Všechno je jinak

... tak jako v té židovské anekdotě, kterou vyprávěl pan Werich. Rabín umírá a kolem jeho lože stojí ctihodní představitelé židovské obce. „Pověz nám, rabi, k jaké největší moudrosti jsi v životě dospěl,“ ptají se ho. A starý muž odpoví: všechno je jinak.
Hodně často teď na tato slova myslím. A nejen proto, že mě mé fotografické putování v Dublinu přivedlo k duchovnímu učiteli, reverendu Billovi Darlisonovi, o jehož moudrosti, jejíž esencí je právě vědomí toho, že všechno je jinak, se chystám napsat na těchto stránkách podrobněji. Myslím na ně také proto, že se dozvídám věci, jež příběhy, o kterých jsem si psala a o nichž jsem přemýšlela, ukazují v úplně jiném světle.
Krátkou a slibuji, že letos už poslední vzpomínkou, se vrátím ke kapele Westlife. Minulý pátek jsem si po jednom focení dlouho povídala s vizážistkou Ashling. V dublinském šoubyznisu se pohybuje už přes dvacet let a zná kdekoho. Pro Westlife několik let pracovala a o čtveřici se nevyjadřuje nikterak chvályhodně. Můj zážitek s nagelovanými hochy ji ale docela překvapil. Když jsem se ve svém vyprávění dostala k tomu, jak se Marc nasupil, když jsem po něm chtěla úsměv a začal odcházet ze scény se slovy „nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“, skočila mi Ashling do řeči s tím, že právě Marc byl vždycky ten nejpříjemnější ze všech. Tichý a skromný. Teprve před rokem na sebe veřejně prozradil, že je gay, do té doby s tím pravděpodobně dost bojoval. Ashling si ale už před lety, kdy se pohybovala v zákulisí slavného čtyřlístku, všimla, že mezi Marcem a ostatními členy kapely je něco podivného. Něco, co ji dost pevně utvrdilo v tom, že ostatní členové kapely Marca šikanují. Takže to, že se na mě Marc osopil, se mnou asi vůbec nesouviselo. To, co jsem si tak hloupě brala osobně, byl patrně úplně jiný příběh, jehož hybnou silou jsou podivné nitky vztahů mezi Marcem a ostatními členy kapely Westlife, kteří mi poslušně ukazovali své vybělené jedničky a dvojky a hráli se mnou dementní hru „na sýr“. Všechno je jinak.
Ashling mimochodem pracovala taky pro kapelu Boyzone. Na slavnou pětici, která se rozpadla v roce 1999 a která během pěti let prodala deset milionů nosičů, nedá dopustit. Vyprávěla mi, jak Boyzone jezdili v začátcích na rozhovory, focení i koncerty městskou hromadnou dopravou, jak byli skromní a nezkušení, nikdy jim prý nestoupla sláva do hlavy tolik, jako jejich následovníkům a nikdy si nevypěstovali hvězdné manýry, možná proto, že pocházeli z rodin dělníků, takzvané „settled working class“, jak se tady říká.
Od Ashling jsem se také dozvěděla zajímavé věci o panu fotografovi H. Několikrát jsem se o něm na těchto stránkách zmínila. Pan H. byl hlavní fotograf časopisu VIP, asi před třemi měsíci dal ale definitivní výpověď. V závěru svého působení neblaze proslul tím, že na focení přicházel s dvouhodinovým zpožděním a své objekty urážel. Nežinýroval se říkat ženským před svým objektivem „vy jste tlustá, stoupněte si tam dozadu, ať to není vidět“ a odmítal fotit v místech, která se mu prostě nelíbila. Jenomže pan H. nebyl podle všeho prvoplánový hulvát. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil mezi fotografickou špičku v Irsku. Fotil koncerty a slavné irské kapely, „tyká“ si se všemi z U2 i s jejich rodinnými příslušníky a milovníci irské rockové scény na celém světě zřejmě ani netuší, kolik obrázků pana H. mají ve své sbírce cédéček. Jenomže panu H. se nedostalo tolik uznání, kolik by si za svou práci asi zasloužil. Jelikož musel živit rodinu, stal se z něj „společenský“ fotograf, a tak trochu zahořkl. Sám to prý na sobě pozoroval. Před časem si koupil dům a začal ho spravovat, a přitom zjistil, že mu to přináší potěšení a uspokojení a že ho to baví daleko víc než fotografování. Když ho Ashling viděla naposledy, pomáhal ve vesnici, kde bydlí, se stavebními úpravami klášterní školy. A svůj digitální Hasselblad za 19 tisíc euro má bez výčitek zamknutý doma ve skříni.
Ještě, že je všechno jinak. Člověk si ale musí přestat vytvářet domněnky a brát si věci osobně. „Celý váš život je sen. Žijete ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víte, je pravda jen pro vás. vaše pravda neplatí pro nikoho jiného včetně vašich dětí nebo rodičů. Každý člověk sní své vlastní sny. Poroto musíme přijmout rozdíl mezi lidmi, musíme respektovat sny druhých lidí.“ Don Miguel Ruiz, mexický autor, nositel učení starých Toltéků.
V uplynulých dnech jsem pro časopis VIP fotila herečku Taru Leniston, která teď působí v LA a stýská si po mamince, která po rozvodu zůstala s nejmladší Tařinou sestrou na Novém Zélandu,

