Na cestě II. Svatba v Londýně.

Sestra se mi vdala. První únorovou sobotu si vzala za muže angličano-iro-australana Alexe Flynna. Veselka to byla povedená a vpravdě veselá. Na obřad do islingtonské town hall jsme jeli limuzínou číslo 43. Ale jelikož novomanželé kupovali po cestě ještě kytku, měli co dělat, aby jim ten červený double decker neujel.
Náš táta Emil měl na starosti koláčky, které upekla paní Hanka Urbanová na Velehradě
... a maminka dbala na to, aby měli všichni v klopě voničku. S námi dnes již spříznění cizinci, kteří tento zvyk neznají, se tvářili poněkud překvapeně, když jim maminka začala do sak špendlit rozmarýnu, kterou jsme mašličkami zdobili předchozí večer. A možná by byli ještě překvapenější, kdyby věděli, kolik slivovice jsme u toho vypili.
Já jsem nepříliš svědomitě, leč s opravdovým nadšením, plnila roli fotografky. Zapomněla jsem vyfotit skupinovou fotografii rodiny nevěsty. Tak se ji aspoň pokouším vyrobit ve fotošopu, prozatím je v tomto stádiu.
Obřad byl krátký a veselý,
A před obědem jsme stačili nevěstu „unést“. Spočívalo to v tom, že jsme na půli cesty do restaurace vystoupili z autobusu a v off licence si koupili dvě láhve šampaňského, které jsme vypili před řadou gregoriánských domů na trávě, kteroužto jsme pasovali na parčík.
Po obědě jsme sestřenici Terezce ujídali její lahodný hořkosladký dezert, což se jí ale vůbec nelíbilo.
Tatínek možná nevěděl, co si o tom všem má myslet,
Maminka vypadala, že se docela dobře baví
A z Alexovy rodiny jsme si všichni nejvíc oblíbili dědečka Stevea s babičkou Vallery.
Káťa se nakonec, k radosti celé rodiny, rozhodla, že své australsko-irsko-anglicko-české bejby přivede na svět ve Zlíně, takže jsem si na léto koupila domů letenku a začínám se zajímat o to, kde si můžu nechat vyrobit tričko s nápisem TETA BĚTA. Kdybyste o něčem věděli, napište mi.

