Jak fotit lidi, aby byli krásní?

Před časem mě požádala má kolegyně Liz, abych jí udělala fotku. Malinkou fotečku, portrétek, který si dá do rohu svých módních stránek v časopisu. Třikrát dva centimetry, které mě stály nervy a úsilí rozměrů formátu A3. Liz je pohledná 27letá slečna a v časopisu Kiss, pro který fotím oblečení a kosmetické produkty, dělá módní redaktorku. V den D, ještě než jsem si před focením postavila světlo a vytáhla pozadí, musela jsem se na „něco“ podívat. Liz ve svém počítači otevřela soubor nazvaný jednoduše „ME“, ve kterém bylo asi dvacet obrázků s jejím obličejem. „Vidíš to?“ ptala se rozhořčeně. Neviděla jsem nic než normální tvář Liz. Celkem vyvedené pasové fotografie. „To je hnus, co? Tak takhle na těch fotkách od tebe vypadat nechci. To přece nejsem já.“
Problém byl v tom, že to BYLA Liz, která vůbec není hnusná, ale která se podle všeho vidí úplně jinak než jaká ve skutečnosti je. A ten, kdo ji fotí, má smůlu v tom, že nevidí do jejího mozku. Začala jsem ji portrétovat s přesvědčením, že ať udělám co udělám, fotky se jí beztak líbit nebudou. „Co vidíš v zrcadle?“, zkoušela jsem si pomoct když jsem se snažila přimět ji k tomu, aby se vydržela dívat do objektivu aspoň dvě vteřiny. „Sebe“, prohlásila lakonicky.
Každý portrétní fotograf se určitě někdy dostal do situace, kdy po něm člověk před fotoaparátem chtěl, aby ho proměnil v někoho úplně jiného. V takových případech má fotograf většinou dvě možnosti. Mrštit po objektu něčím méně nákladným ze své výbavy nebo hledat vhodnou pózu a správný úhel a vzdálenost včetně té ohniskové, kterými zahladí nedostatky a zdůrazní přednosti.
V případě Liz stačí dávat si pozor na její prominentní bradu a na to, aby se hezky zubila, protože díky tomu, že ze zabývá módou náctiletých holčiček, sama touží po image roztomilé šestnáctky. Jenomže Liz není šestnáctiletá holka. Už má jemné vrásky kolem očí a dospělý pohled. Navíc si před zrcadlem doma nacvičila pózy, o kterých si myslí, že jí sluší a aby toho nebylo málo, šokovala mě větou: Vypadám líp z pravé strany.
Z fotek, které jsem jí poslala pochopitelně moc nadšená nebyla. Prohlásila, že jsou sice trochu lepší než ty, co mi ukazovala, ale že si není jistá. Po dlouhém zvažování si nakonec si vybrala tuto „pasovku“, kterou jsem mírně vyretušovala:

Umázla jsem jí ty vrásky kolem očí, o kterých si mimochodem myslím, že jsou krásné a sexy, zahladila jsem jí docela roztomilou drobnou jizvičku na čele, kterou má od doby, co jako skutečně šestnáctiletá spadla z kola a zbavila jsem její pleť pár vřídků. Když jsem jí ukázala výsledný produkt, řekla, že bych tu fotku měla vyretušovat, že vůbec není poznat, že bych s tím něco udělala. Trochu mi to zvedlo hladinu adrenalinu a když mi na otázku, zda chce vypadat jako plastiková bárbína odpověděla, že ano, požádala jsem ji, ať mě do toho netahá, neboť nejsem žádný počítačový grafik. Napučeně jsem si pak otevřela fotošop a natruc vyrobila tuhle příšeru:

Nikomu jsem ji neukázala, ale mám strach, že právě tento obrázek by se Liz líbil nejvíc.
Už od doby, kdy jsem před rokem a půl začala v Dublinu pracovat v portrétním fotografickém studiu, mě fascinuje, jak vnímáme svoji tělesnost, co nám připadá krásné a co ne a jak sami sebe chceme vidět. Fotila jsem krásnou paní, která si myslela, že má velký nos. Na obrázcích, které jsme jí pak nabídli, neviděla žádnou krásnou paní, ale NOS. I kdybych ho ve fotošopu úplně smazala, viděla by ho tam, protože kvůli nějaké hloupé, uštěpačné poznámce, roste v jejím mozku už dvacet let. Fotila jsem anorektickou slečnu, která vážila asi 35 kilogramů, obvod jejího zápěstí měřil asi pět centimetrů a byla tak vysílená, že nevydržela stát ani tři minuty. Nevybrala si žádnou fotku, protože jí připadalo, že na všech vypadá tlustá. Fotila jsem transsexuála na začátku jeho proměny. Přišel v šatech vypůjčených od babičky, měl chlupatá záda i hrudník a neoholené nohy a z výstřihu mu lezla ohavná podprsenka nahnědlé barvy, vycpaná ponožkama. Poprosil mě, abych ho oslovovala jménem Alice. Koupil si pět fotek a děkoval mi, že jsem mu udělala portréty, na kterých vypadá jako pěkná ženská. Fotila jsem dvoumetrákovou dámu, které nebylo žinantní obléct si o pět čísel menší ramínkový nátělník a vystavit na odiv své pneumatiky. Z obrázků byla nadšená a objednala si celé album. Ignorovala diktaturu krásy, která přikazuje utopické rozměry 90-60-90. V její mysli byla pevně zakotvená kouzelná formulka: jsi krásná, neodolatelná, úžasná.
A právě tohle je klíč.
Už několikrát jsem se na vlastní oči přesvědčila, že člověk je tak starý, jak se sám cítí. Proto nepochybuju o tom, že každý vypadá tak, jak si myslí, že vypadá.
Jsem přesvědčená, že by se každá holka měla ráno dívat do zrcadla a říkat: jsi nádherná, jsi krásná, jsi úžasná. Tak dlouho, dokud za sebou nezavře dveře od domu s pocitem, že je nádherná, krásná a úžasná. Že se má ráda taková, jaká je, i když má bůček na břichu, křivý nos nebo řídké vlasy. Měla by to dělat proto, že když se bude cítit hezká, bude i spokojená a šťastná. A myslím, že žít vedle spokojené a šťastné ženské je radost pro všechny děti, mužské, manžele, sourozence, rodiče i kamarády.
Možná to příliš zjednodušuju, ale těch pár měsíců za objektivem mě přesvědčilo o tom, že stejně jako velký nos a velký smutek může v mozku vyrůst i velká krása. Pro jeden časopis, do kterého přispívám, fotí hodně fotograf H. Říká lidem, že když se otočí tak, vypadají tlustě a když nakloní hlavu na opačnou stranu, mají klapaté uši. Lidi prý z jeho focení odcházejí zdeptaní a před zrcadlem zpytují své sebevědomí. Za každou takovou ošklivou větu vypadlo panu H. několik vlasů, trochu víc se mu zkroutil nos nebo mu zežloutl zub. Dovedete si asi představit, jak sám teď vypadá. Panů H. je kolem nás bohužel docela hodně, ale myslím, že jsou poměrně snadno identifikovatelní. Kdo totiž nevěří v krásu druhých, sám krásný není. Tedy aspoň já jsem ještě nepotkala nikoho, kdo by byl krásný a zároveň arogantní, hloupý, nafoukaný a zlý. Krásy má člověk tolik, kolik si jí k sobě pustí. A jestli se vám zdá, že teď už mluvím o úplně jiné kráse, tak se mýlíte.

