Paní Peléšková nemá čas

Jak se tak na to s údivem dívám, už měsíc jsem si nic nenapsala. A přitom tady měly být už minimálně dvě další kapitolky: Zpátky doma II a Zpátky doma III. Když člověk něco neudělá, něco, co sice nemusel, ale přesto mohl, nejčastěji se vymluví na to, že neměl čas. Po uplynulém naprosto šíleném a zběsilém měsíci, kterým jsem prosvištěla jako na splašené kobyle, už ale tuto větu za pouhou výmluvu považovat nebudu. Opravdu jsem neměla čas. Na nic. Ani na sebe, což se ostatně mému tělu vůbec nelíbilo a násilně si vynutilo pozornost když mě podarovalo dost silným nachlazením oslazeným dotěrnou střevní chřipkou. Ale jak tak ležím v posteli a projíždím staré dokumenty ve Wordu, zjišťuju, že snahu cosi napsat, jsem měla:
13.1., mamčiny narozeniny: Tak už mám zase dost práce a nemyslím na blbosti. Aleš mi často říká, že su jak stará Peléščena, protože prý si pořád něco maluju a představuju. Většinou má pravdu, aspoň do doby než se ty moje představy doopravdy splní. Je to jenom dva měsíce, kdy jsem vkuse bulila proto, že moje sestra, která otěhotněla s Australanem, odjede k protinožcům, dlouho ji neuvidím a že neuvidím ani svého synovce nebo neteřinku. A co byste řekli? Je to tady. Za tři týdny letíme na veselku, jejíž datum se uspíšilo právě proto, aby mohla milá Kateřina odletět mezi klokany. Od té doby, co to vím, snažím se namluvit si, že ségru vídat nemusím a že stačí, že na ni budu myslet a ona na mě v té Austrálii taky. Je to těžké, neboť jsem Rak, upjatý k všelikým vztahům drobnými, ale pěkně pevnými provázky. Takovými silonovými lanky, nedej bože jedno přestřihnout. Já samozřejmě rozumem vím, že každý máme svůj vlastní život a svoji cestu a tak dále a taky, že kromě svého nemáme právo na ničí jiný život. Přesto to uvnitř nedokážu opravdu cítit a je mi smutno a teskno... A jak tak vtloukám tomu svému mozku něco, na co nebyl nachystaný, tak on se pak asi nedokáže soustředit na víc věcí najednou, respektive nedokáže se soustředit vůbec, takže kromě Peléščeny jsem v posledních dnech taky tak trochu madam Kalamita. Jako by nebylo už dost na tom, že se mi tak tak zotavuje načtyřikrát přeseknutý ukazovák, o kterém s Aldou nemluvíme jinak než jako o Uglíkovi. Předevčírem jsem se pořezala nožem při krájení rohlíku do sousedícího prostředníku, v týdnu jsem se předloktím opřela o žehličku a stojanem na světlo, který jsem přenášela nevímjak, jsem si udělala pod okem modřinu. Nepřestávám se však usmívat neboť vím, že to jednou přejde. A taky věřím, že optimismem to podivné sebemrskačství zaženu. Každý den si do svého deníku poctivě zapíšu minimálně pět věcí, za které stojí za to po těch dvanácti hodinách poděkovat a s údivem zjišťuju, že se sni jedna z nich ještě neopakovala... Tolik zápis 13.1. Od té doby je všechno jinak, ale vezmu to pěkně popořadě.