Na cestě I. Žravka a sněhová bouře.

Jakoby rčení o tom, že „jak na Nový rok tak po celý rok,“ bylo pravdivé... Nový rok jsme strávili v letadle do Paříže. A během jednoho měsíce jsme stačili z Dublinu vyletět ještě domů do Česka a do Londýna.
Domov, sladký domov... přijela jsem bez fotoaparátu, zato s pořádným apetitem. A snědla jsem, na co jsem přišla. Chleba, uherák, kyselé okurky, zelí, koláčky, klobásky, ovčí uzený sýr, svíčkovou, zelňačku, chlebíčky s vlašákem, zkrátka všechny ty dobrůtky, které tady nekonzumujeme, protože buď nejsou nebo jsme je tady dosud neobjevili. Za týden jsem přibrala asi čtyři kila a první věc, kterou jsem si udělala, když jsme se vrátili, byl těhotenský test. Negativní. Takže to byla normální žravka. Cpali jsme se během velmi příjemných návštěv Alešovy babičky a sestry a během pobytu u mých rodičů, kteří hrdinně předstírali, že jim vůbec nevadí, že budou jen stínový dědeček a stínová babička, když se moje sestřička rozhodla přivést své miminko na svět v Austrálii. A se všemi jsme si povídali o nemocech (u babičky jsme si dokonce vzájemně měřili tlak), taky o tom, že to v Čechách stojí za houby a že je ostuda, co se děje ve vládě, vyprávěli jsme o Paříži a ukazovali fotografie, zkrátka, užívali jsme si příjemně únavné rodinné sešlosti. Stihli jsme dokonce posezení s kamarády ve sklepě pana Vyhlída a ples v Uherském Ostrohu. To všechno za pouhý týden. No a když jsme se ve středu 24. ledna ráno probudili, mírně zdevastovaní, jak už to tak po dovolené bývá, pípla Alešovi zpráva od kamaráda, který ho informoval, že ruzyňské letiště je až do čtyř odpoledne zavřené. Mžourali jsme nevěřícně z okna. Všude bylo bílo. Ještě včera bylo jaro, stromy pučely a nad ránem začínali cvrlikat ptáci. Přes noc napadlo přes půl metru. A sněžilo pořád. Nasedli jsme do vlaku do Prahy a já napsala do práce zprávu o tom, že je docela možné, že zítra nepřijdu. Okamžitě mi volala zpátky Liz, která začínala propadat hysterii neboť na čtvrtek zorganizovala focení. Když jsme se kolem čtvrté odpoledne dozvěděli, že letiště bude zavřené až do jedenácti, začali jsme hysterii propadat taky. V sedm večer nám čeští zástupci irské letecké společnosti Aer Lingus, jejíž reputaci může zachránit už snad jenom osmý div světa, oznámili, že náš let byl úplně zrušen a že nám nemohou nabídnout let v dřívějším termínu než v pátek večer.
Anabázi, která následovala snad ani nebudu popisovat. Dohadování s reprezentanty Aer Lingusu, kteří nechápali, proč by jako měl někdo žádat o náhradní dopravu. Dohadování s mým šéfem, který mi taky naplánoval focení a nechápal, jak to, že někdo může nechat stovky cestujících trčet dva a více dní na jednom místě. Dohadování s Liz, která byla přesvědčená o tom, že za sněhovou bouři a neschopný Aer Lingus jsem přímo zodpovědná a že kdybych si to uměla zorganizovat, do Dublinu bych se dostala ještě týž večer. Dohadování s lidmi ve frontě, kteří se odmítli ozvat a vydupat si alespoň omluvu. „Když nás bude víc, budou muset něco udělat a pokusit se nás dostat do Dublinu už zítra,“ zoufale jsem se snažila získat pozornost tupého davu a se zarudlým obličejem běhala od jednoho konce řady ke druhému. „No jóóóó, já vém, ale mi to nevadí, já sem Pražák, že jóóó!“ usadil mě nakonec jeden tlusťoch.
Ještě, že máme v Praze naše milé přátele Libora a Jirku, kteří se nás jako vždy ujali, ba co víc, uvolnili nám svoji ložnici, půjčili nám nejen ručník, ale i župánky a na čtvrtek večer nám ještě pořídili i lístky do divadla. Byly to nakonec docela příjemné dva dny v zasněžené Praze, až na to, že čím víc se blížila hodina našeho odletu, tím nervóznější jsme byli, protože jsme si představovali, jak se do toho letadla zase nedostaneme a jak se kvůli nám všechno v Dublinu zastaví. Jak přistaneme až další týden a jak na nás budou všichni čekat v příletové hale a budou na nás házet vajíčka a rajčata a dělat „boooo“ a jak nás vyhodí z práce a vykáží ze země a jak Aleše už nikdy nepustí ke zkouškám ve škole, protože ročníkovou práci měl odevzdat nejpozději ve čtvrtek ráno. Ve skutečnosti se stalo jen to, že jsme prostě normálně dostali palubní lístek. Šli jsme si na panáka a v okamžiku, kdy jsme si ťukli a vlastně si konečně tak trochu oddychli, mi zavolala máti, že jak tak o tom přemýšlí, letos určitě nebudu mít v pořádku daňové přiznání a že mi hrozí kriminál.