Pro všechny, kdo se to teprve učíme:
Kráso, jenž jsi v mé mysli, posvěť se jméno tvé, probuď mé sebevědomí. Buď síla tvá jak v mém srdci tak i po těle. To, co mi sluší ukaž mi každý den a odpusť, že jsem tě dosud ignorovala, jakož i já jsem odpustila mým blízkým, že mi tě tak dlouho tajili a neuváděj mě v rozpaky, ale zbav mě od myšlenek na to, co všechno si nemůžu ve svém věku dovolit, neboť ty máš v rukou mé sebevědomí a také klíč k tomu, že budu na světě ráda a spokojená a lidi se na mě budou se zalíbením usmívat, i když budu stoletá vrásčitá babička.

O mouchách, o slavném fotografovi a k tomu trocha poezie

Mám rozepsanou kapitolu o kráse, o tom, jak sami sebe vnímáme a jak se chceme vidět na fotografiích. Nějak se toho ale děje tolik, že nestačím přemýšlet a analyzovat. A tak si aspoň zaznamenám pár zážitků z posledních dvou dnů. O dalším nádherném kousku mé cesty za fotkou, o hmyzím martýriu a o jedné krásné procházce.

Učím se fotit boty a parfémy
Před časem jsem zatelefonovala jednomu z největších módních fotografů v Dublinu Tonymu Higginsovi a poprosila jsem ho, jestli bych někdy mohla přijít na jeho focení. Podívat se, pomoct, zkrátka vidět, jak to dělá. Tony souhlasil. Slyšela jsem, že někteří fotografové mají strach z toho, aby začátečník jako já nevypozoroval jejich triky a nevypálil jim pak rybník. Tony je ale opravdový mistr a frajer, dost starý na to, aby věděl, že dva lidé v naprosto stejných podmínkách, se stejným světlem a stejnými objekty nikdy neudělají stejný obrázek. Má skoro 70 let a má sedmiměsíčního syna. Váží asi 45 kilogramů, fotí na digitál a pracuje v obrovském studiu s tak obrovskými softboxy, jaké jsem ještě nikdy neviděla. Tak vypadal v roce 1996:

V pátek fotil kolekci svatebních šatů pro katalog jedné firmy a já jsem mohla být u toho.
Všechnu práci dělal Tonyho asistent, rumunský fotograf Tiberio. Tony seděl před fotoaparátem upevněným na stativu. Před sérií fotografií manuálně zaostřil a pak už jen mačkal spoušť. Modelky byly ukázněné a Tony zacházel s digitálem úsporně jako s filmem. Žádné zbytečné cvakání. Každým šatům věnoval deset obrázků na paměťové kartě. Když se zaplnila, Tiberio ji vyměnil za novou a fotky natáhl do počítače. Staral se o Mistrův fotoaparát, o světla a zvedal telefony. Přišlo mi, že být velký a slavný fotograf je dost pohoda. Drobný problém bude asi jen to, že trvá dost dlouho než se jím člověk stane a že to stojí spoustu úsilí, dřiny i investic.
V mezičase jsme si s Tonym stačili i tak trochu povídat, přesněji řečeno měla jsem tu čest, že mi položil pár otázek a že jsem se tak trochu mohla ptát i já. Nějak jsme se dostali i k tomu, že pro časopisy, ve kterých pracuju, fotím taky produkty. Přiznala jsem se, že mi to vůbec nejde, že všechno zachraňuju ve fotošopu a že focení nehybných neživých objektů považuju za jednu z nejtěžších fotografických disciplín. Tony mě poslouchal a před poslední sérií, kterou fotografoval, mi řekl, že až skončí, něco mi ukáže. Když pak udělal poslední obrázek, řekl Tiberiovi ať ještě nic nesklízí a začal se štrachat v hromadě stojanů v rohu studia. Pak doprostřed prostoru postavil stůl, pověsil nad něj bílé pozadí, nainstaloval světlo, rozestavěl odrazné plochy. Na stůl postupně pokládal dámský střevíček, parfém a bílou plechovku. Přitom fotil, vysvětloval a občas přemístil odraznou plochu. Poradil mi, co si mám pořídit a nakonec mi nabídl, ať přijdu příští týden a přinesu si foťák a to, co chci vyfotit. Můžeme se prý na to podívat spolu. Tiberio se nestačil divit a já už vůbec ne. Za úsměv a poděkování mi tento člověk během půlhodiny ukázal to, za co se na fotografických kurzech a ve školách platí nekřesťanské peníze. V němém úžasu se z toho obrovsky raduju ještě dnes a vůbec netuším, jak poděkovat všem okolnostem, které mě k tomuto pánovi dovedly. Snad je to další znamení toho, že jsem se vydala po správné cestě.

