Počítám vrásky

Já to fakt nechápu. Jak to, že to tak letí? Šak jsem si sem psala naposledy před týdnem... Pomoooc!!! Ale jinak takto zas až tak moc se neděje. No vlastně děje... Stelinka umí říkat spoustu slov. Umí i začátky básniček: Houka, houka, kokají..... (houpy houpy, kočka snědla kroupy). Hají paťa ko-ó... (Halí belí koně v zelí) a tak podobně. A to by snad z toho dětského světa stačilo. Abych nedopadla jako před týdnem, kdy jsem svému kolegovi vysvětlovala, jak je moje dcera chytrá, že když jsem ji poprosila, aby mi přinesla čistou plínu, tak to udělala a to má teprve 16 měsíců!!! A on se tvářil jako magor a když jsem mu to vysvětlila trochu promyšlenější angličtinou znovu, tak jsem vypadala jako magor já.
Pak taky každý den přemýšlím o tom, jak to má člověk udělat, aby nezblbnul a nepočítal si pořád vrásky u zrcadla. Minulý rok mi bylo 27. Letos je mi 38. Vloni jsem si dokázala povídat se sedmnáctiletou modelkou a s o deset let mladší kolegyní z časopisu KISS. Minulý týden jsem se při jednom focení přistihla, že nějak moc mluvím a ony mě jenom poslouchají. A pak mluví ony a poslouchám jenom já. Protože k tomu všemu, co se mi honí hlavou už nezvládám ani facebok ani bebo a twitter už vůbec nevím, co je. Zato mám skvěle promyšlené co uvařím na Vánoce a jak nadekoruju zrcadlo nad krbem. Do prčic. A to jsem si fakt až donedávna myslela, že to s Bětkou Šáchovou rozjedeme jako vokalistky u Waynů. Tož nevim, se mnou to vypadá spíš už tak na akorát nějakého Vaška s Evou.
No a jinak mám nový fotoaparát a nic pořádného jsem na něj ještě nevyfotila. Vlastně já jsem ještě vůbec nic pořádného nevyfotila. To jako není nějaká pracovní depka, spíš taková přednovoroční bilance, která mě snad zase někam posune. Jsem se dívala na ty dvoje obrázky... tož pár možná zajímavých jsem našla - nějaké sem posílám, ale ještě si asi budu muset dlouho vrásky počítat než si řeknu - děvče, jak ty jsi výborná! Vlastně... doufám, že ještě opravdu moc dlouho!!!

Sex, drogy a rock´n roll v Novém zákonu. Bez mentorování!

Máte nedůvěru v katolickou církev a její interpretaci bible? Pokoušeli jste se už někdy číst nový zákon a kvůli tomu, že vás nudil, jste ho odložili? Porozuměli byste rádi tomu, proč se DOOPRAVDY v Novém zákoně vyskytují rybáři, sítě, muž s nádobou na hlavě, symbol nasycení tisíců, lampy, svíce, osel, stáda, cesta do Jeruzaléma, jistá jména apoštolů a vůbec všechny symboly, které prostě nechápete? Ve vydavatelství Volvox Globator vyšla nenápadná knížka Evangelium a zvěrokruh autora Billa Darlisona. Skvělá nezaprděná, revoluční, čtivá studie o Evangeliu svatého Marka (asi tom nejnepochopitelnějším a nejzáhadnějším ze čtyř evangelií). Dozvíte se všechno, co chcete, porozumíte mnohému a otevřou se vám nové obzory.
Nikdy mě neuspokojovalo vágní tvrzení o tom, že příběhy v Novém zákonu jsou jakási podobenství... Do kostela jsem nezačala chodit, protože mi tam nikdo nikdy neodpověděl na to, co jako se přesně mám z bible naučit a k čemu ze svého života ta nejasná podobenství vztáhnout. Ze života, ve kterém je radost, smutek, hledání, pravdy, lži, láska, nenávist, hádání a smiřování se, žárlivost, závist, velkorysost, filantropie, čokoláda, cigarety, alkohol, maso, káva, diety, obžerství, věrnost, nevěra, touha, lenost, výčitky, chyby, upřímnost, odpuštění, kariéra, technika, romantika, pragmatismus ... prostě všechno, co k životu ... někdy bohužel... patří.
Evangelium a zvěrokruh je vysvobození. Radost. Důkaz toho, že bible může být učebnice spirituality. A toho, že duchovní život nemusí mít nic společného s náboženstvím a docházkou do kostela.