Jak jsem červeně blikala a jak jsem fotila irského Willieho Nelsona

Po návratu z Česka jsem se nestačila ani nadechnout. S dvoudenním zpožděním jsme přiletěli v pátek v noci do Dublinu. Na letišti nás vyzvedl Muiris, irský skřítek, který Aldu před lety poprvé v Dublinu zaměstnal. V sobotu ráno jsem odjela fotit do Balltinglasu dýdžejku Nikky, milou plnoštíhlou holčinu, která má se stylem VIP společného asi tolik jako já s Cosmopolitanem. Podle toho taky focení vypadalo. Kostrbaté a trochu upachtěné, mačkali jsme se všichni v poměrně malém domečku společně se stylistkou, vizážistkou, s trochu popletenou dýdžejčinou maminkou, která si nedokázala zapamatovat, že má uvařit tři kávy a dva čaje, se dvěma čivavami z útulku, pro které měla Nikky připravenou celou garderóbu a s mými studiovými světly, které ať jsem postavila kam jsem chtěla, všude stály v cestě. S obrázky jsem byla nakonec docela spokojená, ovšem když je viděl Michael, prohlásil, že se mu nezdají, protože „Nikky is fat“. Mimochodem, když má můj šéf dobrou náladu, boubelky na fotkách komentuje větou „God, she is the size of an elefant“, volně přeloženo: Božínku, dyť vypadá jako malý slon. Já si vždycky tiše myslím něco o prdeli velikosti dospělého slona a v duchu se roztrpčuju nad povrchností mého chlebodárce, který jinak vůbec žádný hlupák není. Povrchností se ovšem ve svém životě drží jako čert kříže. Hloubek se bojí, protože on sám je podle mě v HLOUBI duše homosexuál, pocházející patrně z velmi bigotní irské rodiny, ve které je tahle „nemoc“ nepřípustná.
V pondělí jsem v redakci fotila boty, hadry, kabelky a šperky a projížděla jsem si hippie fotky na internetu, protože Liz naplánovala na úterý velké focení. Retro ve stylu hippie. Než jsem v ten den odešla domů, domluvila jsem se s Deirdrou, že mě ráno vyzvedne a odveze na plac neboť je to po cestě. V úterý ráno jsem přesvědčila své tělo, že MUSÍ a že se TĚŠÍ. Udělala jsem si velkou snídani, dala si kafe a splkla po telefonu s Aldou. Když jsem zavěsila, všimla jsem si, že mám v hlasové schránce vzkaz. A když jsem si ho poslechla, bylo mi, jako by mě někdo praštil kladivem do hlavy.
Líza Blbá se ani po třech dnech nedokázala vypořádat s tím, že v Praze napadal sníh a ona kvůli tomu musela zrušit jedno focení. Ječela do schránky něco o tom, že jsem se snad zbláznila, když chci, aby mě vyzvedávali po cestě a že jim neustále způsobuju nějaké nepříjemnosti a že se mám nad sebou zamyslet a tak podobně. Moje ego utrpělo tak těžkou újmu, že jsem obratem zavolala zpátky a ječela taky. Možná vůbec poprvé ve svém dospělém životě neboť jekoty a hysterie nesnáším, což se dá ostatně velmi dobře poznat z toho, že jakmile se ke mně něco takového blíží, začnu červeně blikat. Byl to zajímavý rozhoror. Bezprostředně po tom, co jsme téměř simultánně praštily s telefonem, každá na jednom konci, už zřejmě ani jedna z nás neměla ani páru o tom, co jsme na sebe ječely. Ovšem vzduch se krásně vyčistil. Všechno, co v něm viselo, spadlo v ten okamžik dolů. Zhluboka, zhluboka jsem dýchala a rudě blikala a pak jsem s úžasem zjistila, že se mi moc ulevilo i díky vědomí, že teď už se s Lízou nemusíme přetvařovat a předstírat, že se máme rády.
I přes tu spršku nadávek dopadlo hippie focení docela slušně, myslím, že jsem do něj dostala atmosféru, jakou jsem si představovala.

Ve středu ráno se mi zdálo, že už nevstanu, ale už v půl desáté jsem byla i s celou svojí fotografickou parádou v dublinském Clontarf Castle Hotelu, kde jsme s Biancou fotily zpěváka Dickieho Rocka, irského Willieho Nelsona, kterého prý zbožňují všechny irské babičky. Dickie Rock je milý pán s useknutým ukazovákem na pravé ruce (asi nemusím popisovat to, jakou chuť jsem měla, zeptat se, jak se mu to stalo, ovšem Mistr je z těch lidí, kterým se takové otázky nepokládají), s parukou a s opáleným a pěstěným obličejem. Působil dojmem, že ze všech hrůz na světě má největší strach ze stárnutí a z vrásek na obličeji. Nechal se zásadně fotit jen z jedné strany a na všech fotografiích měl stejný výraz.

Irské vnučky zase zbožňují jeho čtyřiadvacetiletého syna Richarda, který je také hudebníkem, zbavil se závislosti na heroinu a v současnosti vystupuje v dublinském divadle Olympia, kde v životopisném příběhu o irské hudební legendě ztvárňuje postavu svého otce.

Od čtvrtka mám vzpomínky už jen útržkovité. Melu z posledního. Fotím ve studiu modelku, která vypadá jako Penelope Cruz. Zadání je bůhvíproč Předváděcí molo.

Pátek – patrně proto, že přichází víkend, ze sebe křesám zbytek energie. Fotím slečnu Hildu, hvězdu irské mýdlové opery Fair City. V divadle Gaiety. Přestalo mi fungovat jedno světlo – nereaguje na záblesk, což je, zejména pro nasvícení takového prostoru, jako je hlediště, mírně řečeno na pytel.

Nádobíčko balím ve tři hodiny. V šest máme být na letišti, protože frčíme do Londýna na veselku mé sestry Kateřiny. Aleš je tak unavený a otrávený z toho, že zase někam letíme, že při startu zapomíná překřížit prsty. Naštěstí to na vzlet ani přistání boeingu nemá ničivý vliv, takže jsme v Londýně skoro přesně na čas. V deset večer. Za dvanáct hodin je obřad.

Na cestě I. Žravka a sněhová bouře.