Masařky v komíně
Včera ráno jsem se probudila kolem deváté hodiny. Chvilku jsem hleděla do stropu a pak jsem si ten strop začala prohlížet. U světla seděla velká masařka. Nad skříní druhá a nad oknem další tři. Nebylo to poprvé. Vzbudila jsem Aldu, popadla jsem Raid, co stál na nočním stolku a začala pokoj deratizovat. Musím říct, že s velkým sebezapřením, protože z masařek mám fobii. Jak jsem tak kolem sebe v panice stříkala a zamořovala ložnici sprejem, sklouzl můj pohled ke krbu. Pak už jsem jen cítila, jak se mi podlamují kolena. Hnusařky lezly všude kolem otvoru do komína. Bylo víc než jasné, odkud se berou. Medaili za hrdinský čin si v ten den vysloužil můj muž, který vytáhl z komína noviny, co jsme tam nacpali v zimě kvůli průvanu a kvůli tomu, aby nám nepadalo do pokoje svinstvo, v rukavicích za pomoci lopatky a pohrabáče vylovil z krbu vepřovou kost a mrtvého holuba a s výkřiky „já vám zapálím Koudelku,“ podpálil v krbu hadru napuštěnou petrolínem. Ještě teď se mi dělá špatně a doufám, že tyto zápisky zafungují jako terapie: když vyslovím to, čeho se bojím, bát se přestanu a začnu se s tím srovnávat. Neboli, jak praví staré čínské přísloví: Drak nad tebou přestane mít moc, vyslovíš-li jeho jméno.
Jako pomocnice jsem byla prakticky nepoužitelná, a tak jsem alespoň před samotnou operací pelášila do obchodu koupit sáčky do vysavače. Dozvěděla jsem se, že v Irsku se prodává na dvě stovky typů těchto sáčků. Pravděpodobnost, že prodejce v malinkém krámku v Drimnaghu bude mít zrovna ten, co potřebujeme, byla zhruba jedna ku deseti. Ale jak už to v podobně vypjatých situacích bývá, měli jsme štěstí. Kromě toho jsem se v obchodě dozvěděla, že to, co se nám stalo, není nikterak výjimečné. Podobný problém měly už desítky našich sousedů. Hmyz, v krbech usazený z různých důvodů, se začíná probouzet v letních měsících, kdy je teplo. Konečně jsme pochopili, proč sedí na komínech domků v naší čtvrti kopulovité mřížky. Budeme si je muset pořídit taky.

Procházka kolem útesů
Část severního Dublinu tvoří poloostrov, který se jmenuje Howth. Jeho okraj lemují útesy, nad nimiž se vine stezka, po které se každý víkend procházejí místní i turisté. Dá se po ní obejít půlka poloostrova a objevit kolem moře místa, která berou dech. Jako třeba tohle:

Na obrázku je moje kamarádka Lenka, která za námi přijela před týdnem na návštěvu nasát trochu dublinské atmosféry a odpočinout si.
Howth je místo, kde žil slavný irský básník a dramatik William Butler Yeats, který tvořil na přelomu století a v roce 1923 dostal Nobelovu cenu za literaturu. Jeho poezii do češtiny přebásnilo několik autorů, mezi nimi i skvělý překladatel Martin Hilský. Tady je zkrácená ukázka z Motlitby pro mou dceru, kterou možná William napsal v tom malém bílém domečku s pohledem na irské moře.