Jak jsem zamkla auto

Jsem docela prakticka zena. Pomerne technicky typ. Nedela mi problem tu a tam neco rozsroubovat nebo nasroubovat, hodne veci dokazu brilantne spravit IZOLEPOU. A dnes jsem se dokazala dostat do POKAZENYCH dvirek do toho otvoru na kapote auta, kam se lije benzin. Byl tam zevnitr vyskoceny sroubek nebo hrebik nebo cosik takoveho, co tu zaklopku blokovalo.  Opatrne jsem to vypacila, ale tak sikovne, ze jsem nic nezlomila ani neposkodila. Skoro to neni poznat. 

Kdyz jsem se do telefonu Aldovi chlubila, jaky jsem McGajvr, chvili byl potichu a pak pomerne nerudne opacil, ze doufa, ze jsem nemela zamknute auto, kdyz jsem se do toho pustila. Zepry se ten poklop automaticky zamyka taky. A proc pry jsem mu nezavolala, kdyz jsem se do toho nemohla dostat...

Trochu mi vyschlo v krku, protoze auto zamcene bylo nebot v nem sedela Stelinka. Zamkla jsem ho pro jistotu predem, kdybych nahodou zapomnela az pujdu platit. A nemohla jsem nikomu zavolat, pac jsem si doma zapomnela mobil a musela se pro nej od benzinky vracet.

Bez mobilu, vyviklany poklop, pul hodina zpozdeni. Good morning! Jeste, ze zitra letime domu na dovolenou :-].