komika Allana Shorta, který, dostal příležitost a začal dělat úspěšný ranní proud v rádiu, a teď se usmívá a vtipkuje i doma v soukromí neboť letošní Vánoce může konečně nakoupit spoustu dárků a vzít ženu na dovolenou,

principála a primadonu baletního souboru v Corku – Allana Foleyho a Monicu Loughnan – on je gay a ona se učila 13 let baletit v Rusku a díky tomu, že jsou to neobyčejně milí lidé, to bylo jedno z nejlepších focení, které jsem kdy zažila

a zpěvačku Shelley, kterou si před pár týdny vzala pod křídla bývalá manažerka Madonny Caresse Henry, která, jak se zdá, vyhrála v 23 letech boj s rakovinou a o jejíž písničky, které si píše sama, se uchází Jennifer Lopez

A fotila jsem taky Miss World 2006 Táňu Kuchařovou, ale o tom napíšu až příště.

Zajímaví, zábavní a výjimeční Westlife

Dostalo se mi v pátek té neobyčejné cti fotografovat slavnou irskou kapelu Westlife, která je známá a populární nejen tady na evropských ostrovech, ale také na australském, africkém a asijském kontinentě. Nepatříte-li zrovna mezi fanoušky Backstreet Boys, Boyzone, Take That a jim podobných lunatiků, jméno Westlife vám patrně také nic neřekne. Ale internetová encyklopedie Wikipedia uvádí, že mezi lety 1999 až 2005, se tito hoši třináctkrát umístili se svými singly na prvním místě hitparády ve Velké Británii a v žebříčku úspěšnosti se tak dostali na čtvrté místo za Beatles, Elvise Presleyho a Cliffa Richardse. Zatímco v předchozích letech byla jejich cílovou skupinou náctiletá děvčátka, v současnosti jsou to prý maminky. Víc o nich napsat nedokážu a ani jejich hudbu blíž popsat neumím neb jsem je, myslím, nikdy neslyšela. Ne proto, že bych byla intelektuální snobka a chlapecké kapely a priori odsuzovala, ale proto, že jsem zkrátka podobnou hudbu nikdy nevyhledávala a jestli jsem Westlife slyšela v rádiu nebo v obchodním centru, nevěděla jsem, že jsou to oni.
Dnes už mohu říci, že tyto chlapce asi ani nikdy slyšet nechci. Vzali mi spoustu energie a síly, zkazili půlku dne a vyvrátili mé dosud pevné přesvědčení o tom, že velké hvězdy jsou většinou milí a skromní lidé.
Focení se konalo v Ice Baru hotelu Four Seasons, kde kapela bydlela během svého světového turné. V Dublinu dvakrát vyprodala velkou halu Point Theatre a jelikož měla opravdu nabitý program, manažer Steven, který vypadá, jako kdyby sám poslouchal spíš funky, rythm ´n blues a soul, nám na focení pro VIP uvolnil pouze hodinu – od desíti do jedenácti. Za tu dobu jsem měla udělat devět různých obrázků, slovem „různých“ rozumějte „s různým pozadím“. Světla se měla přesunovat mezi bílými stěnami, bílým barem, béžovými závěsy a hnusnými šedočernými sedačkami.
Jako první přišel s patnáctiminutovým zpožděním Nicky. Docela milý blonďák, kterého Irové znají také jako partnera Georginy Ahern, dcery premiéra Bertieho. Během dvou minut jsem s Nickym napráskala, jinak se to bohužel říct nedá, několik obrázků, přesunula si světla a nachystala se na druhého člena kapely. To všechno briskně, téměř závodním tempem, neboť jsem očekávala, že se dostaví záhy.
Skoro jsem se nemýlila. Shayn se dostavil záhy po deseti minutách. Na zbylých sedm obrázků a titulní stranu časopisu TV Now mi zůstala necelá půlhodina. Bylo už tři čtvrtě na jedenáct, když konečně přišli zbylí dva členové společně s posádkou neboli crew, kterou tvořili dva vizážisti, asi tři lidé z vydavatelství, několik asistentů, ochranka a další „bedňáci“. S chlapci jsem si podala ruku a představila jsem se jako Beta. Oni se nepředstavili. Zvykli si asi na to, že svá jména říkat nemusí, jelikož je každý zná. Požádala jsem je, aby se přesunuli ven zapózovali mi na terase podél zábradlí.