Jakoby rčení o tom, že „jak na Nový rok tak po celý rok,“ bylo pravdivé... Nový rok jsme strávili v letadle do Paříže. A během jednoho měsíce jsme stačili z Dublinu vyletět ještě domů do Česka a do Londýna.
Domov, sladký domov... přijela jsem bez fotoaparátu, zato s pořádným apetitem. A snědla jsem, na co jsem přišla. Chleba, uherák, kyselé okurky, zelí, koláčky, klobásky, ovčí uzený sýr, svíčkovou, zelňačku, chlebíčky s vlašákem, zkrátka všechny ty dobrůtky, které tady nekonzumujeme, protože buď nejsou nebo jsme je tady dosud neobjevili. Za týden jsem přibrala asi čtyři kila a první věc, kterou jsem si udělala, když jsme se vrátili, byl těhotenský test. Negativní. Takže to byla normální žravka. Cpali jsme se během velmi příjemných návštěv Alešovy babičky a sestry a během pobytu u mých rodičů, kteří hrdinně předstírali, že jim vůbec nevadí, že budou jen stínový dědeček a stínová babička, když se moje sestřička rozhodla přivést své miminko na svět v Austrálii. A se všemi jsme si povídali o nemocech (u babičky jsme si dokonce vzájemně měřili tlak), taky o tom, že to v Čechách stojí za houby a že je ostuda, co se děje ve vládě, vyprávěli jsme o Paříži a ukazovali fotografie, zkrátka, užívali jsme si příjemně únavné rodinné sešlosti. Stihli jsme dokonce posezení s kamarády ve sklepě pana Vyhlída a ples v Uherském Ostrohu. To všechno za pouhý týden. No a když jsme se ve středu 24. ledna ráno probudili, mírně zdevastovaní, jak už to tak po dovolené bývá, pípla Alešovi zpráva od kamaráda, který ho informoval, že ruzyňské letiště je až do čtyř odpoledne zavřené. Mžourali jsme nevěřícně z okna. Všude bylo bílo. Ještě včera bylo jaro, stromy pučely a nad ránem začínali cvrlikat ptáci. Přes noc napadlo přes půl metru. A sněžilo pořád. Nasedli jsme do vlaku do Prahy a já napsala do práce zprávu o tom, že je docela možné, že zítra nepřijdu. Okamžitě mi volala zpátky Liz, která začínala propadat hysterii neboť na čtvrtek zorganizovala focení. Když jsme se kolem čtvrté odpoledne dozvěděli, že letiště bude zavřené až do jedenácti, začali jsme hysterii propadat taky. V sedm večer nám čeští zástupci irské letecké společnosti Aer Lingus, jejíž reputaci může zachránit už snad jenom osmý div světa, oznámili, že náš let byl úplně zrušen a že nám nemohou nabídnout let v dřívějším termínu než v pátek večer.
Anabázi, která následovala snad ani nebudu popisovat. Dohadování s reprezentanty Aer Lingusu, kteří nechápali, proč by jako měl někdo žádat o náhradní dopravu. Dohadování s mým šéfem, který mi taky naplánoval focení a nechápal, jak to, že někdo může nechat stovky cestujících trčet dva a více dní na jednom místě. Dohadování s Liz, která byla přesvědčená o tom, že za sněhovou bouři a neschopný Aer Lingus jsem přímo zodpovědná a že kdybych si to uměla zorganizovat, do Dublinu bych se dostala ještě týž večer. Dohadování s lidmi ve frontě, kteří se odmítli ozvat a vydupat si alespoň omluvu. „Když nás bude víc, budou muset něco udělat a pokusit se nás dostat do Dublinu už zítra,“ zoufale jsem se snažila získat pozornost tupého davu a se zarudlým obličejem běhala od jednoho konce řady ke druhému. „No jóóóó, já vém, ale mi to nevadí, já sem Pražák, že jóóó!“ usadil mě nakonec jeden tlusťoch.
Ještě, že máme v Praze naše milé přátele Libora a Jirku, kteří se nás jako vždy ujali, ba co víc, uvolnili nám svoji ložnici, půjčili nám nejen ručník, ale i župánky a na čtvrtek večer nám ještě pořídili i lístky do divadla. Byly to nakonec docela příjemné dva dny v zasněžené Praze, až na to, že čím víc se blížila hodina našeho odletu, tím nervóznější jsme byli, protože jsme si představovali, jak se do toho letadla zase nedostaneme a jak se kvůli nám všechno v Dublinu zastaví. Jak přistaneme až další týden a jak na nás budou všichni čekat v příletové hale a budou na nás házet vajíčka a rajčata a dělat „boooo“ a jak nás vyhodí z práce a vykáží ze země a jak Aleše už nikdy nepustí ke zkouškám ve škole, protože ročníkovou práci měl odevzdat nejpozději ve čtvrtek ráno. Ve skutečnosti se stalo jen to, že jsme prostě normálně dostali palubní lístek. Šli jsme si na panáka a v okamžiku, kdy jsme si ťukli a vlastně si konečně tak trochu oddychli, mi zavolala máti, že jak tak o tom přemýšlí, letos určitě nebudu mít v pořádku daňové přiznání a že mi hrozí kriminál.