Zkouším to znovu a chytám se za nos

Nemaje čas téměř na nic, zrušila jsem posilovnu. Zrušila jsem sbor, přestala jsem hrát na klavír a přestala si psát tento blog. Beze smutku a bez pocitu obětování, naopak s radostí, že jsem si všechno tak pěkně zorganizovala. Přesto mě nedávno začaly svrbět prsty. Poprvé když jsem se s nákupním vozíkem proháněla po supermarketu, odškrtávala ze seznamu věci a přitom jsem přemýšlela o tom, jak by mě vykolejilo, kdyby tam přestavěli regály. Jak nesnáším nakupování a jak se dá pobyt v potravinách ještě více urychlit.
A pak jsem se někde zasekla, což se na nákupu stává každému celkem běžně, obzvlášť, když narazí na produkt, který vůbec nepoužívá a začne přemýšlet, jestli by ho někdy přece jen nemohl potřebovat, když je tak laciný... a pak mě na tom místě, kde jsem se zasekla, napadlo, jestli jsem náhodou nezačala nějak moc rychle stárnout. Takhle v obchoďáku přece přemýšlí starší nevrlé ženské. No a jelikož u mě psaní vždycky fungovalo jako ventil všech mrzutých myšlenek i jako prostředek ke srovnání jakkoliv vyšinutého ega, začnu si psát zase. Sem. Občas. Když se podaří.
Poměrně ambiciózní představa, uvážím-li, že nemám skoro vůbec žádný čas. Půlka mého týdne vypadá asi tak: budíček v půl sedmé, nachystat snídani pro Stelinku, pokud možno jinou než měla včera, nakrmit ji, nakrmit sebe, obléct ji, obléct sebe (to už vůbec nemluvím o tom, že moje liknavost při výběru vlastního oblečení se nijak nezmenšila, naopak se rozbujela - dělá mi problémy vybrat oblečení i pro ni), vypravit jí do jesliček tašku, vypravit tašku sobě, sbalit foťáky a ujistit se, že mám nabité baterky a a že mi nechybí paměťové karty, najít klíče od domu, najít klíče od auta, nasnídat se, namalovat se a to všechno dělat tak, aby si Stelinka myslela, že je to hra, do které je zapojená taky. Tadááá, po dvou hodinách vyrážíme. Vysadit Stelinku ve školce, přesunout se na místo focení. Pracovat rychle a efektivně, tak abych si světla mohla začít balit už po třetí. Mezi půl čtvrtou a čtvrtou Stelinku vyzvednout. Vzít ji na houpačky a ven, ať se proběhne po trávě. Strávit 30 minut v dopravní zácpě, zpívat, povídat, tančit, aby si nevzpomněla, že sedí v autosedačce už moc dlouho a že jsem jí zapomněla vzít na cestu piškoty. Doma si hrát než přijde táta z práce. Večeře, hraní a povídání, vana, flaška, postýlka. V půl osmé můžu začít pracovat. Natahat fotky do počítače, promazat, zkontrolovat ostrost. Odpovědět na nejnutnější e-maily. Navařit nové jídlo. Pověsit pračku. Zchládlé nové jídlo rozdělit do krabiček, popsat a naskládat do mrazáku. To už sotva lezu. Je půlnoc, nestihla jsem vyžehlit a nachystat na zítra věci, uklidit v kuchyni, dát dohromady fotky pro Roisin...
Ve druhé půlce týdne odpadá balení tašek, kontrolování vybavení, focení a dopravní zácpa.
Za chvilku života před Stelinkou bych z toho současného ale nevyměnila ani vteřinu. Učím se, myslím, hodně, od té naší holčičky, a taky skoro každý den přemýšlím nad tím, proč bývají vztahy mezi matkami a dcerami tak složité a jak se vlastně stane, že si třeba přestanou rozumět, i když začátek bývá většinou tak skvělý.
Přemýšlím, přemýšlím a včera jsem se musela chytnout za nos a dát si facku. Měla jsem sraz se stylistkou, která mi bude pomáhat s jedním focením. Našla jsem ji přes inzerát. Anouck. Francouzska, pocházející z Jižní Koreje. Trochu nesmělá a plachá, takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Mluvila jsem já a mezitím mi do toho zazvonil telefon. „Promiň, to je máti,“ řekla jsem Anouck, a tak trochu jsem obrátila oči v sloup, tak, jak to děláme, když si chceme povzdechnout a říct ježišmarja, proč mi volá právě teď... Co nejrychleji jsem se snažila hovor ukončit, a Anouck mě celou dobu upřeně pozorovala. „Jo jo, jasně, zavolám, už musím končit.“ A pak povzdech typu... ach ty matky! no nic, kde jsme to byly?
Asi půl hodiny na to jsem se Anouck ptala, jak je tu dlouho a jestli ji už navštívili rodiče. „Jsem tu dva roky,“ usmála se. „Moji rodiče jsou Francouzi, já jsem z Koreje. Adoptovali mě, když jsem byla malá. S otcem nemám žádný vztah, opustil nás. Mamka tady ještě nebyla, nemá peníze. Občas jí zavolám, když mám nějakou brigádu a můžu si koupit kartu... Ona nemá počítač, takže na Skypu být nemůžeme... Ale moc ráda bych s ní mluvila víc.“
Anouck. Takový ten typ, který se zpočátku zásadně na nic neptá. Ještě teď se tak trochu... hodně... stydím.

Jak ze sebe děláme blbce. Dobrovolně.