Stihla jsem udělat pět snímků (trvalo to asi půl minuty), načež si Westlife usmysleli, že jim svítí do očí a vůbec, že se jim to místo na fotku nezdá. Svůj názor s nikým nekonzultovali a svévolně se odebrali zpět do baru. Sedli si na stoličky, poručili si každý drink a poradili mi, ať je vyfotím za barem. Manažer mě upozornil na to, že mi zbývá deset minut. Když jsem si světlo postavila ze strany před bar a začala si je rovnat do formace, tak, aby zakryli ty drinky, neskrývali chlapci překvapení nad tím, že je nefotím z pozice barmana. Začali být trochu rozmrzelí. Cvak, cvak, cvak, následoval rychlý převlek do neformálního oblečení a pár fotek uprostřed místnosti, načež přišla řada na vánoční titulní stranu pro TV Now.
Pro tyto účely přinesla redaktorka Bianca santaklausovské čepice a vánoční dekorace. Dva chlapci si odmítli čepici nasadit, aby nevypadali jako idioti, a raději si omotali vánoční řetězy kolem krku. Na titulní stranu jsem musela přinést vybělené zuby, a tak, i když mi to nebylo ani trochu příjemné, nezbylo mi než na ně volat: „Úsměv, přátelé, usmíváme se, prosím, cheeeese...“

Bylo pět minut před jedenáctou, když Marc, ten černovlasý vzadu bez čepičky, prohlásil: „Nikdo mi tady sakra nebude nařizovat, kdy se mám usmívat“ a začal odcházet. Takhle po ránu po něm chtít, aby se usmíval, to byla nestydatost, kterou musela jít Bianca „vyžehlit“. Laskavě Marca prosila, aby nám ještě, ještě, chvililililinku sólo zapózoval. Měla jsem strašnou chuť se na něj šklebit, ale nemohla jsem, a tak jsem aspoň démonicky rudla a flekatěla. Hotovo, konec, převléct a do rádia, zavelel KONEČNĚ manažer a já jsem si oddychla. Někde mezi terasou a barem mi začalo být jedno, jestli nějakou fotku přinesu. Marc se ještě ke mně stačil přitočit a slovy „can I see!“ (můžu se podívat), které ani zdaleka nebyly proneseny jako otázka, nýbrž jako příkaz, nakláněl hlavu nad displej mého fotoaparátu. Řekla jsem NE, tak jako to říkám úplně každému, načež všichni v místnosti na několik okamžiků zkameněli a pomalu ke mně začali otáčet hlavy. Bianca však hbitě přiskočila, vyrvala mi přístroj z ruky a teatrálně zašvitořila: „cha chá, samozřejmě, že můžeš, Marcu, to byl jenom vtip...“
Chtělo se mi zvracet. Nejraději bych to celé hnusné exkluzivní focení vymazala z paměťové karty. Biance jsem se snažila vysvětlit, že nerudnu proto, že bych byla na fantastické a úchvatné Westlife uražená, ale proto, že jsem vynervovaná z toho, že jsem se na žádný snímek nemohla vůbec připravit. Jsou bohužel technické záležitosti, které se přeskočit nedají ani když má člověk digitální zrcadlovku. Tvářila se chápavě a v redakci tvrdila, že Westlife byli tentokrát opravdu hodně podivní. V pondělí ovšem editorce magazínu mimo jiné vyprávěla, že Westlife byli sice trochu unavení, ale jinak v pohodě, bylo to skvělé. A já jsem si dnes od té editorky, která nikdy v Dublinu nejela autobusem, nikdy si nemusela brát z banky půjčku, nikdy nevečeřela v obyčejné hospodě a nikdy nežila bez hospodyně a chůvy, musela vyslechnout přednášku o tom, jak je občas nutné, aby člověk v životě spolkl i ty primadony a že bych si měla uvědomit, že svět celebrit je prostě takový a že slavní lidé sice mají své vrtochy, ale že kdyby byli jako my, normální lidi, tak nejsou ničím zajímaví.
Amen.