A znovu bouře vyje, mraky žene,
zatímco v kolébce a nerušeně
spí moje dítě. Jenom kousek lesa
a holý kopec stojí vichru v cestě;
až od moře sem duje, sténá, skučí,
strhává stohy, do střech opírá se,
a já už hodinu se modlím zase,
protože smutek tíží moji duši.

Kéž krásná je má dcera, však ne tak,
že vábila by k sobě cizí zrak
či v zrcadle snad často zhlížela se.
Ženy, co příliš vědí o své kráse,
pak jediný svůj cíl v ní často vidí,
laskavost ztratí a s ní snad
též instinkt srdce vybírat
si za přátele dobré, ryzí lidi.

Helena byla překrásná, a přec
život jí zbabral jeden pitomec,
a Venuše, ač zrodila se z pěny,
vzala si muže nepatrné ceny –
Vulkán byl kovář, navíc kulhavý.
Vznešené dámy nejraději
bláznivé kousky vyvádějí,
plýtvají dary štědré Přírody.

Kéž je jak strom, co kvete do oblak,
kéž myšlenky má jako konopka,
co jinou starost nemá, nežli snad
všem velkodušně radost rozdávat,
kéž nikdy za ničím se nežene,
kéž každá hádka žertem jí je,
kéž jako vavřín pořád žije,
co nevyrve jej nikdo z kořene.

Na poloostrově Howth jsou hejna racků, kormoráni, terejové i tuleni a když má člověk fotoaparát a chuť zkusit zachytit ptáky v letu, stačí přijet k večeru do vesničky a posadit se k jedné ze zakotvených rybářských lodí, ze které se line zápach ryb a která láká všechny okřídlené obyvatele z blízka i z dálky.

Nudné zápisky o nejisté cestě domů

Je neděle ráno. Na serveru IDNES visí tyto zprávy: U Václavského náměstí spadl dům. Na dálnici D8 už šest mrtvých po nehodě mikrobusu. V Ústavu sociální péče se muž zapálil zapalovačem. Posunovače zabil ve stanici vlak. V Kolíně se zabil parašutista. Do Svratky unikla ropná látka.