Rok s rokem se sešel a nám se zazdálo, že už dlouho nebyla žádná sranda a že bysme se zas mohli přestěhovat. Tož coby ne? Počtvrté tady v Irsku. Pravda je, že nám je to v tom našem malinkém bytě opravdu malé, že nám chybí zahrádka a že nemáme kam ubytovávat návštěvy (no, zatím sice žádné sice nejezdí, ale snad budou: naši, ségra s Alexem a Tomíkem, Martina s Michalem a minimálně ještě jednou naši). A taky je pravda, že díky tomu, že keltského tygra zavřeli do úplně jiné ZOO neboli že je ta ekonomická recese, šly nájmy dolů a za víc místa budeme platit míň nežli platíme za současný jedna plus jedna.
Domeček jsme našli krásný, bez schodů, s vysokými stropy, se třemi krby a třemi palmami na zahradě, se zahradním domkem a s terasou. Ovšem taky krásně po Irsku špinavý a ošuntěný. Na vymalování prý domácí nemá rozpočet a na to, aby tam aspoň uklidil nemá patrně chochmes, takže jsme se na to dali sami. Jinými slovy, spravujeme tady barák nějakému cizímu pánovi a ještě mu za to platíme třicet tisíc měsíčně, he he. A jak už to bývá, když se na něco takového člověk dá, tak přichází na další a další věci, které by se měly vyspravit, kupříkladu když jsem v neděli natřela jednu stěnu v ložnici, začaly se pod novou barvou vlnit staré tapety a pak se začaly v jednom místě odlupovat. Takřka jedním tahem jsem po pár hodinách sloupla skoro celou zeď a bylo celkem jasné, že jestli se chceme v tom pokoji někdy vyspat, budeme muset udělat daleko víc než nanést další nátěr. Čili už tři dny makáme jako šroubci, naštěstí to odsejpá proto, že s námi makají naši kamarádi Kačka, Jirka a Vladimír. A taky Zdeněk v neděli přiložil ruku k dílu. Ovšem uvážím-li to, že začínáme být naprogramovaní na návrat domů v příštím roce, kladu si otázku, zda nám už tady z toho počasí úplně nepřeskočilo.
Vyloučené to není. Ale možná, že je to i věkem. Už odmítáme žít v provizoriu. Když si to tak v rychlosti promítnu, v posledních deseti letech jsme bydleli na několika místech s vědomím, že je to jenom dočasné a že tudíž nemá smysl tam něco rozjíždět ve velkým, věšet si obrázky, malovat nebo pořizovat přehoz na gauč a že se zabydlíme AŽ JEDNOU budeme mít to „SVOJE“. Jeeenomžeee... jsme tak trochu zapomínali na to, že svět může skončit zítra a že tak jako tak jsme tady všichni na docela krátké návštěvě, takže bychom si ji asi měli zpříjemnit ještě než nám vystydne kafe v hrnku. Navíc, tam, kde je s námi Stelinka už to žádné provizorium není. To už je teď, tady a doopravdy. Teď si chceme užít každý její úsměv, každé nové gesto a nový obličej, zkrátka všechno, čím nás zahrnuje, protože to fakt strašlivě rychle letí. Zítra nám holka vyroste a bude chtít mít svůj vlastní život a my pořád čekáme až budeme mít to „SVOJE“, kam jí nad postýlku nakreslíme na strop hvězdičky. Tak to teda ne. Žádný z těch současných superdnů se už nemusí opakovat, takže za dočasnem, čekáním a plánováním děláme tlustou čáru a to hezké místo, kde si s ní chceme každý den hrát, děláme teď a tady.
... hm, člověk by nevěřil, co všechno se může naučit od tak malého miminka.

Haleluja, po půl roce...

Když je člověk šťastný, tak si toho v mnoha případech vůbec nevšímá. Až když se doba přehoupne a něco se změní (přijde třeba úplně jiné štěstí), tak vzpomíná... jak byl tehdy šťastný! Často o tom přemýšlím, protože to teď mám trochu jinak. Štěstí, které v posledních měsících prožívám, hltám tak nenasytně, že mi dny sviští rychlostí dvěstěpadesát kilometrů za hodinu.
Už tři a půl měsíce máme doma krásnou holčičku. Jmenuje se Stela, má modré oči, dlouhé řasy a velkou pusu a jak hezky řekl Jura z Velehradu, je to nová Hvězda v naší rodinné galaxii. A díky ní pochopitelně na psaní nemám čas. Pomyšlení by bylo, což o to, ale ještě nemám v malíčku tu unikátní ženskou dovednost zvanou multitasking. Jinak řečeno v jedné chvíli zatím zvládám jen věšet prádlo, Stelinku přebalovat, odpovídat na esemesku a bůhmiodpusť malovat se. Nebo třeba jen vařit večeři, uspávat holčičku a bůhmiodpusť dívat se na „American next top model“.
O tom, že už jsem ale několikrát chtěla tento blog probudit z klinické smrti ale svědčí poměrně velký počet načatých příspěvků, které jsem objevila při zálohování dokumentů během přeinstalovávání počítače. Jak jsem si je pročítala, přišlo mi, že když opíšu jen jejich názvy, vznikne stručný průřez posledními čtyřmi měsíci, který možná nepotřebuje dalších větších komentářů. Nevím, zda to svědčí o kvalitě a smysluplnosti mého spisování, každopádně to svědčí o tom, že podstatné informace se dají vyjádřit několika slovy. Všechno ostatní jsou komentáře:

Gimme the fucking epidural. Happy birthday dear Stela.
Miminka nepláčou jen v porodnici. Všechny miminka pláčou.
Jak nám osteopatka zachránila manželství
Sladký život bez koliky
Nejhezčí léto v deštivém parku
Praotec Čech? Na ambasádě v Dublinu by se rozhodl požádat o irský pas!
Stelinka světoběžnice: Tři měsíce a tři tisíce kilometrů
Jak Stelinka viděla poprvé svítit ráno slunko
Jak táta nepochopil svoji roli, zpil se, zlomil si brýle a vyžadoval respekt
České občanství za kafe a bomboniéru.
Jaro, léto, burčák, zima
Vracíme se domů do Irska. Domů?
Přivezli jsme babí léto

No, pravda je, že pár informací tam čitelných není. Třeba že s kapelou jsme tady nahráli CD, které je smixované tak, že se nedá poslouchat a že se k němu ani nechceme hlásit. Že recesi v Irsku pociťujeme na neustálém odlivu kamarádů, například z Dublinu nedávno odjeli Bruno a Babú, se kterýma jsme se sice moc nevídali, ale kteří nám tady docela chybí, stejně jako Peťka, Tomík, Olga, Honza, Karina, Radek, Jana a Michal. Že se zase budeme v Dublinu stěhovat, i když se nám mozky už programují na návrat do Česka. Že jsme poslouchali koncert Leonarda Cohena přes zeď v hospůdce sousedící s parkem, kde hrál a že v té hospodě bylo ticho a bylo tam plno. Že jezdit s kočárkem po Dublinu je docela náročné, ale v Praze je to hrůzostrašné. Že miminka jsou patrně jediní lidé, kteří se na vás v pět hodin ráno budou usmívat. A že jsem byla zase fotit, když měla Stelinka sedm týdnů, ale teď nefotím nic jiného než tu naši malou Hvězdičku.