Paparazzi z Piccadilly

Na londýnskou večeři, o které jsem se zmiňovala v posledním zápisu, se překvapivě dostavili i naši rodiče. Moje sestra Kateřina je v poslední době samé překvapení. Neměli jsme ani tušení, že se v jejím bytě sejdeme všichni. Po dlouhé době jsme strávili asi dva dny v rodinném kruhu. Všechno se fotilo, dokonce se nám podařilo zorganizovat skupinové rodinné foto. Kromě toho jsme v Londýně stačili taky zhlédnout krásnou výstavu Augusta Rodina v Royal Academy of Art, doslova napumpovanou obrovskou energií a vášní, kterou pan sochař vtesával do mramoru a odléval do bronzu, spatřit v akci Budgiemana, veselého chlapíka, který před Tate Modern Gallery vystupuje s cvičenýma andulkama (můj muž se jím nechal doslova unést, dokladem čehož je následující fotografie)...

... a také se setkat s přítelem, fotografem Gerardem Wyerem, který se mnou vloni absolvoval kurz modelingové fotografie na londýnské College Of Fashion a dnes se živí jako paparazzi.
Sraz jsme měli na náměstí Piccadilly. Tam, kde Gerard tráví všechny páteční a sobotní večery. Živí se jako lovec obrázků celebrit, které chodí pařit do místních klubů. Pracuje pro agenturu, ale není jí nijak povinován, je na volné noze. Agentura se pokouší prodat to, co Gerard přinese a o peníze se s ním dělí fifty fifty. Vždycky jsem si myslela, že život paparazziho je skrývání se ve křoví, pokoutně zastrčený objektiv v klopě kabátu, čekání v autě se spuštěným okýnkem. Možná kdysi a možná někde jinde. Bizarní trh médií, prodávajících celebrity, funguje jako slušně zavedený podnik. Celebrity, které jsou většinou zajímavé jen tím, že jsou celebrity, chodí do klubů na Piccadilly víceméně proto, aby byly „uloveny“. Agentura, která funguje částečně i jako kavka, má poměrně solidní informace o tom, kdo a kdy si jde na drink a svým fotografům dává tipy. Když je ale paparazzi v byznisu delší dobu a se slavnými tvářemi si takzvaně tyká, dělá se to tak, že se vzájemně domluví. Třeba Pete Doherty se nechá vyfotografovat „paparazzim“ tak, aby to vypadalo, že je to „náhodou“ a fotograf se s ním za to rozdělí o půlku svého honoráře od agentury.
Ani nováček, který se chce věnovat tomuto oboru fotografie, však nemusí přijít zkrátka. Informace o tom, kam chodí slavní na drink, velmi rádi podávají sami majitelé klubů a barů. Proč ale nepouští fotografy dovnitř svého podniku, když už dávají avízo, a za každou cenu hrají hru o „ochraně soukromí svých zákazníků“? Přece proto, že čím víc fotografů s masivními objektivy se mačká u hlavního vchodu, tím víc skutečných zákazníků se chce dostat dovnitř. Za to, aby si mohli dát koktejl u baru, kde se včera opil třeba Hugh Grant, jsou někteří lidé ochotni zaplatit neuvěřitelné peníze. Zvrácená záliba, která může mít mnoho podob. Vzpomínám si na seminář Joe Buissinka, který žije v LA a fotografuje svatby celebrit. Joe nám vyprávěl, jak se na svatbu Jennifer Lopez dostal neznámý člověk z ulice, který si od jakéhosi bratrance slavné „džej lo“ koupil pozvání za deset tisíc dolarů. A ještě jsem si vzpomněla na to, jak jsem jednou fotila interiér nočního klubu Lillies Bordello v Dublinu na Grafton street a dáma, která mě prováděla, mi vypočítávala, kolik stojí členství v klubu. Nějaká zlatá karta přijde ročně až na dva a půl tisíce euro. Logicky mě zajímalo, jaké přináší výhody, jestli má její držitel zdarma třeba měsíc v roce občerstvení... Ta dáma se na mě po této otázce dost zhnuseně podívala a odvětila, že výhodou je přece to ČLENSTVÍ v nejprestižnějším klubu, kam chodí aj celebrity. Nu, kdož ví, třeba je člověk skutečně opojen spatří-li na vlastní oči Van Morrisona.
O tomhle všem jsme si s Gerardem povídali v thajském bistru a shodli jsme se na tom, že to je obskurní a trapné. No jo, ale účty se platit musí, takže Gerard si vytáhl z baťohu své dělo a uličkami zpět k Picadilly se prodíral se slovy „tady se musíš na každého dívat, protože nikdy nevíš, koho můžeš potkat“. A já zítra fotím šampónovou chlapeckou kapelu Westlife. Nikdy jsem je neslyšela ani neviděla, ale prý jsou taky strašně slavní. Tož uvidíme.
A aby to zase dnes nebylo úplně bez obrázků, posílám pár fashion fotek, které mi v poslední době udělaly radost. Focení se odehrávalo v posilovně Crunch v Temple baru a modelkou byla nesmělá Dáša ze Slovenska.