Právě včera mi bylo 31 let. Není to tak dávno, co jsem si byla téměř jistá tím, kde chci žít, co chci dělat, kolik chci mít dětí, kam se chci podívat, o čem mluvit na večírku a co si dát v restauraci... Teď jsem o pět let starší a mám smíšené pocity.
Mít smíšené pocity je klišé, které člověk používá, když přesně neví, jak se vyjádřit, ba co víc, není si jistý tím, co si má vlastně myslet. Ale nejsou to ty včerejší narozeniny, co mě znejistělo. Tentokrát to byla cesta domů, do Česka. Vždycky, když přijedeme, je to nakrátko a narychlo. Devět dní i tentokrát prosvištělo nepozorovanou rychlostí a jako vždycky v nás zbyl tak trochu pocit viny. Že jsme nestrávili dost času s těmi, co jsou nám blízcí a že jsme zase ujeli. Smíšené pocity radosti a lítosti se zakously někam do oblasti žaludku. Jemně a pevně. Tak, jako když se mně do ruky zakousl Kristýnin malý kocour Zrzek a ne a ne pustit. Bolelo to a zároveň šimralo tak, že mi málem vhrkly slzy, ale když pustil, hned to zase přešlo. Žádná krev netekla.
Čímž chci říct, že se vlastně nestalo vůbec nic, co by mě mělo u nás doma znejistět a rozesmutnět. Přesto si od středy, kdy jsem přijela z Moravy do Prahy a s dvojkou červeného vína se v paláci knih Luxor začetla do drobných próz Jana Skácela, připadám jako pohřební plačka. Rozteskňuje mě jídlo v letadle do Dublinu, taxikář, který nás vezl domů, hnusné špinavé dublinské autobusy, reklama na mobilního operátora. Neumím napsat proč, tak aspoň popíšu pár z mnoha drobností, které vyvážily tu velkou radost toho, že jsme viděli rodinu a přátele.
Lenka s Dennym, jejichž svatbu jsem minulou sobotu fotila (obrázky jsou na odkazu http://www.beanpix.com/gallery/bajgartova/a060716092248 ), přišli o peněženku ve které měli 30 tisíc korun. Seděli jsme ve středu v Praze na Folimance, večer příjemně plynul a když jsme se po půl noci přesunuli jiného podniku, zjistili novopečení manželé, že po cestě do jiné hospody přišli o svatební cestu. V Lenčině peněžence byly i doklady, přesto se nálezce neozval. Myslím, že kdybych našla tisícovku, nechala bych si ji. Ale tolik peněz by se snad vrátit mělo... ZVLÁŠŤ v Česku, kde má mnoho lidí těžkou hlavu z toho, že jim nestačí výplata. Vím, PRÁVĚ PROTO jim těch třicet tisíc nikdo nevrátil.
Jedna moje kamarádka, která čeká miminko a učí soukromě angličtinu, mi pověděla, že nebude mít nárok na mateřskou. Poctivě platí daně, ale český stát jí dává najevo, že si jako podnikatelka určitě pěkně nahrabala a že tudíž žádné peníze ta potvora nepotřebuje. Koneckonců vždyť „jenom“ přivede na svět nového člověka.
Jiná kamarádka by si chtěla otevřít obchůdek s čarodějnickým zbožím, ale potřebuje počáteční kapitál. Sestra jí nabídla pomoc a rozhodla se, že jí půjčí. Kvůli velmi ostrým zářezům jednoho nejmenovaného ministra to ale všechno padlo a nedopadlo, protože sestra je lékárnice a v podstatě ze den na den musela zavřít jednu svoji lékárnu a propustit několik lidí.
Strašně mi přišlo líto, kolik krásných holek, pěkných kluků, milých paní a hodných taťků u nás se obléká do stejných nenápadných, nudných šatů uniformních střihů béžových a tmavých barev. Proč sukně, která v Marks and Spencer´s v hrůzostrašně drahém Dublinu přijde na 40 eur, stojí v Praze na Václavském náměstí 70 eur?
Zdálo se mi, že lidé u nás chodí tiše, pomalu, nejistě a nesebevědomě. A mrzelo mě to, že si na potkání, i když se dlouho neviděli, neříkají: „ty dobře vypadáš, strašně ti to sluší“, protože tahle věta nic nestojí a každého potěší.
Paní na check-inu na ruzyňském letišti se ani jednou neusmála. Když jsem jí předložila pasy a letenky, aniž by zvedla oči, vybalila na mě: chcete to do uličky do středu nebo do středu k oknu, střed okno je u exitu a ulička okno v třináctce...? Asi deset vteřin mi trvalo, než jsem pochopila, že nám nabízí nějaká sedadla. Abych nezdržovala ještě dýl, řekla jsem „k oknu nebo do uličky“, protože mi to vlastně bylo jedno. Paní zavřela na chvilku oči, jako kdyby se snažila uklidnit, prudce vydechla, konečně se na mě podívala a pak se opravdu dost naštvaně zeptala ještě jednou a pomaleji. Když jsem jí řekla, že je mi to jedno, ale že kdyby to bylo možné, ráda bych seděla do uličky, opravdu jsem ji rozezlila. Nařídila nám, ať nacpeme příruční kufr do té klece, která ukáže, jestli je zavazadlo „cabin size“. Bohužel se tam vešel a bohužel vážil dokonce méně než povolených 12 kilogramů. A ani náš velký kufr neměl jako z udělání nadváhu. Radost jsme jí ale přece jen trochu udělali. Alda ji poprosil o nálepku s tou skleničkou a nápisem fragile, jelikož do zavazadlového prostoru posílal taky svoji basovou kytaru. „Nic takovýho tu nemám“, ušklíbla se paní vítězoslavně a konečně nás mohla pustit.
Ještě než jsme na to letiště jeli, mlčky jsme se v autě dívali z okýnek, když najednou Aleš řekl do ticha: Tady jsou tak hezcí lidi!
Jsou. Na rozdíl od ostrovanů jsou Češi pěkní, jemní, vzdělaní a inteligentní. Brzy se k nim chceme vrátit, protože tam máme kořeny. Ale v tuto chvíli je mi to tak trochu líto.