Paní Peléšková nemá čas

Jak se tak na to s údivem dívám, už měsíc jsem si nic nenapsala. A přitom tady měly být už minimálně dvě další kapitolky: Zpátky doma II a Zpátky doma III. Když člověk něco neudělá, něco, co sice nemusel, ale přesto mohl, nejčastěji se vymluví na to, že neměl čas. Po uplynulém naprosto šíleném a zběsilém měsíci, kterým jsem prosvištěla jako na splašené kobyle, už ale tuto větu za pouhou výmluvu považovat nebudu. Opravdu jsem neměla čas. Na nic. Ani na sebe, což se ostatně mému tělu vůbec nelíbilo a násilně si vynutilo pozornost když mě podarovalo dost silným nachlazením oslazeným dotěrnou střevní chřipkou. Ale jak tak ležím v posteli a projíždím staré dokumenty ve Wordu, zjišťuju, že snahu cosi napsat, jsem měla:
13.1., mamčiny narozeniny: Tak už mám zase dost práce a nemyslím na blbosti. Aleš mi často říká, že su jak stará Peléščena, protože prý si pořád něco maluju a představuju. Většinou má pravdu, aspoň do doby než se ty moje představy doopravdy splní. Je to jenom dva měsíce, kdy jsem vkuse bulila proto, že moje sestra, která otěhotněla s Australanem, odjede k protinožcům, dlouho ji neuvidím a že neuvidím ani svého synovce nebo neteřinku. A co byste řekli? Je to tady. Za tři týdny letíme na veselku, jejíž datum se uspíšilo právě proto, aby mohla milá Kateřina odletět mezi klokany. Od té doby, co to vím, snažím se namluvit si, že ségru vídat nemusím a že stačí, že na ni budu myslet a ona na mě v té Austrálii taky. Je to těžké, neboť jsem Rak, upjatý k všelikým vztahům drobnými, ale pěkně pevnými provázky. Takovými silonovými lanky, nedej bože jedno přestřihnout. Já samozřejmě rozumem vím, že každý máme svůj vlastní život a svoji cestu a tak dále a taky, že kromě svého nemáme právo na ničí jiný život. Přesto to uvnitř nedokážu opravdu cítit a je mi smutno a teskno... A jak tak vtloukám tomu svému mozku něco, na co nebyl nachystaný, tak on se pak asi nedokáže soustředit na víc věcí najednou, respektive nedokáže se soustředit vůbec, takže kromě Peléščeny jsem v posledních dnech taky tak trochu madam Kalamita. Jako by nebylo už dost na tom, že se mi tak tak zotavuje načtyřikrát přeseknutý ukazovák, o kterém s Aldou nemluvíme jinak než jako o Uglíkovi. Předevčírem jsem se pořezala nožem při krájení rohlíku do sousedícího prostředníku, v týdnu jsem se předloktím opřela o žehličku a stojanem na světlo, který jsem přenášela nevímjak, jsem si udělala pod okem modřinu. Nepřestávám se však usmívat neboť vím, že to jednou přejde. A taky věřím, že optimismem to podivné sebemrskačství zaženu. Každý den si do svého deníku poctivě zapíšu minimálně pět věcí, za které stojí za to po těch dvanácti hodinách poděkovat a s údivem zjišťuju, že se sni jedna z nich ještě neopakovala... Tolik zápis 13.1. Od té doby je všechno jinak, ale vezmu to pěkně popořadě.