Samé dobré zprávy

Myslela jsem si, že až budu těhotná, budu si psát takový ten rádobyvtipný deník typu: deset minut mi trvalo než jsem se obrátila na pravý bok. Dalších deset než jsem se obrátila na levý. Když už jsem konečně začala usínat, začalo se mi chtít na záchod... a podobně. Myslela jsem si, že přiberu třicet kilo a že nebudu moct fotit od pátého měsíce. Myslela jsem si, že budu intuitivně cítit, jestli mám v břiše chlapečka nebo holčičku, že bude lehké s tím člověkem mluvit, že si udělám kamarádky v předporodním kurzu, že budu mít hrůzu a strach z bolesti a že mě budou lidi v autobusu pouštět sednout.
V osmém měsíci už bezpečně můžu říct, že „vtipné“ knihy o těhotenství, psané takovým tím satirickým nadhledem, mě k smrti nudí a tak trochu i prudí. Přibrala jsem zatím patnáct kilo, ale až teprve poslední dva týdny začalo být trochu ošemetné zavazovat si tkaničky a ohýbat se k zemi. Ještě čtrnáct dní budu chodit do práce, ale pár lidí se mě tady zeptalo, proč končím UŽ pět týdnů před porodem. Vůbec netuším, kdože to se mnou v mém těle bydlí, ale jsem moc ráda, že už jsme se s Aldou aspoň shodli na jménech a taky na tom, že si je až do posledního dne necháme pro sebe. Albína? Ty jo, to je nějaká nemoc, ne, vole? Alois? Jako Lojza? To je blbé, takové zastaralé, jako Jirásek neee?... a podobných reakcí se chceme vyvarovat.
Mluvit s tím človíčkem mi moc zatím nejde, i když mám obrovskou radost, že o sobě dává vědět. Snad mi odpustí, že jsem byla tak trochu sobecká a myslela jsem v těhotenství na sebe víc než na něj. Kamarádky jsem v předporodním kurzu nenašla, ale obrovsky mě potěšilo, když jsem se tam dozvěděla, že si tady novopečené maminky nechávají v nemocnici tři noci pokud jsou v pořádku a že rodí samy na porodním sále (z historek o irském zdravotnictví jsem nabyla dojmu, že nebohá matka musí z nemocnice vyhučet nejpozději šest hodin po porodu, aby bylo místo na další a že je běžné, že se rodí na chodbách nebo ve výtahu a podobně). A strach? Ten se zatím nedostavil, naopak, obzvlášť po nabytí posledních informací velká úleva.
Týden co týden odkládám psaní do tohoto zápisníku, aby to velké a nevšední téma, které se mi urodí v hlavě, uzrálo. Jenže se vždycky stane, že v návalu každodenních událostí přezraje a shnije. Takže ten poslední měsíc aspoň tak nějak zkratkovitě shrnu:
Alda měl svátek a já jsem mu koupila lístek na Erica Claptona. Bude tady hrát 21. června. Bránil se, že kvůli mě nikam nepůjde a zůstane doma (Aleš, né Clapton), poněvadž je to tři dny „před termínem“, ale já myslím, že by to byla škoda a že by ho mrzelo, kdyby se nic nedělo a my seděli u televize nebo každý u svého počítače. A když se dít začne, určitě bude dost času, aby se vrátil domů. Taky jsme zakoupili vstupenky na koncert Dee Dee Bridgewater, která je úplně nejluxusnější jazzová zpěvačka současnosti a jejíž koncert nikdy nebyl ani mým snem neboť by to bylo jako snít o výletu na Mars. A najednou bum – plakát, koncert, raketa, skafandr a leť – normální koncert v National Concert Hall. A taky jsme si pořídili vstupenky na Bobby McFerrina. No comment.
Peťka s Tomíkem nadobro z Irska odjeli a nám se má zase po kom stýskat. Ale... aspoň na víkend do Dublinu přijeli Olinka s Honzou, tak se nám to stýskání trochu vyvážilo pěkným setkáním. Nahráváme CD s Joshem Johnstonem. Projekt se jmenuje Asylum Harbour a Alda v něm hraje na basu a já zpívám nějaké písničky.
Paní Johnstonová mně prozradila recept na její famózní, bezkonkurenční a všem opěvovanou čokoládovou polevu. Dostala jsem vzorek, který jsme u nich při nahrávání vyrobily a kdyby mě tolik nepálila žáha, tak bych tu skleničku vypila na ex.
Udělala jsem pár docela pěkných obrázků pro KISS, které náš termokingózní artdirektor Dillon vyretušoval a v rámci „zdokonalování se ve fotošopu“ upravil tak, že vypadají jako kreslené obrázky z komixu, takže jsou jako fotografie zcela nepoužitelné. A taky jsem nafotila nějaké obrázky pro VIP, které mi vydavatel ořezal tak pečlivě, že ani jeden člověk na nich nemá nohy.
Čím dál tím víc mi chybí sestra, která je v Austrálii a kdoví, kdy uvidí našeho prcka. Pořád si vyčítám, že jsem s ní nebyla víc, když se měl narodit Tomášek a vlastně už nikdy nebudu vědět to, jestli jsem se tehdy málo snažila nebo jestli to zkrátka bylo tím, že chtěla mít blíž úplně jiné lidi. Ale jelikož mi všichni, obzvlášť u nás doma, vždycky měli tak trochu za zlé, že jsem citlivka, snažím se s tím teď otravovat co nejmíň lidí a přemýšlím pragmaticky. Budu mít aspoň tak čtyři děti. Aby když některé z nich odjede pryč a daleko, nebylo tomu druhému moc smutno.
Tak... a už asi musím chrnět, zítra jedeme na hudební výlet do Galway, takže se pokusím v psaní příští týden pokračovat neb bude jistě o čem.