi křivdit, zvlášť když vím, že se Rosanna coby Miss World zapojuje do charity. Přesto si u večeře připadám jako na semináři „Jak blufovat o problematice třetího světa“. Asi to víno nebo co. Před půlnocí se nejistě zvedám od stolu. „Promiňte, já se před cestou opravdu musím trochu vyspat.“ Jelikož odlétáme za šest hodin, myslím, že je nejvyšší čas. Bianca a Ailbhe neskrývají radost nad tím, že to konečně někdo řekl a rychle se zvedají taky. Po cestě do hotelu se ještě kvapně ujišťujeme, že ráno nebudeme mluvit a že budeme respektovat soukromí každé z nás až do Lisabonu, kde v půl jedenácté přesedáme. To ještě netušíme, že ve čtyři hodiny nás poveze taxikář s nezvučnějším hlasem na světě, který nám bude chtít povyprávět všechno o sobě, o své rodině i o ostrově Madeira... ale to už je úplně jiný příběh :-).
No comments:
Post a Comment