Sádrové zrůdičky

Čtvrť, ve které bydlíme, se jmenuje Drimnagh. Toto slovo by se z irštiny dalo přeložit jako místa na hřebenech nebo kulaté, špičaté pahorky. Obyvatelé prvních domků, které tady začaly vyrůstat někdy kolem roku 1930, pojmenovávali ulice po irských horách. Errigal, Slievenamon, Brandon, Galtymore, Keeper. Prý příznačně. Nechápu proč, jelikož dnes na Drimnaghu není hřebenovitého ani pahorkatého takřka nic. Je to jedna z nejplacatějších placek, na které jsem kdy bydlela. Ostatně ani žádné domky z roku 1930 už tu nejsou. Ty, ve kterých tu dnes lidé bydlí, se postavily možná v 60., 70. letech. Neizolované betonové ohrádky uvnitř rozčleněné co největším množstvím sádrokartonových přepážek, rozuměj: čím víc místností tím větší dům. V každém pokojíčku krb, za domkem pidizahrádka. Takové lepší sídliště. Stavební náklady jedné této ohrádky by prý nepřesáhly 40 tisíc euro, běžná cena je dnes ale na trhu s nemovitostmi desetinásobná.
Jako každá čtvrť v Dublinu, má i Drimnagh své slavné rodáky. Hezké irské rčení praví: There´s a Paddy in every jail, volně parafrázováno – všude na světě narazíš na Irčáka. Ostrované opouštěli své domovy v době hladomoru v 19. století, hromadně byli transportováni v době bojů za nezávislost začátkem 20. století a o desítky let později zase sami ze země odjížděli za prací a za lepším živobytím. Irské předky měli američtí prezidenti Kennedy, Nixon i Reagan, automobilový magnát Henry Ford, herci jako Mia Farrow, Shirley Maclaine, Anthony Quinn, Jack Lemmon, Bill Murray i Robert Redford a spousta dalších. Z opačné strany vzato, v každé části Dublinu žil někdy někdo, komu se podařilo prolomit kruh. Narušil genetickou jednotvárnost, nevzal si sousedovic Rosemary, nestal se obkladačem narozdíl od svých šesti bratrů a takzvaně se trhnul. Tím „naším“ slavným rodákem je charismatický herec Gabriel Byrne. D'Artagnan z Muže se železnou maskou nebo Charlie z Jarmushova filmu Dead Man. Je docela těžké si představit, že se vyklubal tady z těch zrzavých výrostků, kteří spálí na co přijdou, po tramvaji a autobusech házejí šutry a ze všeho nejvíc je baví krást nákupní vozíky a házet je do řeky nebo do umělého kanálu, který touto jihozápadní částí města protéká.
U nás v Drimnaghu je taky hospoda, která se jmenuje Halfway House. Dům na půli cesty, kde se čepuje vynikající Guinness a kam prý ještě před patnácti lety nesměly chodit ženské. Dnes už tam smí, ale když si jdeme s Alešem ve všední den na jedno, je tam většinou ženská jen jedna.
Všechny okrajové části Dublinu, které obývá takzvaná „settled working class“, mají podobné rysy a přistěhovalci jako já by mezi stejnými domky a obchody jen těžko hledali nějaké odlišnosti. Musím ovšem skromně podotknout, že já jsem si v Drimnaghu zase všimla něčeho, co Irové patrně vůbec nevnímají.
Nevím teď přesně, jak to popsat, ale už přes půl roku se v údivu pozastavujeme nad tím, kde se ta podivná věc vzala. Takže postupně. Ta zvláštnost v Drimnaghu se jmenuje „sádrová nymfa za oknem“ a vypadá takto:

Teď možná čekáte, že se začnu intelektuálně rozmachovat, ale upřímně řečeno na to, abych se pozastavovala nad tím, co je a co není kýč, nemám vzdělání. Doma mi vtloukali do hlavy „nikoho nesuď“, „proti gustu žádný dišputát“ a tak dále, takže to, že se Irům líbí často dost odporné věci, mě opravdu netrápí. Zvykli jsme si tady na porcelánové pejsky a jeleny nebo sádrové lišky a kočky za okny, na strašidelnou vánoční výzdobu v podobě svítících kabelů namotaných do všech možných tvarů od hvězd až po santaklausovské spřežení, na vánoční nafukovací obludy před vchodovými dveřmi v životní velikosti, například Homera Simpsona v kostýmu Santy Clause a tak dále.
Sádrová squaw nás ale hodně znervózňuje, jako ostatně všechno, čemu nerozumíme a co si nedokážeme vysvětlit. Je totiž naklonovaná. Má patrně zvláštní význam, zdá se totiž, že ji tady chce mít každý. A když už do nějaké domácnosti pronikne, nikdy nezůstane jen u jednoho kousku:



Teď ale vážně. Kdyby mi někdy přeskočilo a šla jsem si koupit sádrového trpaslíka, pochybuju, že bych přišla do krámu a řekla „dejte mi tři kousky tady toho s tím zeleným pohrabáčem“. Přece bych si snad vybrala tři rozdílné brachy, ne? A i když jsme si v Irsku zvykli ničemu se nedivit, tak je opravdu dost těžké si představit, že by v sobotu ráno řekněme Declan zazvonil u sádraře a řekl mu: "hej Paddy, vezmu si dvě tady ty baby a do baťohu mi ještě zabal další tři pro švagrovou..."
A tak si doma lámeme hlavu nad tím, proč má většina obyvatel Drimnaghu v okně právě tu jednu oblečenou-neoblečenou pannu v nepřirozené pozici hadí ženy. Od prvoplánové a zjednodušující hypotézy o závisti mezi sousedy a potřeby mít to, co má i ten druhý, jsme poměrně rychle ustoupili. Neuspěl ani dohad o tom, že si tu nádheru dávají známí a sousedi k výročím proto, že jeden z nich kdysi neuváženě řekl, že se mu ta nymfa líbí, čímž způsobil nezastavitelný řetězec klonování této figurky.
Nejpravděpodobnější variantu vyslovil můj muž. Tvrdí, že se všichni majitelé sádrové krásky sešli jednou na prodejní akci zahradního vybavení a ti, co si koupili stříkací hadici, dostali tři kusy sošky jako bonus. Mimo jiné taky proto, aby nebyli moc naštvaní, až doma zjistí, že udělali pěknou pitomost. Že jim totiž rozměry zdejších dvorků nedovolí hadici ani nikam uložit, natož zprovoznit.
Kdo ví... my tedy nevíme. Přesto od jisté doby rozvíjíme jakýsi model sádrové typologie. Jednoduše řečeno, podle toho, jak na nás lidi působí, odhadujeme, kolik panen by mohli doma mít. Každá další navíc je pochopitelně bod dolů. Naše typologie ale není příliš dokonalá. I když totiž narazíme na někoho, koho odhadneme na „tři do ulice a další čtyři do dvora“, nemusí to znamenat, že je zcela diskvalifikován. Počet sádrových zrůdiček, porcelánových zvířátek a plastikových hraček za oknem naštěstí nikde na světě není přímo úměrný dobrosrdečnosti a laskavosti.